Po liduprázdných listopadových ulicích Doněcku se válí podzimní listí. V severní části města se v šedivém soumraku rýsuje silueta moderního stadionu, který před sedmi lety hostil semifinále mistrovství Evropy mezi Španělskem a Portugalskem.

V utkání se střetli na jedné straně Pepé, Nani, Moutinho nebo Ronaldo a Casillas, Piqué, Iniesta, Xabi Alonso nebo Sergio Ramos na straně druhé. Drama vyvrcholilo penaltovou loterií pro pozdější mistry Evropy Španěly. O dva roky později se moderní Donbas aréna postavená čerstvě právě pro Euro 2012 ocitla ve válečné zóně.

4. května 2014 zavlála nad policejní stanici v Doněcku černo-modro-červená vlajka samozvané Doněcké lidové republiky. Poslední zápas se na stadionu odehrál jen o dva dny dříve. Šachtar porazil Mariupol 3:1 a zajistil si tak s předstihem ligový titul.

Naposledy síť v moderní Donbas aréně napnul gólem Douglas Costa. Pak už nikdo.

Tehdy už Rusové okupovali Krym a jimi organizovaní separatisté sílili i na východě Ukrajiny. Doněck se začal vylidňovat a město opustil i fotbalový tým, kdysi srdce sportovního a kulturního života.

Poslední zápas v Donbas aréně měl zvláštní atmosféru, kvůli propuknutí konfliktu jej v neutěšené atmosféře na stadionu sledovalo jen 18 tisíc diváků, do té doby chodilo průměrně na zápasy Šachtaru dvakrát tolik. Poslední domácí utkání sezony už odehrál Doněck v azylu v Čerkasy, oslavit titul dorazilo do stovky kilometrů vzdáleného města jen dva tisíce fanoušků.

Od té doby působí nejlepší ukrajinský klub posledních let ve vyhnanství.

Symbolem zmaru je supermoderní aréna

Myšlenky na fotbal z širokých ulic průmyslového srdce východu Ukrajiny odvály zvuky dělostřelectva. Dvakrát utrpěla zásah i moderní aréna pro 50 tisíc lidí. Nejdříve jedna ze střel zasáhla stadion přímo a jeho část zachvátil požár, později jej v létě 2014 poničila tlaková vlna od rakety, která dopadla nedaleko a roztrhala kus střechy. Místní dokázali zabezpečit jen základní opravy.

Nic nenasvědčuje tomu, že by se fotbal měl do Donbas arény vrátit. Šachtar mezitím dál získával domácí tituly ve vyhnanství ve Lvově a později v Charkově, pravidelně hraje Ligu mistrů.

V roce 2017 se ze stadionu na krátkou dobu stal sklad zdravotnického vybavení, léků a jídla. Humanitární pomoc zaplnila většinu vnitřních prostorů stadionu. Do válkou zdecimovaného Doněcku ji poslal majitel Šachtaru Rinat Achmetov. Mnoho sympatií místních ale nezískal.

Od té doby aréna znovu osiřela. I kdyby Šachtar chtěl, do města v samozvaném státě Novorusko, jehož součástí je konfederativní Doněcká lidová republika, se už vrátit nemůže. Takový krok by nepřímo legitimizoval zdejší režim, zároveň by se přes frontovou linii stále probíhajícího konfliktu do Doněcku nedostaly hostující týmy na případné zápasy.

Válka na východě Ukrajiny zastihla Šachtar uprostřed jeho nejzářivějšího období. Klub s charakteristickými černo-oranžovými barvami v poslední dekádě dominuje ukrajinské lize.

Od roku 2002, kdy jej převzal miliardář Achmetov, vyhrál dvanáct ligových titulů a stal se pravidelným účastníkem Ligy mistrů. Definitivně tak převzal dominanci nad ukrajinským fotbalem od Dynama Kyjev, symbolu sovětských časů, kdy do Dynama nuceně odcházeli nejlepší hráči z celé země, podobně jako do Dukly v době komunismu v Česku.

Díky rumunskému trenérovi Mirceaovi Lucescuovi vybudoval Šachtar propracovanou síť skautů v Jižní Americe a přes ukrajinský klub začali do Evropy proudit mladí talentovaní Brazilci. Donbasem prošli Willian (nyní Chelsea), Fernardinho (nyní Manchester City) nebo zmiňovaný Douglas Costa (nyní Juventus), kterého Achmetov prodal do Bayernu za 30 milionů eur.

Šestice zahraničních hráčů se po sezoně 2013/2014 odmítla na Ukrajinu z bezpečnostních důvodů vrátit. Achmetov je tehdy obvinil, že se pouze snaží vyvázat z kontraktu. Byli mezi nimi Brazilci Costa, Fred nebo Alex Teixeira.

Klub z rozdělené oblasti

Šachtar se ostatním ukrajinským klubům vymyká i svým přístupem k politice. Jako jediný se opakovaně nepřipojil k různým národním iniciativám, především těm spjatým s vyjádřením úcty ukrajinské armádě.

Související

FIFA Rusku šampionát neodebere. Ledaže by byla válka

Politika a fotbal jsou v současné Ukrajině spojité nádoby. Řadu klubů vlastní a sponzorují lokální oligarchové, s příchodem války je navíc sport pro Ukrajinu jedním z prostředků, jak posílit národní jednotu. Šachtar z oblasti s ruskou většinou se ovšem těmto snahám vzpírá, za "jiný" klub v rámci Ukrajiny byl ale ultras Kyjeva a dalšími označován dlouhodobě.

Hodně emocí na Ukrajině vzbudil obránce Šachtaru a reprezentant Jaroslav Rakitskij. Média si v minulosti všímala, že Rakitskij nezpívá ukrajinskou hymnu. A nakonec v lednu přestoupil z Doněcku do Petrohradu. Fanoušci i členové ukrajinského svazu vnímají přestup do klubu sponzorovaného ruským státním podnikem Gazprom jako neodpustitelnou zradu. Od přestupu Rakitského nepovolali do národního týmu.

Šachtar se mezitím usídlil v asi tři sta kilometrů vzdáleném Charkově. Stadion sdílí s místním Metalistem Charkov. Předchozí azyl ve Lvově klub opustil kvůli výpadům místních, kteří mu neodpustili dřívější proruskou orientaci.

"Nebereme Šachtar jako uprchlíky. Válka zasáhla životy nás všech ze dne na den, ale pořád jsme všichni Ukrajinci. V Charkově je asi 200 tisíc uprchlíků z Donbasu, které teď bereme jako obyvatele našeho města. Jsme navíc rádi, že Šachtar přinesl do města Ligu mistrů," popsal pro BBC vztah mezi Metalistem a Šachtarem prezident domácího klubu Anton Ivanov.

V Doněcku se tak teď hraje pouze amatérský fotbal na menších hřištích, zápasy navštěvuje maximálně několik stovek lidí. Zatímco tři sta kilometrů severozápadně hraje Šachtar utkání Ligy mistrů a má šanci opět postoupit do její jarní části, v Doněcku platí kvůli probíhajícímu konfliktu noční zákaz vycházení ustanovený místním režimem a mír není na obzoru.