Proč jste se nechal přemluvit?
Cítím se ve Foggii jako doma, je to v tomto klubu už moje čtvrtá trenérská štace. V klubu mají problémy, tak jsem jim chtěl pomoct. Netrénoval jsem tři roky, dva sebral covid, protože když nejsou na stadionu lidi, tak to nikoho moc nebaví. Když se konečně všechno otevřelo, chci pomoci městu i klubu, aby se opět stal fotbal tím fenoménem jako v 90. letech minulého století. Nepopírám, že Foggia je moje srdeční záležitost.
V 74 letech patříte k doyenům. Kde berete pořád fyzickou a především psychickou sílu? Neuvažujete, že už tohoto náročného řemesla zanecháte a odpočinete si?
Pořád se ještě cítím být fotbalovým trenérem. Když pandemie pomalu odchází, chci využít čas, abych se ještě zapojil. Během uzávěr jsem byl často na golfu, fotbal je však přece jen mnohem zajímavější. A v mém věku je to už spíš koníček.
Které angažmá považujete za vrchol kariéry?
Postupy do vyšších soutěží, s malou sicilskou Licatou do třetí, ve Foggii při mém prvním angažmá do první a pak v Pescaře, což bylo vlastně nedávno, před osmi lety. Z těch mužstev vyšlo hodně hráčů, kteří jsou užiteční i pro národní tým.
Na koho jste nejvíc pyšný, že jste ho vedl?
Z Pescary jsou to Immobile, Verratti a Insigne, všichni letošní mistři Evropy. V Římě jsem vytáhl Florenziho, v Cagliari jsem trénoval Barellu. Tedy dohromady pět evropských šampionů.
Není vám líto, že jste nikdy nevedl Juventus, kde se proslavil váš strýc?
Já se jako tifoso (fanoušek Juventusu) vlastně narodil. Strejda Čestmír Vycpálek do něj přestoupil v roce 1946 ze Slavie Praha, já se narodil o rok později a s tričkem Juventusu jsem dlouho spal. Strýc se později v Turíně proslavil i jako velice úspěšný trenér. Ale v roce 1998 jsem fanouškem být přestal, nelíbily se mi věci spojené s podpůrnými prostředky. Vždycky veřejně bojoval proti dopingu a moje prohlášení mi zavřela na dost let cestu do velkých klubů. Ale já si stejně vždycky práci našel. Stojím si za svým, a že nepřišla nabídka z Juventusu, nikterak nelituju.
Nesly se informace, že jste byl několikrát kandidátem na trenéra české reprezentace. Jak to bylo?
O tom jsem slyšel jen od českých novinářů. Nikdo se mnou nikdy nejednal.
Také vás údajně lákalo vedení Slavie Praha. Co je na tom pravdy a jak to probíhalo?
Tam kontakty byly, konkrétně jsem mluvil se sportovním ředitelem panem Františkem Ciprem (2009). Jednání však utnuly ekonomické důvody, byl jsem pro Slavii moc drahý. Rozdíl v představách mého platu byl moc velký, ani nemělo cenu o tom jednat. O pár let přišla s nabídkou Viktoria Plzeň (2013). Přijela za mnou tříčlenná delegace vedená ředitelem Šádkem, byl v ní sportovní manažer Pavel Kuka, kterého jsem chtěl jako útočníka a střelce koupit do Foggie, když jsme postupovali poprvé do Serie A. Seděli jsme na obědě, rozešli jsme se s tím, že si dáme vědět. Ale pak už se neozvali. Podruhé mě Slavia kontaktovala až za vedení pana Tvrdíka. Byl za mnou ředitel Martin Krob, mně však v ty dny čekalo lékařské vyšetření, oni chtěli, abych nastoupil hned. To nešlo. Nakonec mužstvo převzal Jaroslav Šilhavý.
Itálie se vůbec neprobojovala na MS 2018 v Rusku, teď je mistrem Evropy. Jak si to vysvětlujete?
Když squadra azzurra nepostoupila do Ruska, vypadalo to, že fotbal v zemi skončí, takové panovalo rozladění. Takže se nakonec z toho vykřesal docela dobře, jsou mistři Evropy.
Italové jsou vyzdvihováni, že hrají hezký útočný a přitom účelný fotbal.
Ale ten jen několik zápasů v základní skupině, proti Turecku a Švýcarsku. S Rakouskem to už bylo vyrovnané, stejně tak s Belgií, v semifinále proti Španělsku byli herně horší. Ani ve finále proti Anglii nedominovali. Nebyli tak natrénovaní, výkony už upadávaly. Ale vyhráli. Mluví se o tom, že hráli líbivý fotbal, ale tak to úplně nebylo.
Vzpomněl si po triumfu někdo z pěti mistrů na vás?
Immobile bydlí v Římě blízko vedle mě, jsme v kontaktu. Veřejně mi poděkoval Insigne. Vzpomenou si.
