Jak si užíváte odpočinku po končí sezony v Olomouci?
Nahromadilo se mi spoustu věcí, na které nebylo v průběhu sezony tolik času. Volno přišlo vhod, řeším a vyřizuju různé soukromé záležitosti.
Trenéři často hltají hokej i ve volnu. Je to i váš případ?
Samozřejmě mě extraliga pořád zajímá. Sleduju finále i baráž, v obou případech je to hodně vyrovnané a zajímavé.
Potvrdilo se vám, že by případný postup Olomouce do semifinále asi úplně neodpovídal kvalitě kádru?
Říkal jsem, že by to byla bomba, ale reálná síla mužstva by nebyla odpovídající semifinále. Na tom se nic nezměnilo, ty čtyři kluby, které hrály semifinále, mají opravdu velice dobré mančafty.
Za sedmnáct dní začne mistrovství světa, které bude poprvé v historii hostit Dánsko. Je správnou pořadatelskou zemí?
Myslím, že ano, nevidím v tom žádný problém. Dánsko je krásná země, podle mě si s organizací poradí a turnaj proběhne hladce.
Vy jste končil hráčskou kariéru v dánském Frederikshavnu. Jak se v roce 1988 zrodil přestup ze Zlína na Jutský poloostrov?
Tehdy se s hokejem končilo trochu dříve, hráči neměli tak dlouhé kariéry. Mně se v té době přehoupla třicítka a dostat se v té době ven bylo hodně zajímavé. Velkou zásluhu na přestupu měl trenér Jiří Justra, který zrovna ve Frederikshavnu trénoval a mě znal z juniorské reprezentace. Možností bylo několik, ale bylo těžké se v té době někam dostat.
Trenér Justra strávil celou trenérskou kariéru v Dánsku a v Norsku. Jakým způsobem tam pomohl s rozvojem hokeje?
Žil tam řadu let, teď už se přestěhoval zpět do Česka, ale v Dánsku zanechal značnou stopu. Prošel mnoho klubů a udělal si velmi dobré jméno, jinak by tam u hokeje tak dlouho ani nevydržel.
Dánská reprezentace hrála v té době nižší divize mistrovství světa, jaký byl za vašich časů dánský hokej na klubové scéně?
Už je to dlouho a hokej tam byl na jiné úrovni než teď. Dánové mají hráče ve švédské nejvyšší soutěži, v NHL a hokej se u nich posunul. Nemám přehled, jak je to v dánské lize teď, ale za mých časů jsme byli ve Frederikshavnu jen dva profesionálové. Ostatní hráči měli svá zaměstnání a aktivity, trénovalo se večer.
Také oproti hokeji v Československu to byl podstatný rozdíl, že?
Pro mě to byla před odchodem velká neznámá. Spousta věcí byla jinak než u nás, ale časem se tomu člověk přizpůsobí.
Co fanoušci a okolí? Zajímal v té době hokej v Dánsku někoho?
Zajímal, ale bylo pro mě překvapení, že ve sportovních zprávách byl první fotbal, pak házená, cyklistika, golf, tenis a hokej byl pro mě na nepochopitelném místě někde v pozadí. Zkrátka tak populární nebyl.
Odehrál jste ve Frederikshavnu tři roky. Co vám daly?
Po životní stránce daly hodně mně i rodině, synové tam chodili do školy. Dánsko je příjemná země, lidé si tam život užívají, strašně rád na ty tři roky vzpomínám. Co se týče hokeje, podařilo se nám vyhrát titul. A skvělá byla také dánská mentalita. Jsou to dříči a poctivci. Byli jsme tam s Kanaďanem jen dva profíci, zbytek přišel večer po práci, ale když trenér něco řekl, nikdo nic nešidil. Třeba zadal dvacet kliků, a i když se nedíval, udělali kluci dvacet, ne deset. Byli to amatéři, ale chováním profíci. Možná i díky této mentalitě se dánský hokej posunul výše.
Jak jste komunikoval? Uměl jste anglicky a učil jste se dánsky?
Když to vypadalo, že bych se mohl dostat někam ven, jsem se začal učit anglicky. V prvním roce jsem mluvil anglicky, ale ledacos jsem pochytil a ve druhé sezoně jsem všem okolo řekl: Od teď budeme mluvit dánsky. Myslím, že jsem se dánsky naučil, ačkoliv to muselo znít asi jako když slyšíte Vietnamce mluvit česky (smích). Ale nikdo mi to nedával najevo, naopak mě chválili.
Udržujete s Dánskem stále nějaké vazby a sledujete jejich hokej?
Klubový hokej moc nesleduju, i ty vazby se za těch třicet let postupně rozmělní a smažou. Na mistrovství světa sleduju nároďák, který hraje většinou o udržení. Manažera reprezentace dělá Esben Nedermark, můj bývalý spoluhráč z Frederikshavnu. S ním si občas zavolám.
