Glosář - Dlouhé měsíce slýchal jen slova odsudku a z čela stíral plivance. Teď je naopak vhodná chvíle před Michalem Bílkem smeknout, a to bez ironie. Fotbalovou reprezentaci, kterou předtím uvrhl do mrtvolného spánku, se mu totiž podařilo probudit k životu. Sláva!
Co naznačil novou krví okysličený přípravný zápas se Slováky, to výhra 2:0 v Turecku podtrhla. Na tohle se tedy dalo dívat! (No ano, jen na první půli, ale nesmíme toho po něm zase chtít tolik najednou, že ano...)
Vždyť si jen vzpomeňte: Šedé stíny neživých nemrtvých (pseudo)fotbalistů, plahočící se bezcílně hřištěm. Zhruba tak vypadal na podzim herní obraz české fotbalové reprezentace zejména v jejích nejstrašnějších vystoupeních proti Finsku nebo Bulharsku.
Hřebu do srdce Bílek uhnul
Ale zombie jsou pryč! Ani nebylo zapotřebí proklát srdce trenéra Bílka stříbrným hřebem, jak se zdálo po duelu s Bulharskem, v němž do očí bijící neschopnost ohrozit soupeřovu branku vrcholila.
Bílkova poprava měla přijít po další očekávané ostudě v listopadové přípravě se Slováky, ale už tam to, částečně z donucení okolnostmi, zkusil konečně jinak a s jinými než v mátožné podzimní kvalifikaci - a ono to zafungovalo.
Stejná esence fotbalového života se pak vnesla i do středečního duelu proti Turkům. A to už je dobrý důvod domnívat se, že by nemusela vyvanout ani před důležitými březnovými mači kvalifikace MS proti Dánům a v Arménii.
Léčebný prostředek jsme v titulku nazvali "vydřím sérem". Ano, je to možná nálepka trpící značnou zkratkovitostí, ale Matěj Vydra budiž jakýmsi symbolem velkého obratu.
Vydra = pravý opak Rezka
A to navzdory tomu, že v národním týmu už celý ten mizerný podzim prožil! Podstatné ale je, o jaký typ hráče jde: mladého, adaptabilního, s mimořádnou technickou výbavou použitelnou i v plné rychlosti a tahu na bránu, navíc s brilantní koncovkou. Čili pravý opak olšového Jana Rezka, předchozího Bílkova "hrdiny"...
Vydrovo sérum v národním týmu začalo účinkovat, když se Vydra dostatečně rozkoukal - a hlavně když začaly lépe fungovat "staré" součástky doplněné novými.
Není nic jednoduššího než srovnat si středeční sestavu s tou, co nastoupila proti Bulharsku: Čech – Gebre Selassie, Sivok, Kadlec, Limberský – Rajtoral (58. Darida), Hübschman, Plašil, Jiráček – Rezek (80. Lafata), Pekhart (58. Vydra).
V Manise kopala stejná obrana, jištěná zezadu tentokrát (výtečným!) Laštůvkou. Ale před ní bylo skoro všechno jinak. Začněme od takzvané dvojice defenzivních záložníků.
Plašila-mátohu nahradil jiný Plašil
Místo Hübschmana s Plašilem tam nastoupili Darida s jiným Plašilem. Probuzeným, svižným, ne s tou mátohou, co ztratila formu před Eurem a pak ji nemohla najít až do konce podzimu.
Nechci se nijak dotknout Tomáše Hübschmana, mj. vítěze Evropské ligy, ale tomu se zase v reprezentaci výrazně povedlo jen to Euro. Jinak je od založení destruktivním typem, v kreativním založení útoku (mimo ono Euro, na němž hrál jak vyměněný) reprezentaci nikdy jindy nepomohl.
Tumpachově vyhlížející záloha s Hübschmanem, tuhým Plašilem a magathovsky zataveným Jiráčkem, v níž ztrácel renomé i v Plzni normálně fungující Rajtoral, prostě nesnesla srovnání s aktualizovanou tureckou verzí.
Darida s Plašilem byli schopni zároveň bránit i aktivně útočit a rozehrávat. A bylo komu. Na podhrot se po osmiměsíční pauze vrátil Rosický, který je natolik výjimečným plejerem, že i kdyby na plac vlezl po pětileté herní pauze a chodil třeba o holi, i tak by pořád byl na první pohled jasně nejlepším českým fotbalistou vůkol.
Presing + genialita + intuice = gól
Na křídlech poletovali mladí dravci Vydra s Krejčím a na hrotu se místo postávajícího Pekharta, trpně čekajícího na ten správný míč, opětovně objevil Lafata, co nebyl líný na krok a nějaký ten náběh do šestnáctky.
A to celé prostě fungovalo. Jak? Hned od začátku. Domácí Turci odstartovali ve stylu lážo-plážo a neskutečně je překvapil velmi aktivní presink, který Češi nasadili hluboko na jeho polovině.
Vznikla z toho vynucená chyba u postranní čáry, Vydrův zisk míče, fenomenální Rosického přihrávka na Daridu - a pak už jen intuitivní náběh Krejčího na správné místo před bránu, kam dostal míč a skóroval.
I k druhému gólu pomohla Čechům turecká chyba, tentokrát velká - míč odhlavičkovaný po rohovém kopu na nebezpečné místo na středu šestnáctky. Právě tam stál chvályhodně Darida, bez rozmýšlení vypálil a intuicí obdařený Lafata stál na tom nejsprávnějším místě, odkud ještě míč šikovně umístil do brány.
Je Lafata jako Siegl? Nebo lepší?
K něčemu se přiznám: U Davida Lafaty jsem měl (a možná ještě v koutku duše stále mám) podezření, že je to útočník horstosieglovského typu. Vynikající v domácí lize, kde se gólově často prosazuje díky velkému tlaku svého týmu na šestnáctku soupeře. Ale slabší v konfrontaci s mezinárodní scénou.
On to možná podobně vnímal i kouč Bílek, když po Barošovi stále preferoval Pekharta. Ale dva Lafatovy góly ve slovenské síti i další zásah v Turecku odkazují na to, že jde možná o mýlku.
Však už brzo uvidíme. Už Suvorov věděl, že cvičiště a bojiště není totéž. Takže až Lafata překoná obrany Dánska, Arménie a Itálie, případně Chelsea, bude samozřejmě na místě vzkřiknout: Davide, jsi bourák! A vyseknout poklonu.
Klid, do Brazílie se ještě nedoplulo
Ze zápasu v Turecku si určitě uchovejme dobrý dojem, nicméně nepropadejme zase žádné šílené euforii.
Za prvé: druhá česká půle byla už výrazně slabší. Obrana v některých momentech právě neexcelovala a dva tři góly pochytal Laštůvka.
Za druhé: vycházejme z toho, že Turci určitě předvedli slabší výkon, než s jakým se v březnu v Olomouci odprezentují Dánové.
A to říkám s plným vědomím toho, že Hamletovi krajani dostali včera napráskáno 3:0 v Makedonii.
Podstatná bude vzájemná konfrontace: 22. březen a zápas v Olomouci napoví, jestli vydří sérum pouze vyléčilo český tým z podprůměrnosti, nebo zda by mohlo umět zařídit víc, třeba i letenky do Brazílie.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
