Věčná zranění dohnala lvici Elzu. Pokáč by o tom mohl složit písničku, říká Klučinová

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
20. 9. 2019 8:41
Až příliš často se stávalo, že povedenou přípravu zhatilo před vrcholnou akcí zranění. Proto se vícebojařka Eliška Klučinová rozhodla s atletikou skončit. Před dvěma týdny se rozloučila vítězstvím ve výšce na mistrovství republiky družstev a za bohatou kariérou se ohlíží v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Vícebojařka Eliška Klučinová ukončila kariéru. Životního úspěchu dosáhla na halovém ME 2015 v Praze.
Vícebojařka Eliška Klučinová ukončila kariéru. Životního úspěchu dosáhla na halovém ME 2015 v Praze. | Foto: ČTK

Jak si zvykáte na život bez vrcholové atletiky?

Je to příjemná změna. Od začátku října nastupuju do povolání, takže mám zatím pohodičku a spoustu volného času. Nějaký čas věnuju škole, což už taková zábava není, ale abych se přiznala, sport mi zatím tolik nechybí.

Čemu se budete od října věnovat?

Budu na poloviční úvazek zaměstnaná ve středisku vrcholového sportu a budu koordinovat stipendia s vysokými školami. Je to nová funkce, čeká mě zapracování a ještě úplně přesně nevím, co všechno to obnáší, ale vybrali mě.

A vaše studium se také týká sportu?

Ano, studuju Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor trenérství. Doufám, že v lednu školu dokončím. Ale je to tak, že do trenéřiny se zatím tolik neženu, protože obnáší přesně ten režim, od kterého si chci chvilku odpočinout. Atleti totiž neznají svátky, víkendy, skoro ani Vánoce. Chci si od toho trochu oddechnout, ale do budoucna se k atletice zase vrátit.

Jak složité bylo skončit s něčím, co děláte odmalička a v čem patříte mezi světovou elitu? Bylo to pro vás těžké rozhodování?

Řekla jsem si, že už nechci od nuly začínat další sezonu. Mrzelo mě, že vždycky natrénuju, a když mám sklízet ovoce po té celoroční dřině, zraním se. Stalo se mi to opravdu mnohokrát a postupně člověk ztratí motivaci k tréninku, bez kterého to nejde. Přebrala jsem si v hlavě priority a nakonec to rozhodnutí tak těžké nebylo. Jsem s tím smířená.

Co bylo poslední kapkou? Jaké zranění vás trápilo naposled?

Vloni v létě jsem měla urvanou šlachu v noze, ale podařilo se mi to vyléčit a byla jsem připravena na halovou sezonu. Jenže těsně před jejím vrcholem, halovým mistrovstvím Evropy v Glasgow, mě začala bolet achilovka. Tak, že jsem se ani pořádně nedokázala odrazit při skoku do výšky. To byla poslední kapka. Řekla jsem si, že když už nevydržím ani tu krátkou sezonu v hale, kde se závodí de facto jen měsíc, tak už to asi nemá úplně cenu.

To zranění se s vámi táhlo i po HME v Glasgow?

Postupně se to zlepšilo a teď bych znovu mohla do přípravy naskočit. Ale opravdu už nemám motivaci, bála bych se, že by se to po podzimní přípravě, u mě trochu neoblíbené, zase vrátilo.

Eliška Klučinová
Autor fotografie: Reuters

Eliška Klučinová

Bývalá česká vícebojařka, kariéru ukončila v 31 letech z důvodu opakujících se zdravotních potíží. Má stříbro z juniorského ME 2007 a bronz z halového ME 2015. Drží český rekord v sedmiboji (6 460 bodů) i halovém pětiboji (4 687).

Nebýt zdravotních problémů, měla byste z hlediska vašich výkonů ještě chuť pokračovat? Vloni jste byla v hale čtvrtá na světě.

Jo, určitě jsem chtěla vydržet na olympiádu do Tokia. To je cíl všech a většinou sportovci končí po olympiádě. Opravdu jsem stagnovala vždycky jen kvůli zraněním, jinak vypadala výkonnost dobře. Říkala jsem si, že jsem pořád nedosáhla svého maxima, chtěla jsem jít v sedmiboji přes 6500 bodů (osobní rekord Klučinové je 6460 bodů - pozn. red.). Vloni na halovém mistrovství světa jsem na tom byla dobře, stejně jako letos, jenže to bych musela zůstat zdravá.

Loňské zranění šlachy těsně po úspěšném HMS musela být rána.

Aspoň jsem už za sebou měla jeden z vrcholů sezony. Noha mě začala bolet až potom v přípravě. Odmakala jsem podzim, měla jsem dobrou halu, ale pak už jsem nemohla trénovat na léto a aspoň jsem si zase neříkala, že mě to sejmulo těsně před vrcholnou akcí.

Zníte tak, že jste se naučila brát nepřízně osudu s úsměvem.

