Praha – Prodělala nepříjemné onemocnění, ale už je v pořádku a v plném tréninku na novou biatlonovou sezonu. Gabriela Koukalová načerpala čerstvé síly během sledování letní olympiády, jejíž konání by podle svých slov přivítala častěji než jednou za čtyři roky. Nyní už zase myslí na tvrdý trénink a závodění.
"Chtěla jsem zlepšit rychlost střelby, ale možná je to proti mojí přirozenosti," popsala úřadující držitelka křišťálového glóbu pro vítězku Světového poháru letní přípravu, při které zatím česká reprezentace zkouší vylepšit kromě fyzické kondice právě tuto specifickou biatlonovu disciplínu.
Elitní biatlonistka nicméně má za úkol stíhat i mimosportovní záležitosti, a tak si po natáčení reklamních spotů pro hlavního partnera českého biatlonu firmu Hamé, které se uskutečnilo v Říčanech u Prahy, našla čas na exkluzivní rozhovor pro Aktuálně.cz. V něm prozradila mimo jiné zajímavé detaily z běžného života prvotřídní sportovní hvězdy.
Váš dnešní program spočíval v natáčení reklamních spotů. Jaké to bylo, jak si takové, dejme tomu, povinnosti, závazky vůči sponzorům užíváte nebo neužíváte?
Docela užívám. Dnes to bylo fajn, příjemné. Měla to na starosti agentura, která byla plná mladých kreativních lidí, takže to jsem moc ocenila. Doufám, že dobrý pocit, který z toho mám, se pak promítne i do výsledku. Je to tak, že si vážím každé možnosti něco takového dělat. Jsem ráda, že těch možností zatím není úplně málo. Dává mi to jiné zkušenosti a jiný pohled do života. Není to tak, že bych byla upnutá jen a pouze ke sportu. Je fajn si to občas takhle obohatit.
Ony ty mimosportovní povinnosti hrály před dvěma lety po té průlomové olympijské sezoně ve vaší kariéře poměrně podstatnou roli. Vy sama jste mluvila o tom, že vás ten kolotoč semlel, že jste neuměla říct ne a že vás tyhle věci odváděly od těch čistě sportovních věcí. Jak to máte teď?
Chybami se člověk učí. Já jsem se snažila poučit a v současné době si ani nemohu dovolit přijímat každou pozvánku, nabídku, která přijde. Můj čas je drahý, musím pečlivě plánovat dopředu. V téhle chvíli mám naplánovaný přesný kalendář až do konce dubna příštího roku. Není to pro mě úplně příjemné, protože si myslím, že plánování není úplně má přirozenost. Ale moje práce mi nedává jiné možnosti. Mám kolem sebe tým lidí, který se snaží ty pozvánky a nabídky nějak třídit podle důležitosti a podle toho, jak se mi to zrovna hodí do programu. Někdy je třeba říct dost, když se cítím unavená, a raději si odpočinout, něco zrušit, i když to je domluvené. Je důležité, aby se člověk cítil dobře, aby nějak nestrádal a nebyl otrokem nějaké mimosportovní činnosti, která by mu potom bránila dělat co nejlépe svou práci.
Takže už umíte říkat rázné ne. Neděláte si tím – nechci říct přímo nepřátele – ale neobjevují se lidé, kterým to nevoní, když odmítnete nějakou akci?
Myslím si, že určitě ano. Ale to jsou většinou lidé, kteří se neumí vžít do toho, co obnáší dělat vrcholový sport. Kolik času, energie a práce to stojí. Že to není tak, že bych si šla na hodinu denně zaběhat, ale je to práce, která mi vezme až osm hodin denně. A abych to vydržela, musím dobře odpočívat, protože je to nedílná součást výkonu. Do toho mám jeden den v týdnu volno, kdy se snažím třeba zase plnit potřeby svých sponzorů. Není tam skoro šance přijímat nějaké jiné nabídky. Když už děláte v životě nějaká rozhodnutí, tak myslet si, že budou všichni jen s vámi a budou vám pochlebovat, je nesmysl. Je třeba si uvědomit, že to s sebou nenese jen pozitivní ohlasy, ale i negativní reakce. Musím si umět říct: Neděláš to pro ty lidi, ale pro sebe. Žít život podle druhých je podle mě velká chyba.
Takže kdybyste měla srovnat Gabrielu Soukalovou z léta 2014 a Gabrielu Koukalovou z léta 2016. Jak by to srovnání vypadalo?
Z mého pohledu těch aktivit, které jsem měla dřív, nebylo nějak výrazně víc. Spíš jsem na to nebyla zvyklá, nechávala jsem se tím hrozně pohlcovat. Teď už mám víc zkušeností. Už vím, co se ode mě očekává a co se bude dít. Už se proti tomu umím zařídit. Dokud budu sportovat, tak je to nedílná součást mé práce. Beru to tak, že ty boční aktivity k tomu patří. Prožívat to nějak negativně je zbytečné, ubere vám to ještě jednou tolik energie.
