Ostrava – Za velký tenisový talent platila Karolína Plíšková vlastně odjakživa. Jenže cestu vzhůru neměla nikdy dočista umetenou. V minulosti se většinové společnosti rozhodně nezavděčila. Kritici, kterých nebylo zrovna málo, jí vyčítali všechno možné.
Tvrdili o ní, že je líná, že nepracuje dostatečně se svým talentem, že je jí tenis ukradený. Nevonělo jim, že není dostatečně otevřená a příjemná. Zkrátka nebyla taková, jakou si ji vysnili, protože se vymykala, nešla s proudem.
Kontroverzní tenistka ale ze své flegmatičtější a uzavřenější povahy vytěžila během posledních třech let samá pozitiva. Postupně vyzrála jako sportovkyně, i jako osobnost. O odtažitosti už v této chvíli nikdo mluvit nemůže.
V Ostravě během fedcupového víkendu působila třetí hráčka světového žebříčku jako naprosto přirozená vůdkyně týmu, jako nefalšovaná tenisová královna. Připsala si dvě klíčové dvousetové výhry a její komunikace s fanoušky i zástupci médií byla příkladná.
Na tiskových konferencích dávala k dobru jeden vtípek za druhým, metala úsměvy na všechny strany, pohotově a otevřeně reagovala na jakékoli dotazy. Projevila upřímnost, vyhýbala se často nudným sportovním klišé. Prokázala vlastnosti, které si publikum od sportovních hvězd žádá.
Oproti minulosti jde o obrovský rozdíl. Když se před několika lety ještě marně pokoušela o průnik do světové stovky, některá její vyjádření opravdu budila obavy, zda to s tenisem myslí vážně. U veřejnosti často alergické na jinakost vyvolala její tehdejší slova vlnu řekněme protichůdných reakcí.
Připomeňme si některé tehdejší výroky Karolíny Plíškové: "Vím, že to tak vypadá, že je mi to jedno, že nemám chuť do hry. Jsem introvertka a flegmatický typ, takže nějakou radost nedávám tolik najevo, protože mi to za to často nestojí."
"Jsem pesimistka. Vím, že svět je zlý, že je na celé planetě tolik utrpení, jaké si nikdo nedovedeme představit. Často myslím na ty, co nemají nic, co denně musí trpět, takže nějaký vítězný míč, gem, set, zápas mi nikdy nedá obrovskou radost. Ale jen uspokojení. Svět se totiž nezmění."
"Neznamená to, že se nesměji, nebavím s přáteli, jen si více uvědomuji neštěstí než radosti. Při hře na nic nemyslím, ale mám to v sobě, že je svět špatný."
U vrcholového sportovce šlo o názory v podstatě nevídané. Byť na nich není nic nepochopitelného. Vždyť domněnky, že je tenis nejdůležitější věcí na světě, lze opravdu úspěšně rozporovat.
Lidem se ale Plíšková takovým přístupem nezavděčila. Brali ji jako zvláštní bytost, jako člověka, který mrhá svým talentem a při porážkách hledá pokud možno co nejvznešenější výmluvy. Často to dostávala za svou povahu sežrat, ani ne tak v reálném životě, jako spíš v krutém paralelním světě internetu.
V dubnu 2013 prohrála na turnaji v Katovicích s Italkou Robertou Vinciovou potupně 1:6, 0:6. A schytala od "fanoušků", z větší části možná spíše neúspěšných sázkařů, salvu zlosti. "Víc než porážky mě mrzí, kolik negativních, sprostých, posměšných zpráv jsem dostala," napsala tehdy Plíšková na svůj facebookový profil.
I dnes se samozřejmě najdou lidé, kteří čtyřiadvacetileté finalistce loňského US Open vyčítají nedostatek zápalu a emocí, nebo třeba menší porci euforie po vítězných zápasech.
Na internetu lze v diskusích stále najít až příliš nenávisti. I přesto, co Plíšková v posledních letech nejen na reprezentačním poli dokázala. Takovým je třeba vzkázat jediné: Zvykněte si. Protože kvůli vám se Karolína v žádném případě měnit nebude.
