Jaké bylo play off se Slavií před 20 lety?
Obrovský zážitek! Hlavně ta poslední série s Pardubicemi, tenkrát se to zkrátka povedlo. Sezona přitom nezačala moc dobře, bylo tam několik výměn hráčů, byl na nás vytvářen tlak. Postupně se to zvedalo, pak jsme v základní části udělali vítěznou šňůru, zkraje play off jsme přehráli Vsetín a už to jelo zápas od zápasu.
Tlak jste myslel z toho pohledu, že se od Slavie úspěch čekal?
Myslím to tak, že se točilo hodně hráčů, na každého byl tlak v tom smyslu, že když nebude podávat výkony, čekají za ním další, kteří chtějí hrát. Růža (trenér Vladimír Růžička, pozn. red.) tím dosáhl toho, abychom hráli co nejlépe. I díky tomu jsme došli tak daleko.
Vy jste byl s osmi góly nejlepším střelcem play off, přitom v dřívějších letech jste se ve vyřazovací části netrefil nikdy více než dvakrát. Co se ve vás v roce 2003 probudilo?
Bylo to hodně o spoluhráčích, sedli jsme si. V průběhu sezony z Plzně přišli Radek Duda s Kraťasem (Aleš Krátoška) a od té doby jsem začal dávat góly. Hrál jsem s Radkem a Pepou Beránkem. Radek výborně bruslil a napadal, Bery byl dobrý do přihrávky. Ke mně se dostávaly šance z druhé vlny a mohl jsem zakončovat.
Duda byl výrazný živel, viďte? V základní části se proslavil i návštěvou liberecké kabiny, kam šel rovnat účty s Martinem Čakajíkem.
(smích) Ano, takový on prostě je. I ve hře byl svérázný, měl svůj styl. Dokázal kolikrát vyprovokovat protihráče k faulům, byla to jeho práce. Každý v týmu měl nějakou roli.
K vašemu zlatému gólu v sedmém finále nemuselo vůbec dojít, neboť čtvrtý a pátý zápas série s Pardubicemi jste vynechal. Kvůli zranění?
Ano. Dostal jsem od Mikeše (Michal Mikeska) ránu na koleno, prolomila mi ho a natrhla vazy. Měl jsem koleno volné, spodek mi chodil jinam, než jak jsem hýbal nohou. Sehnali jsme ortézu, zatejpovali jsme to a takhle jsem dohrával.
Jak vás to limitovalo?
Samozřejmě výrazně. Když nejste zvyklý na ortézu, je tam velký rozdíl v pohybu nohy. V té euforii finále si to tolik nepřipouštíte, ale bolelo to.
Finále jste měli skvěle rozjeté, vedli jste 3:1 na zápasy a v pátém utkání v Pardubicích ještě deset minut před koncem o dva góly. Jenže soupeř sérii vyrovnal. Jak jste se cítili?
Byl to trošku šok, když jsme ty dva zápasy prohráli, ale pořád jsme si věřili, že to zvládneme. My jsme přitom ani před play off nevyhlašovali, že jdeme pro titul, opravdu jsme se dívali jen na nejbližší zápas.
Vladimír Růžička dokonce po vyhraném sedmém utkání říkal, že už s titulem příliš nepočítal.
Od začátku se série brala tak, že Pardubice jsou favorit, oni měli v týmu hvězdy a sami to podle mě brali tak, že titul mají skoro hotový. My jsme ale neměli co ztratit, možná nám tohle vědomí pomohlo. Měli jsme skvělou partu, ne až tak výrazné individuality. Nikdo nikomu nezáviděl, jestli hraje více, nebo méně. Šlo se za vítězstvím týmu.
A v bráně Roman Málek předváděl životní výkony, že?
Roman chytal celou sezonu výborně. Podržel nás v rozhodujících zápasech, které jsme vyhrávali 1:0 nebo 2:1. To nás posouvalo výš. Nebál bych se říct, že Roman měl na titulu zásluhu třeba 80 procent.
Jaké zážitky máte z oslav?
Vybavím si doutníček po posledním zápase, šampaňské se rozlévalo proudem. Pro mě to byly ale smíšené pocity v tom, že necelý měsíc předtím mi umřela maminka. Tohle se ve mně mísilo.
Málek kdysi mluvil o špičkovém cateringu od paní Růžičkové. Patří to i k vašim vzpomínkám na mistrovskou sezonu?
Jasně, vzpomínám si. Eva hodně pekla a do kabiny nám vždycky nosila dobroty. Pozvedlo to náladu, bylo to příjemné.
Vy jste z rodinné řeznické firmy nic nedovážel?
Taky, občas padla nějaká sekaná. V play off se zápasy hrály rychle za sebou, volna nebylo příliš. Čas na občerstvení do šatny byl spíš během sezony, typicky ve středy. To jsem nosil sekanou nebo třeba pečená stehna.
Řezníkem jste se stal hned po skončení kariéry v roce 2010. Na jak dlouho?
Dělal jsem to skoro deset let. Měl jsem vystudovanou technologii masa a na konci kariéry jsem počítal s tím, že se tomu budu věnovat. Rodiče vybudovali rodinnou firmu, byl tam zapojený i brácha, který s hokejem skončil dřív. Když jsem dohrával v Mladé Boleslavi, měl jsem po otřesu mozku, měl jsem zlomený nos. Cítil jsem, že se to blíží, a zavčasu jsem hokej uzavřel.
Jaká byla práce v řeznickém fochu?
Věděl jsem, do čeho jdu. U táty jsem viděl, že je to dřina. Vstával jsem ve čtvrt na tři, a když bylo potřeba, byl jsem v podniku až do zavíračky, než se uklidilo. Domů jsem se dostal večer. Ale měl jsem vidinu, že se posunu někam jinam, po hokeji to byla změna a jiná práce.
Bavila vás?
Práce s masem, bourání masa, to mě bavilo, ale objevují se samozřejmě jiné věci. Když nejdou kšefty, přidávají se další starosti, které člověku ubírají sílu. Ale s fyzickou náročností práce jsem problém neměl.
Teď pracujete po letech zase v Edenu, a to jako provozně-technický manažer. Takže ředitel zimního stadionu?
Mám na starosti celý chod zimáku, pode mnou jsou zaměstnanci od vrátnice, přes uklízečky, po ledaře a strojníky. Vždycky mě zajímaly technické věci ohledně chlazení a podobně. A tak když jsme ukončili řeznictví, oslovila mě Slavia, jestli nemám chuť do toho jít.
Co říkáte na letošní problémy s ledem napříč celým Českem?
Některé problémy byly technického rázu, něco jsem si nedokázal vysvětlit. Je zvláštní, že se to nahrnulo na tolika místech. Někde protékala voda a dělaly se důlky do ledu. Jinde to byl problém rolby, která stála na jednom místě a pustila teplou vodu.
Co s vámi dělá, když v práci sledujete pokračující sportovní úpadek Slavie? Osm let už není v extralize, letos v první lize neprošla ani do čtvrtfinále.
Je mi to líto, letos měl mančaft na víc, ale neprošel předkolem. V sezoně jsme dlouho hráli skoro úplný spodek, po výměně trenéra se to zlepšilo. Holt play off nevyšlo. Každý v klubu dělá pro Slavii maximum, věřím, že se zase zvedneme.
