Začala extraligová sezona. Budete v Plzni chodit na hokej?
Jasně, chodím pořád. Dělal jsem hokej celý život, tak proč bych nechodil teď. Když jsem ve Vochově dělal starostu, času jsem měl méně, ale už je ho víc. Ve čtvrtek proti Třinci hrála Plzeň výborně, dlouho jsem ji takhle neviděl.
Ke starostování se ještě dostaneme. Plzeň dává v posledních letech šanci mladým hráčům. Je vám to sympatické?
Je to pozitivní. V Plzni je akademie, která funguje. Junioři i dorostenci hrají o první místa v republice, vychováváme si nástupce, bohužel pár jich potom vždycky uteče. Rozpočet Plzně není jako u Pardubic, Sparty nebo Třince, musíme jít touto cestou. Třeba mladý Beny (Adam Benák) hrál ve čtvrtek velice dobře. Je fajn, že kluci dostanou příležitost už v tak nízkém věku. O to rychleji se posunou do vyšších pater.
Kdysi jste ale říkal, že se na současný hokej nedá koukat.
Asi jsem to myslel podle toho, jak hraje a jak dopadá národní tým na mistrovství světa. Bohužel za poslední léta máme jediný bronz. Nicméně mladí kluci teď vypadají dobře, snad se uplatní mezi dospělými a zlepší se to.
Možná i kvůli menšímu počtu úspěchů z posledních let se v televizi relativně často objevují záběry z turnajů v 70. nebo 80. letech, kdy v československých dresech zářila vaše generace. Co to s vámi dělá?
Viděl jsem to už mnohokrát, pokaždé se rád podívám. Člověk si řekne, že nějakou stopu snad udělal, ale že bych se nějak dojímal, to ne. Úspěchy je však důležité připomínat, třeba i my staří pardálové pořád někoho motivujeme.
Nejslavnější gól jste dal na MS 1977 ve Vídni proti Švédsku. Únik po křídle, bekhendové zakončení a komentátorova hláška: "Bohuslav Ebermann, rychlík Expres z Plzně."
(smích) Je to tak, býval jsem rychlý. Pořád jsem toho ve hře využíval. Pak mi proto vymysleli i tenhle přídomek. Myslím, že to začalo už na vojně v Jihlavě.
Kde se ve vás ta rychlost na bruslích vzala?
Je to fyziologicky dané. Mám krátká svalová vlákna, vytrvalci mají dlouhá. Nemusel jsem trénovat rychlost, tu jsem měl vrozenou, ale vytrvalost ano. Kompenzuje se to navzájem. Na čtyřech metrech jsem měl velké zrychlení, beky jsem nechával za sebou. Ale dávali si pak pozor a různě si mě přebírali.
Vždy jste byl nejrychlejší z týmu?
Asi ano. V nároďáku byl později velkým konkurentem Franta Černík z Vítkovic. Jemu další spoluhráč Franta Pospíšil říkal, že když se rozjede, seká do ledu bruslemi tak, že přesekne trubky na mrazení.
Jsou vzpomínky na reprezentační úspěchy nejsilnější? Zlato z MS ve Vídni, stříbro z olympiády 1976 v Innsbrucku. Tehdy jste vozili jednu medaili za druhou.
Rozhodně, ale celá kariéra byla hezká. Odmalička jsem byl zamilovaný do všech sportů. Hrál jsem dorosteneckou ligu ve fotbale, dařilo se mi v ping-pongu. A co se týče hokeje, jsou tam světlé i horší okamžiky. Na MS ve Vídni jsem dal zlatý gól, o rok později jsme v Praze byli o jedinou branku druzí. To bylo smutnější. S Plzní jsme zase sestoupili do druhé ligy, to se ale stává.
V Plzni jste hrál 11 let v kuse, což je z dnešního pohledu zvláštní.
To ano, ale když jste chtěl tehdy někam přestoupit, klub vám musel podepsat přestupní lístky. Pokud to nepodepsal a vy jste přesto chtěl jít, dostal jste stopku na 18 měsíců, což nikdo nechtěl. Takže pokud jste někde podepsal lístky a byl jste dobrý, podepsal jste to na doživotí. (smích)
Jednou ale byl ve hře váš přestup do Pardubic, ne?
Když jsme s Plzní sestoupili, prosazovali to reprezentační trenéři Karel Gut a Ján Starší. Abych v zájmu nároďáku hrál v Pardubicích v lajně s Jirkou Novákem a Vláďou Martincem. Měli strach, že ve druhé lize ztratím výkonnost. Jenže ve Škodovce se rozhodli, že nikam nepůjdu, a konec. Svaz si nakonec prosadil aspoň to, že jsem byl uvolňovaný na každý sraz reprezentace. Odehrál jsem ve druhé lize snad jen 20 zápasů z celkových 44. Postoupili jsme zpátky a bylo to zase v klidu.
