Cítíte se po letech v Rumunsku více Rumunem, nebo Čechem?
Po hokejové stránce určitě více tíhnu k Rumunsku. Národnostně jsem samozřejmě pořád Čech, ale v Rumunsku se mi líbí, i proto jsem si udělal rumunský pas. Nicméně kdyby v hokeji přišla nabídka z Česka, raději už bych kariéru dohrál v Rumunsku.
Co se vám na Rumunsku tak líbí?
Od začátku jsem si angažmá v Rumunsku užíval. Na stadion chodilo dost fanoušků, hráli jsme dobrý hokej. Pak mě potěšila nabídka reprezentovat Rumunsko, navíc bych v lize nebyl brán jako zahraniční hráč. Zároveň jsme s přítelkyní spokojeni i se životem, je tady nádherná příroda.
Tři roky jste byl Csíkszeredě, v minulé sezoně jste hrál slovenskou extraligu za maďarský Miškovec a teď hrajete za Brašov, jste zpátky v Rumunsku. Přitom je to nedaleko od předchozího působiště, viďte?
Ano, asi 90 kilometrů. Csíkszereda, rumunsky Miercurea Ciuc, je vlastně maďarské město, žije tam 80 procent Maďarů a s Rumuny jsou na sebe docela nevraživí. To je rozdíl oproti Brašovu, ale příroda je podobná.
Už jste v Rumunsku potkal medvěda?
Ano. V Csíkszeredě jsme měli byt přímo u lesa, a přišla medvědí máma s mláďaty. Já jsem pokaždé ráno odjížděl na trénink a přítelkyně s našimi třemi psy na procházku do lesa, takže měla daleko větší šanci je potkat. To já jsem medvědy viděl čtyřikrát, ale nikdy nebyl žádný problém, jsou to plachá zvířata.
Neměl jste strach?
Byl jsem podělaný, to je jasné. (smích) Ale byl to krásný zážitek. Kluci z týmu také chodí do přírody a někteří přímo vyhledávají kontakt s divou zvěří. Běhají tady i vlci, nicméně ty jsem zatím nepotkal. Obavy z toho nemám, nesmíte nad tím přemýšlet. Kdo má strach, nemůže do lesa.
Od člověka s třemi psy a vousy jako Rumcajs to asi sedí.
(smích) Může být. Je pravda, že vousy jsem si nechal pořádně narůst až v Rumunsku. Už je to taková má image. A když jsem to chtěl shodit, zamítla mi to přítelkyně.
Radim Valchař s přítelkyní:
Brašov je známý jako turistické centrum Transylvánie. Už jste se stihl podívat na Drákulův hrad?
Ano, už jsme tam byli, z Brašova je to kousíček. Transylvánie je zajímavá oblast s pestrými historkami, Brašov má krásné historické centrum. Líbí se nám tady, můžeme vyrazit do přírody i různých podniků ve městě.
Nakousl jste, že vám Rumuni nabízeli, abyste hrál za jejich národní mužstvo. Proč to nakonec nevyšlo?
Kdysi jsem hrál za českou dvacítku, takže pro mě platilo pravidlo, že v Rumunsku musím odehrát čtyři sezony v řadě, abych mohl do nároďáku. Sezona 2018/19 byla moje třetí v Csíkszeredě, jenomže kvůli finančním problémům klubu jsem vypověděl smlouvu. Do jiného klubu v Rumunsku mě nechtěli pustit a nezastal se mě ani rumunský hokejový svaz. Proto jsem nakonec odešel do Maďarska, v minulém ročníku jsem hrál slovenskou extraligu a ztratil jsem potřebnou čtvrtou sezonu.
Takže teď začínáte zase od první sezony? Je možné, že v budoucnu si za Rumuny zahrajete? Překousnete, co se vám stalo?
Rumunský svaz se na mě vykašlal, nepomohl mi. Byl jsem naštvaný, ale hlava od té doby zchladla, hodně rychle zapomínám. Nedělal bych to ani tak kvůli těm lidem, ale pro sebe, rád bych si za nároďák zahrál. Pokud ty podmínky splním a budou o mě v 35 letech ještě stát, proč ne.
Rumunsko vloni postoupilo na mistrovství světa do divize IA, což je druhá úroveň hned za elitní skupinou. Jde tam hokej nahoru? Myslíte, že se v divizi IA udrží? MS odehrají však nejdříve v roce 2022.
Bude to těžké, čekají je Francouzi, Rakušané, Slovinci. S Maďary to bude obrovské derby. Chtěli by se hlavně udržet, bude to složité. Každopádně nahoru jdou, to určitě, vždyť ještě v roce 2017 hráli až ve čtvrté úrovni.
Jací jsou Rumuni hokejisté? Jaká je jejich soutěž?
Říkám od začátku svého působení tady, že my Češi nemáme respekt k ligám, jako jsou rumunská, francouzská nebo italská. Podle mého názoru se to však vyrovnává. Jediná věc je, že výchova mládeže tady zatím není na potřebné úrovni. Jinak má však každý klub dobré hráče.
Kluby v rumunské lize jsou plně profesionální?
Hrál tady například Václav Novák, dlouholetý extraligový hokejista, chodí sem spoustu hráčů ze slovenské extraligy a vydělají si třeba osm tisíc eur měsíčně. To by na Slovensku nikdy nedostali. Ano, liga je profesionální a určitě srovnatelná například s Francií, kde jsem také hrál.
