Praha - Je mu sedmaosmdesát let. Při setkání na ulici byste ale takto pokročilý věk do tohoto vitálního muže neřekli. A už vůbec byste do něj neřekli, že je to jeden ze tří český (československých) zlatých boxerských olympijských medailistů.

Jenže vše předchozí na Jána Zacharu platí. Muž, který dobyl olympijské Helsinky v roce 1952 v pérové váze. Tedy stejné hry, jako legendární běžec Emil Zátopek se svojí ženou Danou.

Z Melbourne byl na lodi se Zátopkovými

"Byli jsme spolu také v Melbourne 1956. A byli v kajutě na sovětské lodi, kterou jsme cestovali zpět. Bylo to hodně drsné. Palandy, na těch horních skoby, za které jsme se drželi při bouřce, nebo velkých vlnách," zavzpomínal pro Aktuálně.cz a Profiboxing.cz Zachara.

Ten navštívil Česko před necelými dvěma týdny, kdy přijal pozvání na 24. ročník Memoriálu Julia Tormy, druhého do party zlatých boxerských medailistů zpod pěti olympijských kruhů. Tím třetím je Bohumil Němeček.

"Jsem rád, že jsem mohl přijet. Děkuji za pozvání Dušanu Bučkovi. Těšil jsem se, že se potkám s lidmi, kteří mají rádi box. Se starými známými. Bohužel někteří už mezi námi nejsou, stejně jako Julek, ale i tak jsem si mohl povídat s hodně zajímavými lidmi," usmíval se muž, který má i přes pokročilý věk ve skvělé kondici nejen tělo, ale i mysl.

V Dubnici cvičí pro lidi z domova důchodců

"Každé pondělí jezdím do domova důchodců a předcvičuji tam gymnastiku. Té se sám věnuji každý den, dvakrát týdně pak v Dubnici chodím pomáhat trénovat boxery," odhaluje svůj lék na dlouhověkost.

A i co se týče mysli má zajímavý pohled. "Když mi někdo říká, většinou jsou to učitelé či učitelky na různých besídkách, že jsou boxeři hloupí a je to nebezpečný sport, tak vždy rychle odpovím: Kvůli čemu jsou pak hloupí ti, kteří neboxují? Já se mám případně nač vymluvit, ale nač se mohou vymlouvat tito lidé?" usmívá se muž, který byl jedno vítězství také od medaile z her v Melbourne.

Ten přitom nemusel startovat ani na té předchozí. "Důležití lidé v komisi rozhodli, že se svým stylem nemám na olympiádě šanci. Takže přestože jsem splnil všechna nominační kritéria, nechtěli mě pustit. Tehdy se ale za mně přimluvil právě Julek. Řekl jim, že pokud nepojedu já, nepojede ani on. A jelikož tehdejší předseda svazu na něj trpěl, jel jsem a se svým stylem tu olympiádu vyhrál," usmívá se Zachara a i po letech má při této vzpomínce spokojené plamínky v očích.

Na Tormu nedá ani s odstupem dopustit

"Julek byl skvělý. Vzal si mě pod ochranná křídla už v Bratislavě, byl to výborný kamarád, který nezkazil žádnou zábavu a který měl boxerský dar od Boha. Nikdy nezapomenu, jak na turnaji právě v Bratislavě ukradl sovětským boxerům salámy, které si oni věšeli za hotelový bazén na vrbu," vypráví historky staré více jak půl století. Oba de facto dali na frak soupeřům dvakrát - nejdříve jim sebrali salám, poté je porazili v ringu.

Kdo by čekal, že se bude mít Zachara, který začal s boxem až v sedmnácti letech, coby olympijský šampion dobře i po konci kariéry, ten se mýlí. "29 let a tři měsíce jsem až do důchodu pracoval v dubnických ocelárnách, kde jsem nakonec našel po dvou letech hledání místo coby mistr ve výrobně šrotu," vysvětlil rodák z Kubry nedaleko Dubnice, který si až po čtyřicítce poctivě dodělal k řemeslu - strojní zámečník - maturitu.