Neštvalo vás tehdy, že vás v Plzni drží?
Kdybych se tím užíral, nijak by mi to nepomohlo. Nic jsem s tím nemohl dělat. Byl jsem spokojený, že můžu dál hrát hokej a dál hrát i za nároďák. Navíc jsem byl ve druhé lize nejlepším střelcem, což mi dělalo radost.
Když jste splňoval kritéria věku a dostatečného počtu startů za národní tým, odešel jste ve 33 letech do Švýcarska. Jak k tomu došlo?
V roce 1981 mě draftoval Detroit, ale moje první manželka říkala, že do Ameriky nepůjde. Že je to daleko, neumíme řeč, co rodina, a tak dále. Nechal jsem se nějak zviklat, i když manažer Detroitu Venca Nedomanský mi pořád volal a přemlouval mě, že mi pomůže a že se svou rychlostí se v NHL prosadím. Jenže pak mi zavolal Jirka Novák z Pardubic, že má volné místo v Lausanne. A šel jsem tam.
Jaké bylo v 80. letech prostředí ve švýcarském hokeji?
Švýcarské kluby nebyly zdaleka tak silné jako dnes. Peněz tam bylo oproti dnešní době mnohem méně. Teď tam chodí nejlepší evropští hráči a kvalitní Kanaďané. Když třeba Jihlava přijela na Spengler Cup, stalo se, že ho s přehledem vyhrála. Dnes na to musíte mít opravdu formu.
Mrzí vás zpětně, že jste NHL nezkusil?
Mrzí mě to dodnes, občas si na to vzpomenu. Ale už nic nenadělám. Ze Švýcarska jsem byl později nucen odejít.
Jak to?
Do Lausanne přišel nový prezident klubu, prosazoval si do týmu Kanaďany a říkal, že žádné komunisty z Východu tam nechce. Odešel jsem proto do Grenoblu, Jirka Novák šel do Villard-de-Lans. Proti sobě jsme pak ve Francii hráli místní derby.
Trochu paradox, že vás měl prezident v Lausanne za komunistu, když jste byl rád, že jste z komunistického režimu odešel, že?
(smích) Přesně, bylo to legrační. Já jsem nikdy v partaji nebyl, ptal jsem se, jaký já jsem komunista. Ale co se dalo dělat. Prezident chtěl Kanaďany a dopadlo to tak, že sestoupili.
Jaké to bylo v Grenoblu?
Tehdy kluci ve Francii chodili do práce a na trénink přišli o půl osmé večer. Já jsem byl na konci kariéry hrající trenér a vedl jsem hráče, kteří se docela prosadili. Třeba Philippe Bozon si zahrál NHL, další udělali stopu v Německu, pozvedli reprezentaci. To mě potěšilo.
Návrat do Česka v 90. letech nebyl podle představ, že?
Plzeň chtěla, abych jí dělal trenéra, což byla chyba. Ve Švýcarsku jsem trénoval reprezentaci dorostenců, měl jsem dobré vyhlídky. Jenomže jsem na to Plzni kývl, pětinásobně jsem snížil svůj plat a za rok mě prezident Zdeněk Haber vyhodil. Zařekl jsem se, že dokud tam bude on, já už do Plzně nepůjdu.
V dalších letech jste řídil tiskárnu a později starostoval.
V Grenoblu jsem měl kamaráda, který měl sítotiskovou tiskárnu. Učil jsem se u něho francouzštinu a nějak jsem se dostal i k tomu, že mu budu pomáhat v tiskárně. Po mém návratu do Česka mi volal, že chce otevřít fabriku v Česku. Měli jsme ji v Plzni, byl jsem ředitelem. Když už se mu to nevyplatilo, šel do Maďarska a mě pak kamarádi z rodného Vochova zlanařili do politiky.
Jako starosta jste vydržel 12 let. V práci na úřadě jste se našel?
Našel jsem si k tomu cestu. V prvních volbách jsem získal hodně hlasů a říkali mi, že musím dělat starostu. Smál jsem se, že nic nemusím, ale nakonec jsem to dělal 12 let. Teď už jen odpočívám, chodím na hokej a s kamarády se starám o Nadační fond západočeských olympioniků.
Stále aktivně sportujete?
Musím se pohybově udržovat, není mi už čtyřicet, padesát ani šedesát. Dvakrát týdně chodím s kamarády na tenisový debl. Teď jsem každý víkend absolvoval deblové turnaje a zjistil jsem, že mě to unavuje už mnohem více než zamlada. (smích)