Před Vánoci zářil Valchař v poháru
Rozhovor s Radimem Valchařem vznikal v den startu tradičního předvánočního Rumunského poháru, který má v zemi velkou prestiž. Brašov v základní skupině rozstřílel Sportul Studentesc 11:1 (bez Valchaře) a přehrál i Gyergyói, v jehož službách působí obránce Marek Trončinský, 7:4 (Valchař zazářil čtyřmi góly).
Ve finále Brašov porazil velkého rivala Csíkszeredu 5:2 (Valchař zapsal branku a asistenci) a dobyl Rumunský pohár po osmi letech. Český útočník (letos s bilancí 5+1 ve dvou zápasech) vyhrál tuto soutěž už potřetí v kariéře, v letech 2017 a 2018 se radoval právě v dresu Csíkszeredy.
Možná máme tendenci rumunské hokejisty podceňovat, protože v tom mezinárodním měřítku právě za Francií nebo Itálií zaostávají.
Je to spíš o tom, že samotné kluby mají solidní rozpočty. Jinak je jasné, že hokej v Rumunsku není národní sport, takže pokud investuje stát, peníze půjdou nejdříve do fotbalu, pak na házenou. Ligu hraje sedm mančaftů, jeden je amatérský. Nicméně čtyři týmy jsou na velmi dobré úrovni, tři včetně Brašova hrajeme také společnou Erste Ligu s Maďary.
Dříve jste si pochvaloval také atmosféru na rumunském hokeji.
To ano, ta je hodně bouřlivá, především v Csíkszeredě, což je hokejové město. Známí se často diví, že hraju v Rumunsku, ale zkrátka už je to tak. (úsměv) Kdyby se hrála pouze rumunská liga, asi bych tady nebyl, přišel jsem kvůli Erste Lize. A v ní v poslední době Rumuni převyšují Maďary.
Chodí tam zajímaví hráči, nedávno třeba bývalý reprezentant Marek Trončinský. Vás zase v Csíkszeredě trénoval Leo Gudas.
Ano, Marek hraje za Gyergyói, to vím. Leo Gudas v Csíkszeredě odvedl určitě kvalitní práci, vyhráli jsme pod ním ligu i pohár. Rumuni to často hrají přes velká jména, vodí hráče s historií v KHL nebo i v zámoří. Na druhou stranu neúspěch tolerují, nemívají velkou trpělivost.
Máte francouzský titul s Gapem, hrál jste ve Finsku. Rád poznáváte nová místa?
To sice ano, ale spíš je to tím, že po návratu z kanadské juniorky v roce 2010 jsem hrál až třetí nejvyšší českou soutěž. Dopadlo to, jak to dopadlo, ale od té doby to má stoupající tendencí. Hrál jsem druhou slovenskou ligu v Bardějově, pak jsem šel do Francie a po titulu s Gapem do Finska. Jenže jsem nepočítal s tím, že budu na bytě s třemi dalšími Finy. Takhle jsme si to s přítelkyní nepředstavovali, už jsme přeci jen chtěli nějaké soukromí. Nedomluvili jsme se a vrátil jsem se do Francie.
Proč jste po návratu ze zámoří, kde jste v juniorské WHL strávil tři roky, skončil v Orlové a Karviné? Jak se vám to přihodilo coby hráči, který měl za sebou účasti na MS osmnáctek i dvacítek?
Jsou dvě možnosti. Buď jsem byl tak špatný, že mě nikdo nechtěl, nebo za tím byla špatná práce agenta. Nechci ho jmenovat ani svalovat všechnu vinu na něj. Ale když přijdete z WHL, asi byste měl být výše než v třetí nejvyšší lize v Česku. Mohl jsem jít hrát ECHL, druhou farmářskou ligu v Americe, nicméně agent mi poradil návrat do Evropy. Jenže pořád žádná nabídka nepřicházela, a proto jsem byl v Orlové a pak v Karviné.
Vítkovice, s nimiž máte český dorostenecký titul, zájem neměly?
Ve Vítkovicích nebyli moc rádi, když jsem předtím odešel do Ameriky. Když jsem byl zpátky v Česku, trénoval tam Alois Hadamczik, sehnal jsem si jeho číslo a sám jsem mu volal. Ptal jsem se, proč všichni, kdo se vrátili z Ameriky, dostali pozvánku na kemp, jen já ne. Nakonec jsem se nechtěl nikomu vnucovat, zpětně už nad tím nepřemýšlím. Možná jsem si měl dupnout a zůstat v Americe, nedávat na rady jiných. Ale nelituju.
MS osmnáctek 2007 pro vás sice kvůli sestupu z elitní divize asi není zrovna příjemnou vzpomínkou, nicméně tehdy jste byl nejlepší střelec týmu, v němž hráli Jakub Voráček nebo Vladimír Růžička mladší.
Jasně, vzpomínám si na to. Přitom jsem hrál ve čtvrté lajně, hlavní kouč (Martin Pešout, pozn. red.) byl ze Slavie a sázel hlavně na své hráče. Tak to prostě bylo. Základní skupina toho MS se neskutečně zamotala, spadli jsme do boje o záchranu společně s Finskem, které nás navíc ve skupině porazilo a neslo si do té části o udržení tři body. Pak jsme zaváhali s Německem, a bylo po všem. Sestoupili jsme s bilancí tří výher a tří porážek ze šesti zápasů.
