Pořád bych trénoval jako blázen, říká oslavenec Farda. Na kurtech bojuje s Jarolímem

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
8. 11. 2020 20:10
Bývalý hokejový útočník a trenér Richard Farda slaví dnes 75. narozeniny. Ani v tomto věku neztrácí mistr světa z roku 1972 vitalitu, a tak ho při současné situaci v Česku nejvíce zasáhla zavřená sportoviště. V rozhovoru Aktuálně.cz zavzpomínal i na svou kariéru, pro níž s Václavem Nedomanským prchli přes Švýcarsko do Kanady.

Jak prožíváte neveselou koronavirovou dobu?

Je to hrozné, protože není co dělat. Když je pěkně, projedu se na kole v Kersku, kde sem tam bývám. Když pršelo, zlehka jsem si vyběhl kolem baráku v Praze. Zašel bych i na led, ale to teď není možné.

Kolik kilometrů uběhnete?

To nevím, ale běhám pokaždé 50 minut nebo hodinu. Kolem areálu Hamr v Praze. Nicméně když dobíhám domů, tak už jen sotva lezu. (úsměv)

Dnes slavíte 75. narozeniny…

(skočí do řeči) Na to raději ani nemyslím. Ten čas tak strašně utekl, člověk je najednou starý jako Metuzálem. A dochází mu dech, to je to špatné. Já bych pořád trénoval jako blázen, jenže kondička jde strašně dolů. Navíc teď je těch příležitostí méně. Jindy občas zajdu do fitnessu, zajezdit si na kole a zvednout pár činek. Nebo do haly zahrát si tenis. Teď je to všechno zatlučené.

Sportovní aktivita ve vás zůstala i dlouho po hokejové kariéře.

Jasně, snažím se sportovat skoro denně. Nevydržím dlouho jen sedět u televize a nic nedělat, pořád potřebuju nějaký pohyb.

Těší vás, že se teď hokej a sport u nás vrací aspoň na obrazovky?

Rozhodně. Nechápu, proč až teď. Po celé Evropě se ligy hrají, včetně Slovenska, kde mají opatření snad ještě přísnější. A u nás je to takový problém? Hráči nesměli ani trénovat, co s nimi má klub dělat? Peníze odtékají pryč. A hlavně netrénuje mládež, manko na ostatní se pořád zvětšuje. Pak se zase budeme divit, jak jsme na tom špatně.

Když teď zavzpomínáme na vaši hráčskou kariéru, skutečně se vám v mládí přezdívalo "nejmenší voják Varšavské smlouvy"?

Ne, to musím poupravit. Nejmladší voják Varšavské smlouvy, protože jsem šel na vojnu, když mi ještě nebylo osmnáct. (úsměv) Šel jsem zkraje sezony a právě až v listopadu mi bylo osmnáct, takže mi musela dát celá Varšavská smlouva zelenou, abych mohl jít na vojnu a abych mohl hrát.

A výška 176 centimetrů pro vás jinak v hokeji nebyla handicapem?

Tenkrát ještě nebyli takoví habáni, bylo jich jen pár. Ale třeba když jsem hrál s Vláďou Martincem a Boganem Šťastným, byli jsme stejně vysocí. Hokej byl techničtější, tohle žádný problém nebyl.

Na vojně jste ještě netušil, že později Varšavské smlouvě zamáváte…

(smích) To vůbec, to přišlo až s třicítkou. Ještě jsem na to nemyslel, ale potom jsem si chtěl zahrát někde venku, v Německu nebo Švýcarsku. A když jsem od IIHF (Mezinárodní hokejová federace) kvůli emigraci dostal distanc na osmnáct měsíců, odešel jsem na tři roky do Kanady. Přišlo to náhle. Samozřejmě jsem chtěl v cizině vydělat nějaké peníze, po tom toužil každý. Vždyť na Západě jste si za dva roky vydělal to, co doma za celou kariéru.

Takže vás zpětně ani nemrzelo, že jste se na rozdíl od Václava Nedomanského, s nímž jste utíkali, nedostal až do NHL?

Měl jsem nabídku, mohl jsem jít do Atlanty, jenže já jsem věděl, že jdu do Kanady jen na pár let. Hráli jsme s Václavem konkurenční ligu WHA, která měla v té době stejnou úroveň jako NHL. Přišli tam Bobby Hull, Gordie Howe nebo Frank Mahovlich, chodilo na ně spoustu lidí.

Proč jste trval na návratu do Evropy?

Měl jsem ve Švýcarsku hodně přátel, navíc jsem se musel vrátit kvůli politickému azylu, který jsem tam dostal. A hokej tam byl jednodušší, i jako starší hráč jsem tam mohl hrát.

Kamarády jste měl mezi komunitou emigrantů?

Ano, měl jsem tam i kámoše z Brna, hodně jsme se stýkali. Vedle hokeje jsem tam hrál pořád tenis, dodnes mě to nepřešlo. Zalíbilo se mi tam, ale musel jsem se přizpůsobit tamnímu životu.

Jak jste na tom byl s němčinou a angličtinou?

Učil jsem se za pochodu, ale dobře jsem se nenaučil. (úsměv) Ta jejich němčina, to je s hodně těžkým akcentem. Angličtinu jsem lapal v Kanadě a až v druhém roce jsem začal trochu rozumět a mluvit. Zpočátku jsem uměl jen "Yes" nebo "Thank you", s Václavem jsme to pytlíkovali spolu.

Co vás v 90. letech přimělo k návratu do Česka?

Vlastenectví ve mně pořád bylo. Po příjezdu jsem se zase setkal s mnoha známými v Česku, přes kamaráda jsem se dostal k trénování v Olomouci a začalo se mi tady zase líbit. Pak jsem přišel do Prahy a bylo to definitivní. Protože do Prahy jsem se zamiloval.

Do Švýcarska jste se však ještě vracel, ne?

Jezdil jsem tam v létě vyučovat tenis, ale na zimu zase zpět do Česka.

Tenis jste hrál na tak dobré úrovni?

Věnoval jsem se mu odmalička, hlavně jsme to mydlili na zdi, protože nás na kurty moc nechtěli pouštět. Pak jsem k němu hodně přičichl právě v tom Švýcarsku, kde kamarád Jaroslav Krupička učil tenis. To jsem začal pinkat o něco lépe a nakonec jsem i trénoval.

Stále chodíte v Praze hrát s fotbalovým trenérem Karlem Jarolímem?

Ano, pořád to zvládnu i proti mladším hráčům, tenis je v tom fajn sport. S Karlem jsme hráli přes léto hodně, ale teď si můžeme akorát telefonovat.

Jste vyrovnaní soupeři?

Teď už tolik ne. Musíte vzít v potaz, že Karel je o devět let mladší. Spíš už mě na kurtu přehrává, ale zahrajeme si pořád dobře.

 

Právě se děje

Další zprávy