Po cestě Londýnem z odpoledního tréninku zní reprezentační obránce spokojeně a uvolněně. Čiší z něj zdravé sebevědomí, stejně jako pokora a vděčnost.
Coufal prožil fantastický rok, získal mistrovský titul s pražskou Slavií, stal se nepostradatelným v základní sestavě národního týmu a na začátku října přestoupil do slavného a tradičního anglického klubu.
Ve West Hamu se stal okamžitě důležitým článkem obrozeného mužstva vedeného respektovaným manažerem Davidem Moyesem a pro svou zarputilou bojovnost a výkony i oblíbencem fanoušků.
Jeho osobní euforii pak v závěru roku stvrdilo narození druhého potomka, dcery Natálie.
"Máte pravdu, momentálně nemůžu být spokojenější. Po osobní stránce určitě ne, z dcery jsem úplně nadšený. Manželka to zvládla jako královna, klobouk dolů před ní. Jsem teď asi nejšťastnější, co jsem kdy byl," přiznává Coufal v úvodu exkluzivního dvoudílného rozhovoru pro deník Aktuálně.cz.
V jeho první části se rodák z Ludgeřovic na Hlučínsku rozpovídal o trnité cestě na vrchol i o tom, jak zásadní roli v létě 2018 ve volbě mezi přestupem do Sparty nebo do Slavie hrála jeho manželka.
Je tady začátek roku, někteří lidé si dávají předsevzetí. Nevím, jestli i vy, ale pokud ano, říkám si, že to loňské mohlo znít třeba takhle: Odletím do Londýna, vletím po hlavě do anglické Premier League, okamžitě se dostanu do základní sestavy a ubráním Sadia Maného, Raheema Sterlinga, Wilfrieda Zahu, Jamieho Vardyho, Jacka Grealishe nebo Harryho Kanea? Bylo to tak nějak?
Úplně to tak nebylo. Já jsem si nějaká předsevzetí nikdy moc nedával, spíš jsem měl prostě sny, za kterými jsem šel. V nadsázce jsem od mala říkal, že chci hrát v Anglii Premier League. Ta cesta, jak už asi všichni ví, byla hodně trnitá, ale nakonec se mi to splnilo.
Do rytmu anglické nejvyšší soutěže jste musel naskočit strašně rychle. Jak těžký to byl skok?
Já jsem si to vždycky představoval tak, že je úplně nejtěžší se sem vůbec dostat. A že potom už se to zvládnout dá. Pak už vám spoluhráči a všichni kolem pomůžou, pokud to máte v hlavě dobře srovnané, jste na to připraven dobře fyzicky a něco umíte s balonem. A to se mi potvrdilo.
Měl jste sen hrát Premier League. Takový má ale možná 99 procent kluků, pro které je fotbal tou největší vášní. Kdy se začal tenhle sen pomalinku zhmotňovat, stávat reálnějším?
Už v době, co jsem ještě v Liberci spojil osud s agenty Karolem Kiselem a Martinem Latkou, jsme si nastavili jasnou vizi. Hrát špičku v české lize, zahrát dva tři roky někde vysoko, tak jak se to potom povedlo ve Slavii, a dostat se do Anglie. Oni na tom pracovali opravdu tvrdě a za to jim patří obrovský dík. Měli jsme samozřejmě i štěstí, ale povedlo se to díky jejich i mé pracovitosti. A také pochopitelně díky další spoustě lidí, kteří se o mě starali od mala až doteď, jako příklad můžu uvést manažera Daniela Černaje, který mi během mé kariéry strašně moc pomohl.
Už jste to zmínil, vaše cesta vzhůru nebyla hladká. Známý je příběh o tom, jak vás v dorostu nechtěl Baník. V Liberci jste se zase delší dobu nemohl prosadit, ani u fanoušků jste zpočátku neměl moc důvěry, rozhodně jste v prvních letech nepatřil k jejich oblíbencům. Měl jste někdy vážné pochybnosti o své kariéře?
Určitě ano. V Baníku to ze začátku vypadalo skvěle. První tři výkonnostní kategorie v žácích jsem prošel úplně bez problémů, byl jsem i chvíli kapitán a každý byl nadšený. Poslední rok v žácích nás ale převzal trenér Vojáček a ten vyznával úplně jiný styl fotbalu, do kterého jsem vůbec nezapadal.
Říká se, že jste byl příliš malý a neměl dostatek síly…
On to chtěl všechno valit silou, hrát s vysokými a silnými kluky. Já jsem velký rozhodně nebyl, trochu se mi opozdil fyzický vývoj, takže jsem to odnesl a zničehonic jsem přestal hrát. To se pak se mnou táhlo i v dorostu. Potom mě odložili, šel jsem do Hlučína na hostování, které ale Baník po čase nechtěl prodloužit, protože kluby mezi sebou měly nějaké spory. Šel jsem hrát do Bílovce.
Uvažoval jste tehdy, že to vzdáte?
Upřímně, kdybych tehdy neměl taťku, který mě pořád přesvědčoval, že se to může obrátit a ať vydržím, tak by dnes žádný Coufal v Premier League nehrál.
Posuneme se ve vaší kariéře dál a dostaneme se do Liberce, kam jste přicházel v roce 2013. Tam jste delší dobu nedostával moc šancí, přitom při rešerších jsem objevil i jeden tehdejší titulek: Liberec našel náhradu za Gebre Selassieho! To asi nebyla jednoduchá pozice…
Přesně si na ten titulek vzpomínám. Myslím, že to bylo hodně nešťastně řečeno. Hned jsem se dostal pod tlak od fanoušků. Chvíli předtím Dan Černaj domlouval zkoušku ve Spartě, tam mi nabídli, že budu v béčku, ale můžu trénovat s áčkem. Ozval se však pan Šilhavý z Liberce a já chtěl hrát ligu. Jenže hned v prvním zápase za juniorku jsem si zlomil čéšku v koleni, dlouho jsem se dával dohromady a nakonec z toho byl rok, co jsem nedostal pořádnou šanci.