To jo. Kdybych se měla z každého zranění hroutit, bylo by to smutné. Ale je pravda, že dost zklamaná jsem byla před olympiádou v Riu. Cítila jsem, že mám skvělou formu, ale natrhla jsem si nějaký sval a už se to vleklo. Do toho přišel vyvrtnutý kotník, angína. To mě hodně zamrzelo, protože jsem v Riu chtěla prodat to, na co jsem měla natrénováno.

Jsou častá zranění daní víceboje, kdy atlet trénuje stále na hraně?

Je to tak, ale musím říct, že každý vrcholový sportovec je pořád určitým způsobem na hraně. Oštěpaři třeba přetěžují některé partie více než jiné, já jsem zatěžovala tělo kompletně. Musela jsem trénovat i disciplíny, které mi nejsou úplně příjemné nebo nejsou vhodné k mému somatotypu. Něco jde zase úplně proti sobě, osmistovka a krátký sprint si třeba vyžadují úplně jiný trénink. Je to pestré, ale dost náročné.

V roce 2015 jste na domácím HME v Praze vybojovala bronz. Je to závod, na který budete nejraději vzpomínat?

Jo, určitě. Je to můj největší úspěch, navíc umocněný tím, že to bylo v Praze. Atmosféra na HME byla neskutečná, závod jsem si od začátku do konce užila, i když ne všechno vyšlo skvěle. Málem jsem vypadla na základu do výšky, bylo to dost infarktové (úsměv). Medaile byla třešničkou na dortu. Jinak ráda vzpomínám na první MS do 17 let, první MS dospělých i obě olympiády. Je toho spoustu.

Ten evropský šampionát byl pro český tým velmi úspěšný, chodila plná O2 arena. Atmosféra vás musela pohltit, že?

Byl to nezapomenutelný závod. Navíc se to vyšperkovalo ještě na druhý den, kdy jsem se byla podívat jako fanoušek. Jakub Holuša vyhrál v cílové rovince zlato na 1500 metrů a to byl takový zážitek! Nechala jsem se strhnout davem, všichni fandili. Opravdu to bylo ohromně povedené mistrovství.

O Riu už jste mluvila, ale ani 18. místo z Londýna a 6109 bodů nebyly na vaší první olympiádě podle vašich představ, že?

Nebylo to ono, bohužel. Nechci říct, že jsem do Londýna jela pouze na zkušenou, ale před olympiádou bylo ME, což byl můj hlavní sezonní cíl. Olympiáda byla trošku za odměnu, i když tam chce člověk vždycky dosáhnout na nejlepší výkon. Oproti tomu na Rio jsem se připravovala opravdu důkladně a mohla jsem tam předvést mnohem více.

Poznala jste, že olympiáda se vším, co obnáší, je pro sportovce doopravdy vrcholem kariéry?

Rozhodně. Jako malá jsem nezažila dětské olympiády ani žádné evropské hry nebo festivaly. Byla jsem na univerziádě, což je podobné, ale poznala jsem, že olympiáda je úplně někde jinde. Už jen ten život v olympijské vesnici se všemi sportovci je skvělý zážitek. Zajímavý byl i kontrast mezi Londýnem a Riem. V Londýně fungovalo všechno do detailu, v Riu jsme se strachovali, jestli pro nás vůbec přijede autobus. Byl to větší adrenalin. Strašili nás, jak je Brazílie nebezpečná země, báli jsme se komárů, abychom nechytli ziku. Bylo to celé dobrodružnější.

Bude vám chybět reprezentační a vícebojařská parta?

Je to tak. Mezi vícebojařskou elitu se už asi jen tak nepodívám, ale třeba jsem velká kamarádka s Katkou Cachovou a tu budu určitě potkávat i po skončení kariéry. Uvidím se i s ostatními, občas se stavím na tréninku. Sice se neuvidíme každý den, ale potkávat se budeme.

Vžila se pro vás přezdívka Elza. Jak vznikla?

Slyším na všechna možná oslovení a takhle mi zkrátka začal někdo říkat. Nevím přesně. Ale nejspíš je to podle slavné lvice Elsy. Jako vícebojařka jsem musela bojovat jako lvice (úsměv).

Vaším partnerem je Jan Pokorný alias Pokáč, písničkář a textař. Složil už něco na počest vaší kariéry?

No vida, to bych mu mohla připomenout (smích). Nesložil, ale třeba se nějaké písničky dočkám. Složil písničku hokejovou, basketbalovou, tak čekám, že by mohla přijít i atletická.

Příležitostí by mohl být světový šampionát, který v Dauhá začíná už za týden. Budete MS sledovat?

Budu, ale spíš jen na internetu. Plánuju právě s přítelem dovolenou, takže asi nebudu úplně přilepená u televize, ale o výsledky, a zejména o české atlety, se zajímat budu.

Kolik podle vás přiveze česká výprava medailí?

Na to se mě neptejte, nevidím to moc optimisticky (smích). Ale určitě Zuzka Hejnová je medailová adeptka, doufám, že se bude dařit Barče Špotákové, uletět by to mohlo i Kubovi Vadlejchovi, který má však pekelnou konkurenci. Úplně optimisticky to s medailemi nevidím, rozhodně ale budu držet palce.

 

Právě se děje

Další zprávy