Co vám proletělo hlavou, když jste viděla všechny ty vzpomínkové obrázky z finále proti Sereně Williamsové?
Vůbec se mi nezdá, že by to bylo pět let. Uteklo to strašně rychle. Je hezký to vidět. Člověk si znovu vybaví ty pocity. Cítila jsem zadostiučinění, co se mi v kariéře povedlo.
Taky to byla dost zvláštní Paříž, hodně větrná, studená…
S větrem i počasím jsme dost bojovali. Byla dost zima. Ten rok pořadatelé dali i jiné míče. Na začátku, když jsem přijela, tak jsem nadávala, stěžovala jsem si trenérovi Robu Steckleymu, že to je hrozný, že si na ty balóny nemůžu zvyknout. A po dvou týdnech jsme se tomu jen smáli.
Šlo tehdy Serenu porazit?
Vedla jsem 2:0 ve třetím setu, ale nemůžu říct, že bych pak udělala něco špatně. Ona pak zařadila další rychlost a zahrála výborně, skvěle servírovala a nedala mi moc šanci s tím něco udělat. Člověk si může říct, že jsem měla jít do většího rizika, ale v té situaci to nešlo. Zaslouženě si šla pro titul. Navíc s těmi zkušenostmi z grandslamových finále je to něco jiného, než když jsem já hrála své první.
Sálal z ní na kurtu chtíč získat mermomocí ten jubilejní 20. grandslam?
Myslím, že jo. Strašně se vztekala, když jsem vyhrála druhý set. Bylo na ní vidět, že je odhodlaná na kurtu nechat všechno.
Před finále jste tehdy na tiskovce říkala, že doufáte, že může vyhrát grandslam i tenistka s pověstí hodné holky, jak to vidíte teď s odstupem?
Pořád stejně. Vždyť Steffi Grafová, Kim Clijstersová, Lindsay Davenportová, i naše Péťa Kvitová, to jsou tenisové osobnosti a zároveň hrozně fajn holky. Jsem vděčná za tu kariéru, co jsem měla. Že se vůbec aspoň jednou grandslamové finále povedlo. Když k tomu přidám ta grandslamová vítězství s Bethanie (Mattekovou-Sandsovou, pozn red) ve čtyřhře, hezky se na to vzpomíná.
Postesknete si někdy, že nějaký ten singlový grandslam ve sbírce nemáte?
Každý sportovec chce vyhrát grandslam, byla bych ráda, kdybych ho měla. Ale musím být vděčná, čeho jsem dosáhla. I tak mám úžasné úspěchy. V konkurenci Sereny a dalších holek bylo získat grandslam opravdu těžké.
Hned druhý den po finále vás čekalo finále debla, jak jste se na něj dokázala namotivovat?
I když to singlové finále nedopadlo, stejně to byl skvělý zážitek. Byla jsem trošku smutná, ale šťastná, že jsem to zažila. Ten další den jsem byla taková odhodlaná, říkala jsem si, že v singlu to sice nedopadlo, ale v tom deblu grandslamový titul prostě získám. O to víc jsem chtěla alespoň ten jeden pohár zvednout nad hlavu.
Navíc po boku vaší parťačky Bethanie asi nešlo moc dlouho smutnit, že?
S ní si to vždycky užijete, je to veselý ztřeštěný člověk. Na finále jsem se těšila. Únava už tedy byla obrovská, každý den jsem hrála zápas, už jsem mlela z posledního. Ale ona je králíček Duracell. Energií úplně srší. Za ty dva týdny určitě přišly i momenty, kdy jsem byla úplně vyřízená, ale psychika dělá nejvíc a když vedle sebe máte někoho takového, kdo je do turnaje zažraný, chce titul, tak vás to hecne taky.
Ještě se vraťme k Sereně, ona se po mateřské vrátila zpátky na okruh a zahrála si finále grandslamů, umíte si něco podobného jako čerstvá maminka představit?
