Ve středu uplyne 20 let od začátku hokejového MS v Petrohradu, na kterém jste s reprezentací obhájili titul. Vzpomenete na to občas?
Samozřejmě, občas na to přijde řeč. Jsou to jedině hezké vzpomínky.
Vzpomínání na Petrohrad musí být příjemné zvlášť pro vás osobně, ne? Hrál jste na šampionátu před 20 lety svůj nejlepší hokej?
Ano, je pravda, že v té sezoně jsem se cítil výborně, v nároďáku to platilo také už od přípravy. Byl jsem rád, že se mi osobně daří, ale vždycky je hlavní ten týmový úspěch, který jsme i v Petrohradu udělali a obhájili titul.
Přijel jste v jiné roli než do Norska na své první MS v roce 1999?
Tady už jsem nastupoval v první nebo druhé lajně s Robertem Reichlem a Vencou Prospalem. Od začátku nám to sedlo, dohráli jsme to takhle až do konce. Všechno klapalo, bylo to fajn.
Ve finské Hämeenlinně jste zažil do té doby svou nejlepší bodovou sezonu v kariéře (včetně play off 70 bodů). Promítlo se to i na MS?
Rozhodně. Sezona byla od začátku perfektní, podařilo se mi navázat na dobrý první ročník ve Finsku. A zakončit ji zase se zlatou medailí na MS bylo neskutečné. I z toho pohledu, že v roce 2000 se nám velké šance nedávaly a při odjezdu se o nás psalo většinou jako o outsiderech. O to sladší pak vítězství bylo.
Čím to bylo? Odjížděli jste jako obhájci titulu.
Asi ten tým na papíře nepůsobil na první pohled tak silně, ale na místě do sebe všechno zapadlo. Výborně chytal Čeman (Roman Čechmánek), lajny byly vyrovnané, bylo jedno, kdo je zrovna na ledě. Mnoho kluků bylo na prvním MS, ukázali, jací jsou hokejisté a rozjeli kariéry. V nároďáku bylo tehdy třeba 12 stabilních hráčů, kolem kterých se tým tvořil a utužoval.
Po povinných, ale lehce utrápených výhrách nad Nory a Japonci vám pomohlo vítězství 2:1 nad Kanadou, díky němuž jste vyhráli skupinu.
Přesně tak. To bylo hodně důležité, první těžká zkouška. Oproti prvním zápasům jsme zapnuli na jiný level, proti Kanadě jsme se rozjeli a pak to gradovalo až do vítězného finále.
Tomáš Vlasák
Je jedním z pěti hráčů, kteří byli u všech tří vítězství českého týmu na MS 1999, 2000 a 2001. Spolu s ním se mohou "zlatým hattrickem" chlubit ještě František Kaberle, David Výborný, Pavel Patera a Martin Procházka.
Vlasák vyhrál také ruskou ligu s Omskem (2004) a extraligu s Plzní (2013). U indiánů má v 45 letech za sebou již pět sezon v roli sportovního manažera.
Domácí turnaj vůbec nevyšel Rusku, které nepostoupilo dokonce ani do čtvrtfinále. Přitom měli hvězdný tým s Pavlem Burem, Andrejem Kovalenkem či Viktorem Kozlovem. Vnímali jste, jak jejich výsledky hýbaly atmosférou šampionátu?
Vnímali jsme to, i když my jsme hráli v jiné hale než Rusové. Měli mančaft, který měl turnaj s přehledem vyhrát, byli ohromně nabití. Ale prohráli dokonce i s Bělorusy a Lotyši. Zažili tam velkou ostudu a byla to taková klasická ruská situace, kdy měli mnoho hvězd, ale nedokázali si vyhovět. Zřejmě se někteří hráči nepřenesli přes svá ega.
Dnešním pohledem působí docela netradičně, že jste turnaj vyhráli pouze se čtyřmi posilami z NHL. Přijeli Petr Buzek, František Kaberle, Václav Prospal a Václav Varaďa.
V té době bylo jasně vidět, že dominujeme hokeji. Na top úrovni jsme měli opravdu hodně hráčů. Jakmile přijel mladý kluk, okamžitě zapadl, nebyl žádný problém. Pro český hokej to byly doopravdy skvělé časy.
Vybavíte si nějaký zážitek i mimo led?
Už je to hodně dlouho. (úsměv) Sranda byla vždycky, ať už na ledě, nebo mimo led. Byly, jsou a budou různé skupinky, ale všichni se respektovali. Nechodili jsme na kafé do města ve dvaceti lidech, šli jsme po partičkách. Nebo jsme si zahráli na playstationu. Nicméně všechno fungovalo na jedničku, i co se týče realizačního týmu a trenérů.
Už v roce 2000 frčely v hokejové partě hry na playstationu?
Nebylo to na takové úrovni jako teď, ale nějaké hry jsme hráli. Vzpomínám i na to, že jsme se často scházeli u masérů na pokoji a pouštěli jsme si staré české filmy. Někdo měl masáž, ale bylo nás tam třeba deset nebo dvanáct. Pustil se film, dali jsme si pivo, abychom pak dobře usnuli. Pokecali jsme, zasmáli jsme se a další den se jelo nanovo.
