Josef Bartoš sedí u počítače ve svém bytě na samotě Mlýnce na Karlovarsku a pouští si videa ze zahraničních dostihů. V nejbližší době toho o moc víc nezvládne.

Dvojnásobný vítěz Velké pardubické je teprve několik dní zpět z plzeňské nemocnice, kde mu operovali krční obratel. "Teď mě čekají dva měsíce v sádrovém krunýři a nicnedělání," říká jezdecká jednička ve stáji Josefa Váni.

Jednatřicetiletý Bartoš platí v překážkových dostizích za možná největší jezdecký talent posledních dvaceti let, ale také za obrovského smolaře.

Když si na velikonoční pondělí hnědák Norino v dostihu na závodišti Kolesa u Kladrub přišlápl podkovu a Bartoš letěl přes hlavu ze sedla, odnesl to druhý krční obratel. Bohužel jen pár měsíců poté, co žokej prodělal stejné zranění na zimních dostizích v Římě, a celkově už potřetí za poslední dva roky.

Žokejcimra - všechny sloupky Martina Cápa - ZDE

"Doktoři mě strašili, abych za chvíli neležel na posteli a nepil z brčka," usmívá se Bartoš, ale před dvěma týdny mu do smíchu vůbec nebylo.

Dosud léčil problémy s krčními obratli konzervativně. Čekal, až všechno v pořádku sroste, ale co nejdřív se vracel do sedla. Ve Váňově stáji, která je v Česku největší a momentálně má registrovaných 56 koní v tréninku, to ani jinak nejde.

Žijící legenda připravuje koně do dostihů prakticky po celý rok. V zimě, kdy je na domácích závodištích přestávka, pravidelně závodí v Itálii a Francii. Váňa je navíc nejtvrdším sportovcem v Česku, ani vážná zranění ho nezastaví a to pochopitelně ve své stáji předává dál.

Spadnout? Nejdřív za půl roku

Bartoš ale tentokrát neměl na vybranou. "Druhý a třetí obratel se musely sešroubovat, jinak by to další pád nevydrželo. Bez operace by asi nebyla šance jezdit dostihy. Nemohl bych spadnout aspoň půl roku a to je naprosto nereálné," vysvětluje Bartoš, a třebaže mluví uvolněně, v jeho hlase na okamžik zazní obava.

Možnost, že by nemohl jezdit dostihy, si totiž ani na chvíli nepřipustil. Ani při své obrovské smůle, kdy v posledních třech sezónách pokaždé musel na tři měsíce kvůli těžkým zraněním ježdění vysadit a nemohl se poprat o vítězství v šampionátu jezdců.

"Nechci přemýšlet o tom, co by mohlo být po kariéře. Moc si zatím nedovedu představit, že bych nemohl jezdit, tyhle myšlenky nemám," odmítá otázky na téma strach v dostihu.

Nejhorší čas na zranění

Kdysi začínal jako jedno ze zázračných dětí českých dostihů. Syn známého trenéra a překážkového jezdce vyhrával už v dětství dostihy poníků a hned jak to šlo, posadil se na plnokrevníky.

Už na začátku kariéry Bartoš vystřídal několik špičkových stájí a mnohé pečlivě odkoukal od zahraničních vzorů. Dokud mu to dovolila váha, jezdil intenzivně i rovinové dostihy a vypiloval si tak jezdecký styl, který dodnes obdivují diváci doma i v zahraničí.

Když koně zatočí do cílové roviny, Bartoš v sobě nezapře vítěze Jarní ceny klisen a dalších prestižních dostihů v Chuchli. I ve finiši překážkového dostihu dokáže svého koně efektivně vyjet a dostat z něj to nejlepší. To často tvoří onu klíčovou drobnost, která rozhoduje o vítězství.

I proto je Bartoš žádaný i v tvrdé zahraniční konkurenci.

Pád v Kolesech přišel pro jezdcovu psychiku v nejméně vhodnou dobu. Sezona v Česku se rozjíždí a od května naplno začne také v Pardubicích.

"Když člověk jezdí celou sezonu a pak je třeba dva měsíce zraněný, tak to není taková hrůza, na chvíli si odpočine. Ale když spadnete koncem roku, proděláte rekonvalescenci a hned po návratu je zase konec, to se opravdu zdá nekonečné…" lituje.

Zase na Sixteen

Jediná terapie, které se nabízí, je jezdit na dostihy jako divák a pomáhat své stáji aspoň z povzdálí. "Těším se, až začnu zase řídit auto a budu moci jet třeba s koňmi do Itálie…" plánuje a chmury ze zranění jsou aspoň na chvíli pryč.

Ke slovu se totiž dostává Bartoš - dostihový srdcař. Muž, který žije koňmi i mimo pracovní dobu a který si leckdy vybere partnera do dostihu i podle jiných kritérií, než pouhé šance na vítězství.

V minulosti to opakovaně předvedl ve Velké pardubické s veteránem Decent Fellowem a v posledních letech s bílou klisnou Sixteen. Bartoš byl v jejím sedle nejen při slavném druhém vítězství, ale třeba i loni, kde jim většina expertů nevěřila a nakonec překvapili těsným druhým místem.

Klisna zůstává nadále v tréninku a její partnerství s Bartošem má pokračovat.

"Měl bych stihnout třetí kvalifikaci, začali bychom tedy se Sixteen v srpnu. Už jsme se bavili s jejím majitelem Jaroslavem Boučkem, který mi dokonce přes léčitelku dohodil nějaké vitamíny a doplňky na kosti a klouby," směje se.

Prázdná lavička náhradníků

Ačkoli v posledních letech laboroval se zraněními pomalu tak často jako fotbalista Tomáš Rosický, role uvadající zraněné hvězdy Bartošovi hned tak nehrozí.

Ve svých jednatřiceti letech se zdá být stejně dravý jako když začínal a dostihoví odborníci mu předpovídají, že jeho vrchol teprve přijde.

Na rozdíl od fotbalu se navíc v českých překážkových dostizích nezdá, že by na zaváhání stabilního člena základní sestavy čekal zástup dravých mladíků na lavičce.

"Jezdců je málo, to je smutný fakt. Jak z toho ven, nevím," říká Bartoš.

Jeho zaměstnavatel Josef Váňa musel zranění své jedničky řešit rázně a netradičně. Přemluvil k dočasnému návratu z italského angažmá syna Josefa juniora.