Za pár sekund vylétla na unikátní desetimetrovou stěnu vyrobenou z třinácti tun ledu, která je v těchto dnech k dispozici před obchodním centrem na pražském Černém Mostě.
Hned vzápětí se jen lehce zadýchaná rozpovídala v rozhovoru pro Aktuálně.cz o své zatím nepříliš známé lezecké disciplíně.
"Rusové si ze mě s tím tygrem bez nohou dělali trochu srandu. Člověk to od nich bere, jsou nejlepší na světě," smála se drobná blonďatá dívka, která se na úbočí stěny promění v dynamit.
Studentka gymnázia v Kralupech nad Vltavou a bronzová medailistka z MS juniorek strávila celý podzim v ruském Kirově. Bez týmů, bez trenérů, bez podpory. Je totiž jedinou národní reprezetantkou ve svém sportu. Na ledě tam trénovala sedm hodin denně.
Přestože musí mít kvůli sportování ve škole individuální plán, už se chystá na vysokou školu. "Chci studovat patologii," vypálila neochvějně. "Je to jediný obor, kde už svou zbrklostí nemám co zkazit."
Nejprve potřebuju vysvětlit, proč vlastně "tygr bez nohou"?
Asi proto, že mám styl lezení trochu odlišný od toho precizního ruského. Trochu mi uklouzávají nohy, tak jsem si vysloužila takovou přezdívku.
Jak jste se dostala k tak specifické disciplíně, jakou je ledolezectví?
Já začala s normálním lezením. Poměrně pozdě, až když mi bylo patnáct. Ale mými trenéry byli Libor Hroza a Lucka Hrozová, což je historicky nejúspěšnější česká ledolezkyně a jedna z nejlepších na světě. Když jsem ji viděla, jak trénuje s cepíny a s mačkami, tak se mi to hrozně líbilo. Ona se hned stala mým obrovským vzorem a tak jsem to přirozeně chtěla vyzkoušet také. K cepínům mě ale pustili, až když mi bylo osmnáct. Ze začátku to bylo na zkoušku, ale natolik mě to chytlo, že už jsem u toho zůstala.
Jak je možné, že jste vlastně jedinou reprezentantkou České republiky v ledolezení?
Ta disciplína není úplně obvyklá a hlavně je tady velký problém s tréninky. Dělat u nás ledolezení není úplně jednoduché. Člověk za tréninkem musí hodně cestovat. Loni na podzim jsem například strávila dva a půl měsíce v Rusku. Je to tedy hodně nákladné a je tam také faktor nebezpečí. To asi hodně lidí odrazuje.
Než se dostaneme k nebezpečí, zastavíme se u finanční náročnosti ledolezení. Máte nějakou podporu od Českého horolezeckého svazu?
Je hodně minimální, v podstatě žádná. Platí mi licenci za tisíc korun a také pojištění na závody. Jinak si reprezentant musí všechno hradit sám.
Na kolik vás tedy přijde taková jedna sezona?
Když se všechno sečte, tak kolem 120 tisíc.
Můžete se spolehnout na pomoc nějakých sponzorů?
Nějaké mám, díky bohu za ně. Ale shánět je, to je náročné. Vzhledem k tomu, že jsem jako reprezentantka úplně sama, tak to pro ně není úplně atraktivní, což chápu.
Když jste si vybrala takový sport, musíte mít asi hodně ráda zimu. Stojíme pár metrů od ledové stěny a mráz úplně zalézá za nehty…
Já naopak zimu úplně nesnáším. Jsem vyloženě letní typ. Takže jsem ze začátku v těch mrazech hodně trpěla. Člověk si ale postupem času zvykne.
Vrátím se k tréninkovým podmínkám pro ledolezení v České republice. Tady nejsou opravdu žádné možnosti tréninku?
Nejsou. Člověk by potřeboval buď trénovat lezení na rychlost, na které je potřeba vyloženě ledová stěna. To je logicky nereálné tady mít. A pak jsou dřevěné stěny pro lezení na obtížnost, do kterých se zabodávají mačky, neboli hroty na botách. A ty v Čechách také nemáme. Jediné, co teď mám, je moje stěna doma na půdě, kterou jsem si pro tenhle účel přestavěla. Ale to je samozřejmě taková nouzovka.
Jak tedy vypadá váš běžný tréninkový týden?
Trénuju pěktrát týdně. Ať už jsem v Čechách, nebo ne. Minimálně dvě tři hodiny na té půdě lezu. Plus třeba další dvě hodiny posilování. Když jsem byla na podzim v Rusku, tak tam jsme denně lezli kolem sedmi hodin.
Co je na tom sportu nejtěžší? Na první pohled to vypadá jako abnormální zátěž na ruce…
Paradoxně je to náročné na celé tělo. Člověk přitom zapojuje komplexně všechny svaly. Překvapivě je to náročné i na techniku a zkušenosti, zejména tedy lezení na obtížnost, protože cepíny se musí dát do správných úhlů a musí se správně zatížit. A to je někdy poměrně obtížné odhadnout.
Jakou roli hraje strach? Když se držíte něčeho, co v tu chvíli zabodnete do ledu, nemůžete si přece být úplně jistá…
Ano, musí se překonat prvotní nedůvěra, která je úplně přirozená. Když lezete rukama, ten chyt normálně cítíte. Na cepínu vám přijdou všechny chyty stejné a musíte si zvyknout, získat cit a odhad. Absolutně tomu zprvu nevěříte.
Stává se často, že zabodnete cepín nedokonale a vylomí se s ním třeba kus ledu?
Dost často. Na ledu obzvlášť. Leze se na rychlost, jsou to vteřinky, stačí zaseknout o milimetr vedle a je to.
Takže i při lezení na rychlost stíháte sledovat ideální body, do kterých je lepší cepín zaseknout?
Člověk to tak nějak odhadne a říká se, že nejdůležitější jsou první tři kroky. Ty si člověk musí před startem naplánovat. Potom už je to automatické.
Stane se, že vám cepín někdy vypadne z ruky?
Ano, to se taky stává. Zrovna loni jsem kvůli tomu skončila na jedné cestě na mistrovství světa. Protože když během závodu člověk cepín ztratí, tak je automaticky diskvalifikován.
Vaše závodní cepíny jsou pořádně ostré. Při lezení s nimi mácháte poměrně rychle a poměrně blízko hlavy. Zranila jste se někdy?
Když jsem začínala lézt, tak se mi povedlo uštípnout si cepínem kousek zubu. Proto jsem pak začala raději nosit kromě helmy ještě plexisklo. Teď už si věřím víc, tak ho nepoužívám. Člověk někdy páčí do těch chytů proti sobě. Než se to naučí odhadnout, je velká pravděpodobnost, že mu cepín vyletí do obličeje. A to se mi přesně stalo.
Jaké máte cíle v kariéře?
Jak jsem říkala, můj velký vzor je Lucka Hrozová. A ta dokázala i s těmi podmínkami, které máme v Česku, vyhrávat světové poháry. Kdyby se mi něco takového povedlo, bylo by to pro mě úplně ideální.