Když člověk zadá vaše jméno do Googlu, vyjede kromě přehledu úspěchů spousta bulvárních článků. Třeba domnělé těhotenství, svatba, která měla být tajná, ale nebyla, a podobné záležitosti. Jaký vlastně máte vztah k bulváru?
Abych řekla pravdu, tak to nečtu. Nezajímá mě moc, co se píše v těch článcích. Málokdy si přečtu článek o tom, co jsem kde říkala. Nějak mě to nezajímá, jde to mimo mě. Myslím si, že tím, že to lidé čtou, pak na základě té čtenosti vznikne ještě daleko větší množství ještě nesmyslnějších článků, které z mého pohledu nemohou toho člověka nějak obohatit. Mrzí mě, jakým směrem se dnes ubírají články. Lidi víc zajímá, jestli mám blonďaté, nebo zrzavé vlasy. To přece není informace, která je nějak potřebná. Je to úplně jedno, je to každého věc. Nepodstatná. Mrzí mě, že je to na úkor článků o samotném sportovním výkonu. Radši napíšou něco takového, než aby prezentovali, co třeba obnáší naše povolání. Pak by si lidé třeba tolik nemysleli, že když odmítám jejich nabídky, tak jsem primadona.
Vadí vám třeba, jak se o vás píše – a teď rozhodně nemyslím jen v bulváru – v tom stylu, že jste zapomnětlivá nebo zmatkářka? Zkrátka, že jste se ocitla v nějaké škatulce, ze které se složitě hledá cesta ven?
Já jak ty články moc nečtu, tak o tom moc nevím, ale něco jsem přece jen zachytila. Nemůžu úplně říct, že mi to vadí. Protože já taková prostě jsem. Někdy je to asi zbytečně nafouknuté, přehání se to do větších rozměrů, než to ve skutečnosti je. A vzhledem k tomu, že lidi dnes zajímají senzace, tak jsem pro ně asi ideální objekt. Je to jedna z mých velkých slabin, zmatkuju, ale znám x lidí třeba i v našem týmu nebo v mém okolí, kteří mi v tom silně konkurují.(smích)
Sledovala jste letní olympijské hry?
Ano, velmi poctivě. Měla jsem zrovna nějaký zdravotní problém, takže jsem měla víc času než kdy jindy. Kvůli tomu jsem začala trénovat až minulý týden. Bylo to super, bude mi to chybět. Škoda, že olympijské hry nejsou častěji.
Hodně se v souvislosti s olympijskými hrami skloňoval také doping ruských sportovců. A je tady reálná možnost, že by se mohlo měnit pořadí her v Soči a vylepšila by se některá umístění českých biatlonistů. Vnímáte to nějak v týmu, bavíte se o té možnosti?
Já ještě předtím, než byla nějaká kauza, tak jsem v Soči po štafetě, když jsme se radovali ze čtvrtého místa, holkám říkala: Počkejte pár let, my ještě budeme třetí. No a je to tady. Bylo by to samozřejmě fajn, ale takhle zpětně z toho člověk pochopitelně takovou radost nemá. Už z toho nic nemáte, pocity vám to nevrátí. Možná by bylo lepší, kdyby to zůstalo, jak to je. Ale věřím ve spravedlnost, asi je to správný postoj, i když je to po několika letech. Uvidíme.
Mluvila jste o nějakém zdravotním problému, jak to tedy bylo s vaší účastí na nedávném soustředění biatlonové reprezentace ve Francii?
Ostatní tam byli o dva týdny víc než já, mohla jsem přijet jen na tu poslední část. Takže mám velké tréninkové manko, které se teď budu snažit dohnat.
Co to bylo za zdravotní problém, pokud se mohu zeptat?
Spíš dermatologického rázu, zřejmě z únavy. Začaly se mi dělat na těle takové velké skvrny. Měla jsem je všude, i po obličeji. Bylo to dost nepříjemné, musela jsem zůstat doma a léčit se.
Jak jste vůbec prožila jarní přestávku, jak se vám podařilo načerpat nové síly?
Jaro jsem prožila tak, že kdybych se nevdávala, tak bych asi ani žádné volno neměla. Jediné volno byly líbánky. To bylo hodně příjemné, skvělé. Dost mě mrzelo, že nebyly delší než těch osm dní. Ale z pracovních důvodů už jsem si to nemohla dovolit. Vlastně mě to mrzí ještě teď, návrat do tréninku jsem asi zbytečně uspěchala. A z toho nejspíš byly i ty zdravotní problémy. Začala jsem trénovat moc rychle a intenzivně. Tím jsem se oslabila a po dvou měsících zjistila, že už nemůžu. Tak doufám, že tahle nemoc mně paradoxně přinesla o něco víc odpočinku.
Už máte myšlenky na závodění? Přemýšlíte už o cílech do nadcházející sezony, nebo je na to ještě brzy? Jakou budete mít motivaci?