Jako hráč jste skončil v roce 1991. Nelákalo vás v Dánsku zůstat?
Ty tři roky jsme se syny vždycky nějak lepili. Chodili do školy v Dánsku a po sezoně si dodělali zkoušky v Česku. Staršímu synovi zbýval poslední rok docházky, a aby mohl v Česku studovat střední školu, musel ten poslední ročník základy odchodit tady. Tak mi to bylo řečeno. Pokud bychom zůstali v Dánsku, bylo by to na delší dobu. Kvůli vzdělání kluků minimálně na deset let, možná napořád. Rozhodli jsme se pro návrat.
Sám jste zmiňoval, že Dánové na mistrovství světa většinou hrají o udržení. Ale dvakrát byli ve čtvrtfinále a kolikrát trápili i Čechy…
Hokejový svět se mění. V Dánsku vyrostlo za ty roky dost hráčů, kteří jsou zvyklí tvrdě pracovat. Nevím, jestli jsou schopní udělat v dohledné době velký úspěch, protože špička je přeci jen pořád jinde. Překvapivé výsledky mohou Dánové určitě uhrát, pokud chytí vítěznou vlnu, budou mít dobrou partu a kvalitního brankáře.
Bude záležet i na tom, kdo přijede z NHL. Franz Nielsen dorazí, zbylých šest Dánů bojuje o Stanley Cup. To je docela dost, že?
No vidíte… to si někdo řekne Dánsko, ale když poskládají to nejsilnější, co mají, můžou být hodně nepříjemným soupeřem.
Dánové budou jako domácí mužstvo hrát netypicky v Herningu, nikoli v hlavním městě Kodani. Jaké máte vzpomínky na Herning?
Je to několikanásobný šampion dánské ligy. V době, kdy jsem tam hrával, to byl pro nás vždy těžký soupeř. Určitě je to hokejové město. Nedokážu říct, jak se to prostředí změnilo, tehdy byly haly menší, odpovídající návštěvám. Lidé tam hokej mají rádi, z nějakého důvodu si reprezentace vybrala Herning.
Možná se dá říct, že Herning trochu připomíná Kladno. Je to menší město, ale zároveň rodiště nejznámějších dánských hráčů Frederika Andersena, Franze Nielsena, Petera Regina či Olivera Bjorkstranda.
Ono všeobecně velkých měst v Dánsku moc není (smích). Každopádně Herning hokejovou tradici má, bude to příjemné prostředí. Mimochodem proti tatínkovi Olivera Bjorkstranda, Toddovi, jsem tenkrát hrával.
Má český tým na to, aby po šesti letech získal medaili?
Ještě se neví, jak bude kádr nakonec vypadat, ale vždycky platí, že měřítkem úspěchu a neúspěchu je čtvrtfinále. Je to otázka momentální formy. Když se chytne gólman a mužstvo se dostane do nálady, může to vyjít. Možnost tady je a jednou to přece vyjít musí.
Ve výběru je nezvykle mnoho mladých hráčů. Myslíte, že konečně dostali šanci, anebo na to dřívější ročníky prostě neměly kvalitu?
Těžko říct. Věková skladba mužstva je vždy důležitá, poměr mezi mladými a zkušenými hráči musí být vyvážený. Mladíci, co jsou v týmu teď, vypadají velice dobře, kvalitu na to mají. Kéž by mužstvu pomohli a dali do toho dravost. Kéž by se to podařilo dobře namíchat.
V týmu se drží i Jakub Galvas z Olomouce. Je to překvapení?
Kuba předpoklady určitě má, přál bych mu, aby se udržel až do konečné nominace, protože v Olomouci odváděl dobré služby. Ale konkurence je samozřejmě velká. Je mladý, a pokud se nedostane letos, v budoucnu určitě. Nemusí si z toho nic dělat.
Vaše trenérská budoucnost zůstává nejasná?
Zatím je to tak. Tři roky v Olomouci byly náročné. Nevím, jestli si tam pauzu půl roku, rok nebo navždy. Čas ukáže, teď se tím nezabývám.
Po mistrovství světa skončí u reprezentace Josef Jandač. Bylo nebo je vaším trenérským snem vést národní mužstvo?
Nikdy jsem o tom takto neuvažoval. Je spousta trenérů, kteří to berou jako hlavní cíl, já nad tím moc nepřemýšlím. Samozřejmě je to obrovská čest, ale nikdy jsem o nijak neusiloval. Jde to trochu mimo mě. Je to úplně něco jiného než práce v klubu. Hráče nemáte pod kontrolou celý rok, je to otázka výběru a stavu, v jakém kluci přijedou.