Víte, s kým jste bydlel na pokoji?
Na 90 procent bych řekl, že se Salfou (Dušanem Salfickým).
Když půjdeme dál turnajem, ve čtvrtfinále jste narazili na Lotyšsko a dlouho jste se docela trápili. Soupeř šel dokonce do vedení.
To ano, ale Lotyši tam neměli vůbec špatné mužstvo. Chytal Arturs Irbe, což byl vynikající brankář z NHL. Byli jsme lepší, akorát to dlouho nevypadalo na žádnou velkou přestřelku. Nicméně kontrolovali jsme to, svou chybou nám pak pomohl právě Irbe a vyhráli jsme 3:1.
Jak jste viděl semifinále s Kanadou a znovu výhru 2:1 jako ve skupině?
Bylo to rozhodně těžší než ve skupině. Kanada se na cestě turnajem lepšila a hrála tvrdě, hodně najížděli do Čemana. Rozhodl to Alby (Robert Reichel), svou rychlou střelou a trochu chybou brankáře. Nasměroval nás do finále. Byl to jeho první gól na turnaji, ale hrál celou dobu výborně. Tvořil hru a my s Vencou jsme se mu v lajně snažili sekundovat.
Slováky jste porazili v osmifinálové skupině a znovu jste na ně narazili ve finále. Byl to ten případ, kdy se svou přemotivovaností před derby do jisté míry porazili sami?
Hecování tam určitě bylo. Říkali, že už to z jejich strany přijde a konečně nás porazí. Mančaft měli výborný, ale zřejmě byli trochu nervózní nebo svázaní z toho, že to bylo jejich první finále. Nám se skvěle povedla první třetina, vedli jsme 3:0. Šatny jsme měli vedle sebe a i přes zeď bylo slyšet, jak po nich trenéři řvou "Z čeho jste podělaní?" nebo "Začněte hrát". Ve třetí třetině to stáhli na 3:4, ale potom Alby zápas těsně před koncem definitivně rozhodl v náš prospěch.
Už v desáté minutě jste vedli 2:0. Jak jste k tomu přišli?
Vycházelo nám všechno. Hned z první střely na bránu dal Michal Sýkora gól, nakoplo nás to a věřili jsme si. Od té doby jsme byli pořád lepší, i když za stavu 4:1 se Slováci začali o dost více tlačit do útoku.
Váš gól na 2:0 v desáté minutě finále byl důkazem toho, jak vám to lepilo, že? Obránce Peter Podhradský vám projel pod nohama, potom jste si položil brankáře Jána Lašáka a zavěsil.
Když má člověk fazónu, spadne mu tam všechno. Naopak když se trápí, netrefil by ani prázdnou bránu. Ve skupině jsem dal Slovákům snad ještě hezčí gól, ale ten finálový měl samozřejmě úplně jinou váhu. Euforie byla neskutečná.
Nasbíral jste čtyři góly a pět asistencí, novináři vás vybrali do All Stars výběru turnaje. To byla příjemná třešnička na dortu, viďte?
Nejdříve jsme na ledě křepčili s pohárem a medailemi, o nominaci do All Stars týmu jsem se dozvěděl až potom v kabině. Ta radost byla opravdu neskutečná, v Petrohradu bylo i dost českých fanoušků. Dostat se do nejlepší šestky turnaje je velká pocta, jste tam zapsaný na celý život.
V následující sezoně jste si v deseti zápasech za Los Angeles vyzkoušel NHL. Otevřelo vám MS v Petrohradu dveře do Ameriky?
Určitě, byl to hlavní spouštěč. Na MS je hodně skautů, trenérů a manažerů. Ten proces byl pak jiný, než jsem čekal, zároveň jsem tam šel v 25 letech. Kdybych tam šel dříve, vydržel bych asi déle, ale takhle jsem nechtěl ztrácet rok, dva nebo tři na farmách. Brzy jsem se vrátil.
Věděl jste, že v Evropě budete hrát na nejvyšší úrovni.
Ano, pořád jsem makal naplno a v dalším roce jsem hrál ve Švýcarsku. Na MS jsme dosáhli zlatého hattricku, v roce 2004 jsem s Omskem vyhrál ruskou ligu. Takže to byl příjemný balzám po tom, co nevyšla NHL.
Neříkal jste si po zlatém hattricku, který jste s národním týmem završili na MS 2001 v Německu, že budete vyhrávat snad navždy?
(úsměv) Franta Kaberle zrovna na MS v Petrohradu nemohl hrát finále a říkal do nějakého rozhovoru, že ho to mrzí, protože se to nehraje každý den. Ale my jsme ve finále byli třikrát po sobě, bylo to úsměvné. Ale na druhou stranu se to v žádném případě neomrzí. O zlatém hattricku se mi nikdy ani nesnilo, bylo to nádherné.
Sestřih finále MS 2000 v Petrohradu, Vlasákův gól v čase 3:00:
