Situace není pro bujaré oslavy zrovna příznivá. Ale padesátka se odbýt nedá. Jak to zvládnete?
Nijak, jsme v omezeném provozu i pracovně, přesunu to na období, až to půjde. Přišla jenom blahopřání, gratulace, ale to je všechno. Oslavy malé, jen v nejužším kruhu rodinném. Kdyby byla jiná doba, dalo by se něco nachystat. Potkat se s přáteli, třeba na hřišti. Teď ne. Uvidíme, co nám postupně čas dovolí.
Fotbalový život je hodně rozcouraný. Slavil jste v minulosti narozeniny v nějakém exotickém prostředí?
Vlastně poslední tři roky vždy mimo domov, na Kypru, ve známém letovisku Ayia Napa. Tam jsme jezdili s reprezentačním výběrem žen na soustředění. Holky na moje výročí nikdy nezapomněly, byl dort, hodily mne do bazénu. Teď se těším na páteční los baráže o postup na mistrovství Evropy, tam by mohl přijít pro mě letošní dárek.
Koho byste si přál?
Ukrajinu. Ve skupině jsou kromě nás Švýcarsko, Rusko, Portugalsko, Severní Irsko. A Ukrajina. Byl by to pro nás soupeř, který by se dal překonat. Byla by to podle mého vyrovnaná partie.
Co by znamenal pro český ženský fotbal historický postup na evropský šampionát?
Byla by to bomba. Ženský fotbal na takový úspěch pořád čeká, byl by to pro holky obrovský zážitek a odměna. Výkonnost týmu se postupně zvedá, věřím, že by přišli i noví sponzoři, zvýšil by se zájem. Propagace by byla mnohem větší.
Zatím se o propagaci starají spíš kluby, Slavia přivítala Barcelonu, Lyon či Bayern, Spartu nyní čeká duel s Paris Saint-Germain. Pomáhá vám to hodně?
Samozřejmě, to jde ruku v ruce. I ženská Champions League je hodně sledovaná, úspěchy klubů a reprezentace se sčítají. A zkušenosti z těchto zápasů jsou pro holky hodně důležité, když pak přejdou do reprezentace, moc se jim hodí.
Ženy nejen vedete, ale přispíváte i osobně k navýšení členské základny. Jak si počínají vaše dvojčata?
Je jim dvaadvacet, Adéla pořád kope, nyní hraje za Spartu. Eliška to zkoušela jako malá, ale pak aktivní činnosti zanechala. Nikdy ji to pořádně nechytlo. Studuje nyní Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra v Praze a věnuje se, když má čas, kickboxu. Přenášky nyní nemají, všechno jenom on-line. Nemají to jednoduché. Adélka nadále studuje v Plzni, ale kope už třetí rok ve Spartě.
Napadlo vás někdy, že se stanete trenérem v ženském fotbale?
Ne, nikdy, ani náznakem. Já neustále ostatně prohlašoval, že se trenérem z povolání nikdy nestanu. Fotbalem jsem byl až přesycený, plánoval jsem, že si od něj odpočinu a vypadnu z něj. To jsem tvrdil mnohokrát. Když jsem však začal vozit Adélku v Plzni na přípravku, tak jsem se do toho zapojil, až mě to chytlo.
Máte nejvyšší trenérskou licenci, můžete přejít k mužům. Naláká vás to?
Zatím jsem o tom neuvažoval, takovou potřebu jsem neměl a stále nemám.
Od stříbrné medaile v Anglii na mistrovství Evropy uplyne 25 let, tedy půlka vašeho života. Postesknete si, jak to letí?
No… je to doslova šílené. Vybavuju si, když jsme v Anglii hráli, jak se vzpomínalo na evropské šampiony 1976. Bavili jsme se o tom s Tondou Panenkou, Karolem Dobiašem a říkali si, to je tedy doba. Dvacet let. A najednou hup a je to čtvrtstoletí.
Vědí děvčata, že jste byl takový borec?
Doba pádí a zapomíná se. Některé o tom vědí, ale mám v kádru i holky, které se ani ještě nenarodily, když jsme přivezli evropské stříbro. Generace jdou rychle za sebou. Kdo nás tehdy sledoval, i když byl třeba ještě dítě, tak si vzpomene. Ale pro mladší je to jenom historie v knihách. Jinak to ani vnímat nemohou, to je přirozené.
A v zahraničí, když přijedete s ženskou reprezentací, vás znají?