A téměř stejně dlouhou dobu se staral o svoji manželku, které v roce 1971 operovali nádor z malého mozečku. "Byla tady se mnou ještě dalších 41 let. Nyní kromě gymnastiky každý den vyšlapu 100 schodů. Za ženou na hřbitov," zavzpomíná na svoji životní lásku, se kterou byl přes šedesát let.

Stejně jako na svoji manželku

"Nebýt manželky, nikdy bych já před tím ve sportu nedosáhl toho, čeho jsem dosáhl. Když jsem jezdil po světě a vrátil jsem se domů, bylo navařeno, čisto, nikdy jsem se nedozvěděl, že by mi žena využila mojí nepřítomnosti jakýmkoliv způsobem. Moc jsem si ji za to vážil a snažil se oplácet stejně. Je mnoho případů sportovců, kteří při tom všem úspěchu a cestování zapomněli na svoji rodinu. Nebo naopak, kdy na svůj slib zapomněly jejich ženy," dodává a poprvé během rozhovoru se mu oči lehce zalesknou.

Díky boxu ale dokáže Zachara svoji ztrátu zvládat. "Mladí v tělocvičně mě respektují a poslouchají. I když ti dnešní mladí, mluvím o dětech kolem deseti let, jsou velcí divoši. Neříkám, že my jsme nezlobili, ale přece jen to bylo jiné," kárá lehce na dálku nové talenty z dubnického klubu.

"Dneska všichni chtějí všechno hned a ani děti nemají takovou disciplínu. Nám, když se řeklo stačí, nebo dost, tak jsme poslechli. Přijde mi, že dneska děti dokáží zneužít toho, že se méně sportuje a že je do toho nutíme. Ale myslím, že by to měli chtít sami, ne toho pak zneužívat a nechovat se disciplinovaně," říká na toto téma muž, který přes olympijské zlato nikdy nevyhrál ani jeden ze čtyř zápasů na ME. Vždy ale prohrál s budoucím šampionem, nebo medailistou.

O děti se nestarají už ve školách

Vzápětí dodává: "Myslím si, nechci být rozhodčím tomuto tématu, ale podle mne vše začíná už ve školách. My už útlého věku věděli, co je to vlevo bok, vpravo bok a podobně. Dnes když to vidím děti, jak chodí nějaké pochody, tak jdou jako ovečky, bez ducha, bez rytmu. Za nás to bylo jiné, ale proto, že nás k tomu vedli už třeba od první, druhé třídy. Bylo jedno, že jsme vykročili špatnou nohou, ale měli jsme rytmus, měli jsme pohybový základ, který se poté různě rozvíjel."

Kromě trénování malých nadějí pochopitelně sleduje i boxerské dění. Více ale to amatérské, profesionální box mu nikdy k srdci nepřirostl.

Profesionální box jej nebaví

"Je to byznys. Nechci mluvit jen o sobě. Ale když jsem vyhrál v roce 1952 olympiádu, byl jsem v Rudé Hvězdě Praha, protože doma v Dubnici mi slíbili s manželkou a dítětem byt, ale nesplnili to. Když jsem se chtěl vrátit domů, musel jsem vydržet v Praze dle smlouvy až do další olympiády. A jak už jsem říkal, v Dubnici jsem normálně nastoupil do práce," vysvětluje.

"Dívám se na sport celkově. Mám ho rád. Co se týče boxu, tak znám pochopitelně například bratry Kličky. Jsou velcí, silní, když nyní ale vidím Vladimira, mají to jeho soupeři těžké. On se na ně navalí svoji vahou a tím je uštve. Jinak ale nemám, jak jsem říkal, k profesionálnímu boxu velký vztah," zakončuje svoje vyprávění Zachara.

Malý, velký muž, který ač neměl dle komunistických funkcionářů styl na to, aby uspěl pod pěti olympijskými kruhy, tak během svých dvou účastí na hrách vybojoval zlato a celkem vyhrál šest ze sedmi zápasů.