Zatím jsem ve stádiu, kdy se překvapivě upínám spíše až k té následující, olympijské sezoně. Letos, pokud si mám stanovit nějaký cíl, tak to bude hlavně mistrovství světa, které bude v únoru v rakouském Hochfilzenu. Minulý rok jsem z Osla odjela bez medaile, takže tohle je pro mě výrazná motivace, to rozhodně.
Ondřej Rybář před časem mluvil o velkých změnách ve stylu přípravy. Můžete přiblížit, v čem tedy spočívají a jak vám zatím vyhovují?
Pro mě se toho moc nezměnilo, nadále trénuji jak s klukama, tak s holkama. Takže ta pestrost tam je. Nejdřív mi bylo sděleno, že tréninky budou víc intenzivní a ne tak dlouhé. Že ráno třeba místo tří hodin budeme trénovat dvě hodiny. Ale myslím si, že na to musel Ondra v průběhu přípravy zase zapomenout, protože to tak vůbec není. (smích) Takže nepociťuji žádný rozdíl. Možná v přístupu ke mně, kvůli tomu zdraví mi teď tréninky zkracují, takže jsem je měla bohužel nejkratší ze všech.
Takže jak velká je to zatím dřina?
Od jara do podzimu je to větší dřina než pak to samotné závodění v zimě. To je každý rok stejné.
Zkuste popsat takový běžný tréninkový den, jakých český reprezentační biatlonista prožije v tomhle období víc než dost...
Trénink začíná ráno, máme půl- až třičtvrtěhodinovou rozcvičku, při které posilujeme, rozběháváme se, abychom se probudili. Samotný ranní trénink pak trvá kolem tří hodin. To jezdíme hlavně na kolečkových lyžích, ať už klasiku, nebo skejt. K tomu střílíme. Následuje oběd, polední klid. Odpoledne pak máme ještě třeba další dvě hodiny nějaké fyzické aktivity. Někdy na sílu, někdy jen běh, někdy kolo nebo jiné hry na obratnost. Následuje večeře a po ní máme ještě občas samostatný nácvik střelby. Máme přístroj, který zaznamenává, jak dobře nebo špatně spouštíme. Ukáže to, když někdo moc tahá za spoušť a pak kvůli tomu chybuje. Dá se tam detekovat spousty chyb a identifikovat problém. Mezitím stihneme masáž a terapeuta a to je náš den. A takhle je to celý rok, s výjimkou toho, že jednou týdně máte den, během něhož máte jen třeba hodinovou aktivitu. (smích)
Není to fádní?
Je to dost fádní. Ale když člověk má cíle a chce být v něčem nejlepší, tak není nic, co by dostal zadarmo. Každý směr, ve kterém chce být člověk úspěšný, stojí logicky spoustu času. Není tomu jinak ani v našem případě.
Šéftřenér Rybář také naznačoval, že chce výrazně zapracovat na rychlosti střelby. Platí to i ve vašem případě?
Rozhodně. Vím, že mám ve střelbě velké rezervy, a to hlavně časové. Jenže jsem zjistila, že je to trochu proti mé přirozenosti. Jsem člověk, který je precizní. A bohužel se v poslední době setkávám spíš s tím, že na úkor té rychlosti je pak právě ona preciznost. Dělám tam teď strašně moc chyb. Začínáme uvažovat o tom, jestli se nevrátíme k tomu původnímu prověřenému modelu, který mi přinášel jistotu. Když teď udělám tři chyby za 21 vteřin, tak mi to moc nepomůže. (smích)
Trenér také říkal, že to bude sezona, ve které je poslední možnost vyzkoušet si nějaké nové postupy. V té následující olympijské už to nepůjde. Tak se třeba ještě uvidí...
Přesně tak. Snažím se to tak brát, mám na to stejný pohled. Vrátit k osvědčenému se můžeme vždycky.
Jaký mají trenéři recept na to, aby se střelba celkově zrychlila?
Myslím, že do té fáze se prostě musíte vystřílet. Ale zase když člověk cítí, že je mu to proti srsti, proti jeho povaze, tak je to problém. Každý nemá tu rychlost jako Ondra Moravec, který vám tam za čtrnáct vteřin odpálí celou položku. Já jsem od narození dyslektik, takže mám problém dělat určité věci rychle. Nemám třeba vypracovaný postřeh. Když budu v bráně a vy na mě kopnete míč, tak já si toho všimnu, až když bude za mnou v síti. Takže nevím, jestli je to u mě ta pravá cesta střílet tak rychle. Spíš asi budu schopná ušetřit nějaké vteřiny během přípravy na samotnou položku.
Český svaz biatlonu rozjíždí kampaň na získání pořadatelství světového šampionátu v roce 2020 nebo 2021. Pokud se to podaří, bude u toho Gabriela Koukalová?
Myslím, že tam určitě bude. Ale je otázkou, v jaké roli.
Neplánujete budoucnost na pět let dopředu? Vidíte před sebou olympijské hry v roce 2018 a pak se uvidí?
Přesně tak, pak se uvidí. On to stejně život vždycky nějak vymyslí a naplánuje za nás.