Funkcionáři ano, ti to prožili. I když spíš si vybaví naše největší tehdejší hvězdy, Pavla Nedvěda, Patrika Bergra, Míru Kadlece, Pavla Kuku, Radka Bejbla. Na mě si vzpomenou Turci. To jsou fanatici, vědí přesně, kdo kdy kde hrál, kdo prošel jejich kluby.
Připomenul jste své angažmá v Trabzonsporu v ročníku 1997/1998. Dnes je Turecko oblíbenou destinací českých fotbalistů, ale tehdy jste objevoval neznámé končiny. Nemýlím se?
Když si to tak probírám, tak se mnou v Turecku skutečně žádný jiný český fotbalista nebyl. Možná jsem byl úplně první. Vlastně jen trenér Jozef Jarabinský. Dneska je to země, kde pro fotbalisty všechno funguje, je to cajk, za mě to bylo složitější. Čekali jsme dvojčata, manželka se za mnou nemohla vůbec ze zdravotních důvodů dostat, musela zůstat doma. Ani jsme neuvažovali, že bych to prodloužil o další sezonu. Byl to daleký východ. Dvě stě kilometrů od Gruzie, tisíc kilometrů od Istanbulu.
Na Euro 1996 jste jel spíš jako náhradník, najednou základní sestava včetně finále. Bylo to pro vás překvapení?
Bylo a hodně veliké. Zlomilo se to v semifinále s Francií, do té doby jsem seděl na střídačce. Měli jsme hodně vykartovaných hráčů, trenér Uhrin se rozhodl, že nastoupím do stoperské dvojice. A pak mě nechal i ve finále.
O postup jste se zasloužil proměněnou penaltou v rozstřelu, pátou v pořadí. To jste se nebál?
Trenér nás po bezbrankovém střetnutí obešel, kdo si troufá. Kdo půjde, kdo nechce, já řekl, že půjdu. Nějak mi to bylo jedno, navíc jsem nepředpokládal, že v naší nabité sestavě se pět schopných dobrovolníků nenajde. Takový Luboš Kubík by šel na všechny, proměnil první a hrnul se i k šesté, kdyby ho rozhodčí neodehnal, že to nejde. Já se nahlásil na pátou, na poslední, s tím, že třeba už bude rozhodnuto a nemusí se na mne dostat. Pořadí trenér schválil a najednou jsem musel dát.
A pak finále, kde střídající hrotový útočník Oliver Bierhoff otočil skóre. Z vašeho prostoru. Neříkal jste si zpětně, že se dalo jeho trefám zabránit?
To si říkáte při každém obdrženém gólu. Pocit, že něco šlo udělat lépe, vždycky přijde. Bierhoff se prosadil. Prokázal, že v silném německém výběru nebyl náhodou, že je výborný útočník, který se orientuje ve vápně, umí zakončit, dává góly.
Vaši tehdejší spoluhráči jsou angažovaní ve Fevoluci, která chce prosadit změny ve fotbalovém prostředí. Největší tváří tohoto projektu je Vladimír Šmicer. Víte o něm?
Pohybuju se ve fotbale, tak to samozřejmě vnímám. Ale s Vláďou jsem se o tom zatím moc nebavil, nebyla ani možnost se potkat.
Máte smlouvu s FAČR jako trenér A týmu žen. Prožil jste ovšem plodnou kariéru včetně angažmá v Turecku a Německu. Jste finančně zabezpečený?
Já bral plat, až když jsem přešel ke kategorii dospělých, žačky a juniorky jsem v Plzni vedl bez nároku na odměnu. U žen už nějaká kačka byla. Chtěl jsem to dělat, bavilo mě to. Zároveň jsem přebíral reprezentační mládežnické výběry, až jsem skončil u áčka.
A vlastníte nějaké majetky?
Není tajemství, že také podnikám, mám například penzion s chatami v rekreačním středisku na Sycheráku v západních Čechách. Provozujeme i bytový textil. Je toho víc.
Teď je však všechno zavřené. Musel jste propouštět?
Mám jen pár zaměstnanců, čtyři lidi. Ty jsem zatím nepropustil. Covid mě zatím netrefil, testy procházím každou chvíli.
Říká se, že život začíná po padesátce. Těšíte se na druhou půlku života?
To jsou takové oblbovací řečičky, aby člověk neviděl, jak stárne. Já jsem jenom spokojený, že když se probudím, tak mě nic nebolí. A může mi být i přes padesát.