Zatím ne. Ne, že by to asi nebylo možné. Fyzicky na tom nejsem tak špatně, po těhotenství to šlo celkem rychle zpátky, i když pořád na to být v top formě to není. Hlavně bych to nechtěla kvůli malé. Tenisový kalendář je nabitý a tahat s sebou dítě po turnajích, hotelích… Nemyslím si, že by to bylo správné.
Ale Serena to podstupuje…
Ona, když hraje top, tak je nejlepší na světě a když hraje třeba na 70 procent, tak je pořád lepší než většina na okruhu. Může si tím pádem dovolit, že odehraje třeba jen osm turnajů za rok. Což se třeba i s tím dítětem naplánovat dá, ale u nás normálních tenisových smrtelníků je potřeba odjet těch 20 turnajů a to je s mimčem problém.
Chybí vám tenis?
Nechybí. Pořád mě jako sport baví. Chodíme si zahrát s Tomášem, byla jsem si zahrát s neteří. Ráda se jdu pobavit na kurt. Zápasy nebo ta rutina mi nechybí. Možná časem. Ale jak mám malou, nemám na to moc myšlenky. Přeci jen kariéru jsem končila s tím, že jsem byla hodně nemocná, unavená z cestování. Takže si teď užívám klidu a s některými lidmi z okruhu jsem v kontaktu i teď na dálku.
Což není nic nenormálního. Teď se tenisový kolotoč kvůli koronaviru úplně zastavil a všichni se vidí jen na dálku.
Ano. Musím říct, že jsem skončila v docela dobrou dobu. Když vidím tu situaci kolem koronaviru, aniž bych to tenkrát tušila, tak jsem to načasovala dobře, jsem ráda, že to teď nemusím řešit. Je to fakt složitá doba.
Sen o kavárně odložila
Už se ale začaly hrát i nějaké exhibiční a charitativní turnaje, sledujete tenis?
Byli jsme se s Tomášem podívat na turnaje na Štvanici i na Spartě, jsem domluvená s pořadateli, že budu nějak součástí turnaje v Prostějově, ne tedy jako hráčka, takovou formu zase nemám. Ale ráda holky vidím. Je super, že se tyhle akce dějí, že můžou hrát alespoň nějaké zápasy. Teď se dívám na tenis jen z pozice fanouška a baví mě to. Při zápasech Australian Open jsem třeba kojila a koukala se. Je hezký se na to dívat, protože vím, co holky na kurtech zrovna prožívají. Užívám si tenis bez stresu.
Vaše půlroční dcerka Leontýnka je prý hodně živé dítě, myslíte, že z ní bude sportovec po rodičích?
Je hodně živá. Uvidíme, co ji bude bavit. Když bude chtít, ráda si s ní tenis pinknu. Je to strašně daleko. Budu ji podporovat ve všem, co ji bude bavit a dělat šťastnou. Nejsem ten typ rodiče, co by pro ni měl už teď vymyšlenou kariéru.
A co vaše budoucnost? Když jste končila kariéru mluvila jste o tom, že chcete nějak zůstal u tenisu, případně si otevřít kavárnu…
Baristka ze mě zatím nebude. Zvlášť v téhle době je složité rozjíždět v tomhle odvětví něco nového. A taky když jsem stále maminka na plný úvazek. Kavárna je zatím odložena na "donevidím".
A tenisová práce?
V Brně na Zetoru, kde jsem tenisově vyrůstala já, má sestra, její manžel, zkrátka celá rodina, bychom klub rádi revitalizovali a založili tam, nechci říct úplně mou akademii, ale nějaké místo, kam budou lidi rádi chodit hrát tenis. Už teď tam hraje asi 200 dětí, takže když budu moct i někomu pomoct, třeba i jen svým neteřím, tak budu moc ráda. Jedna z nich teď vyhrála krajský přebor. Ale teď rok dva se chci určitě věnovat malé. Zatím nikam nespěchám.