Jak jste se s tím pral po mentální stránce?
Sebekriticky musím říct, že jsem tehdy ještě neměl srovnanou hlavu. Hodně jsem si bral k srdci, kdo o mně co říká. Hodně jsem četl komentáře na sociálních sítích. Musel jsem se dobrat k tomu, že to v dnešní době nejde, když si tam každý může anonymně napsat, co chce. Tím se nemůžete zaobírat, protože byste se zbláznil a oběsil. Potom jsem si tohle urovnal v hlavě, přestal některé věci úplně řešit. No a všechno se začalo lepšit. Začal jsem víc hrávat, bylo to lepší a lepší. Sebevědomí začalo růst, na hřišti jsem si víc dovolil. Dnes máte všechno o hlavě. Když to zvládnete v hlavě, je to základ úspěchu.
Dílčí neúspěchy vás nakoply k ještě větší dřině. Je paradoxně větší plus, pokud to fotbalista nemá od malička nalajnované, není tím největším obletovaným talentem, nemá křehké ego, které se rozsype, když se objeví první překážky? Vy jste si to musel vydřít, Tomáš Souček také nikdy nebyl zázračným dítětem, spíš uspěl skrz píli. Je tedy lepším receptem nemít to úplně lehké a umetené?
Určitě. Někdo je talent od pánaboha, třeba si vezměte Adama Hložka. Tím neříkám, že je to případ, o kterém mluvíte. Naopak, ten v sobě snoubí talent a tu dřinu. Tvrdě na sobě pracuje, je pokorný a není to žádný namyšlený fracek. I když je ve Spartě, musím ho fakt pochválit. Já to neměl takhle jednoduché a ani Tomáš, museli jsme si to víc vydřít. Ale Jindra Trpišovský nám vždycky říkal: Jedenáct válečníků, kteří nechají na hřišti srdce, porazí jedenáct fotbalistů, kteří si jdou zahrát fotbal. Samozřejmě, že nějaký talent mít musíte, když se dostanete do ligy. Ale pak už je to fakt jen o tom, jak moc to chcete.
A co všechno jste schopní obětovat…
Já si nepamatuju, že bych byl v mládí někdy na lyžáku nebo v létě s klukama na koupališti. Vždycky jsem makal a dřel. A jsem moc rád, že ten nahoře mi to vrátil, že to viděl, co jsem pro to všechno dělal. Hrozně moc si toho vážím a nepřestávám, naopak se snažím na sobě pracovat pořád. I když je to těžké, protože tady v Anglii na sobě po tréninku pracuje úplně každý.
Vraťme se ještě do léta 2018, kdy jste odcházel z Liberce do Slavie. Nechybělo ale mnoho a mohl jste hrát za Spartu. Jak blízko jste tehdy měl k přestupu na Letnou?
Hodně blízko. Někdo říká, že jsem si s ní už plácl a pak couvl, ale tak to úplně nebylo.
A jak to vlastně bylo?
Na Spartě proběhla schůzka, kde jsme řešili konkrétní věci, jakou roli bych v týmu měl, a tak dále. Já s tím byl spokojený, jenomže jsem zároveň stále čekal na nabídku ze Slavie, kde jsem znal z předchozího působení v Liberci Honzu Nezmara a Jindru Trpišovského. Na Spartě jsme se rozloučili, podali si ruce. Pokud to oni brali tak, že je tím stvrzený přestup, já rozhodně ne.
Jak to probíhalo potom? Proč Slavia s nabídkou váhala?
Čekalo se na potvrzení toho, jestli se ve Slavii změní vlastník, nebo ne, jestli nebudou nějaké problémy. Dal jsem jim vědět, že jsem byl na Spartě a že nejsem proti jít tam. Čekal jsem, co Slavia, chtěl jsem mít do týdne jasno. O den nebo dva později se ozval Honza Nezmar a položil na stůl nabídku.
A vy jste zvolil Slavii. Hrály v tom nějakou roli finanční podmínky?
Ne, peníze jsem dostal stejné jako ve Spartě. Slavia byla od začátku první volba, já jsem jenom čekal, jak to dopadne s vlastníkem. I manželka mě tehdy trochu tlačila do Slavie. Říkala, ať jsem trpělivý, že znám trenéry a že jí ten klub připadá sympatičtější a víc rodinný.
Což se nakonec potvrdilo. Zatímco Slavia vytvořila sevřený tým s jasnou vizí, Sparta se nacházela v turbulentním období, v roce 2018 se v ní vystřídali tři trenéři…
Ano, bylo to dobré rozhodnutí. Ve Slavii jsme se semknuli a utvořili skvělou partu, mám tam ty nejlepší kamarády. Byla to neuvěřitelná životní etapa, na kterou nikdy nezapomenu. Teď udělají kluci třetí titul v řadě, moc jim to přeju. Pro mě je to srdcovka.
Nepochybujete o tom, že Slavia získá další titul?
Ani trochu. Kdo by jí ho vzal?
Co také prozradí Coufal v pondělní druhé části rozhovoru
- Čím rozesmál trenéra Davida Moyese
- Kdo by mohl rozšířit českou kolonii ve West Hamu
- V čem se nejvíc herně liší Kladiváři od Slavie
- Jaké jsou vztahy v kabině West Hamu
