Necelý rok trvala spolupráce Markéty Nausch Slukové a Heleny Havelkové, jedné z českých hvězd šestkového volejbalu.
Tým měl nadějný start, v listopadu mu na prvním společném turnaji kategorie Elite v Kapském Městě jen těsně unikl postup do čtvrtfinále. Na challengeru v australském Torquay pak Nausch Sluková s Havelkovou skončily páté, na tyto výsledky se jim však už nepodařilo navázat.
Letos v červenci přišel konec. Havelková oznámila, že se vrací na palubovky.
"Koukala jsem na to jako puk," přiznává Nausch Sluková.
I přesto, že o úspěchu olympijského projektu nebyla sama stoprocentně přesvědčená. "Skočily jsme do toho po hlavě a věděly jsme, že jdeme do náročného až nereálného projektu. Také kvůli různým okolním faktorům, které se sešly dohromady. Měly jsme málo bodů, neprospěl nám ani nový systém světových turnajů nebo časový pres," vypráví Sluková.
"Přesto jsme doufaly, že budeme hrát líp. Tím, že jsme nemohly jet na tolik turnajů, na kolik bychom chtěly, a na těch, kterých jsme se zúčastnily, jsme nezahrály ideálně, se možná u Helči násobila frustrace. Její transformace z šestek do beache byla něco jiného než můj návrat po těhotenství. Beach je prostě úplně jiný sport," povzdechla si.
Fatální rozhodnutí přišlo paradoxně v momentě, kdy měla pocit, že jejich spolupráce začala šlapat. Také zpětná vazba od parťačky Havelkové byla čím dál víc pozitivní.
"Měsíc a půl před rozchodem to začalo vypadat lépe, udělaly jsme velký progres. Helčiny myšlenky jsme ale nikdo netušili, ani já, ani tým. Mrzí mě to, že jsme neměli šanci si o tom promluvit," popisovala beachvolejbalistka, jež si už jedním mediálně propíraným rozchodem prošla: v roce 2015, kdy se rozpadl populární tým Kiki a Maki.
Tentokrát šok vstřebala rychle a brzy si našla novou parťačku: jednadvacetiletou Karin Žolnerčíkovou.
"Vyšlo mi z toho, že mi největší smysl dává vytáhnout si k sobě nějaké mláďátko a pomoct mladé hráčce k přechodu z juniorské kategorie do profesionálního volejbalu. Pomoct zkušenostmi, body, které ještě mám nahrané, pomoct leadershipem a tím, že jsem patnáct let hrála ve světě."
K olympiádě v Paříži se už Nasch Sluková neupíná. Její priority i každodenní program se významně posunuly v červnu loňského roku, kdy se jí narodila dcera Maya.
"Každý rodič dokáže říct, že se život narozením dítěte změní. Je to krásnější, než jsem si myslela, ale zároveň náročné, protože nic není tak, jak byl člověk zvyklý. Dřív sobecky fungoval sám na sebe, přinejlepším zohledňoval pouze partnera nebo nejbližší členy rodiny. Teď je to jiné. Jednoznačně hezčí než jakákoli sportovní medaile. Hodně si užívám, jak dítě všechno vstřebává, jak roste," rozplývá se při myšlenkách na dcerku.
Během těhotenství váhala, zda se na písek ještě vůbec vrátit. Nakonec sehrál roli fakt, že olympiáda v Tokiu dopadla tristně - Nausch Sluková byla pozitivně testována na covid a s Barborou Hermannovou do turnaje vůbec nezasáhly. Vinou karantény následně přišla také o mistrovství Evropy. Toužila po důstojnější tečce za kariérou.
Nakonec se rozhodla k beachi ještě vrátit, ale to ještě nevěděla, jak obtížná ji čeká mise. Když čekala Mayu, nabrala třicet kilo.
"Každopádně jsem chtěla být fit máma, ne devět měsíců sedět na gauči, koukat na Netflix a baštit. Ano, jedla jsem trochu víc, ale nebyla jsem ten typ, co by si dával kýbl zmrzliny k televizi," vypráví.
Hodnota na displeji ovšem i tak neúprosně mířila vzhůru a pět týdnů před porodem ukazovala váha o 28 kilogramů víc, než byla její "závodní" hmotnost.
"A to už jsem se přestala vážit, tu trojku jsem tam vidět nechtěla. V porodnici jsem nechala deset kilo, takže jsem potřebovala shodit dalších dvacet. Osm týdnů po porodu jsem se byla proběhnout, možná jsem šílená, ale ne tak, abych si nenechala lékařsky poradit. A když jsem dostala zelenou, začala jsem se hýbat. Věděla jsem, co mám dělat, ale najednou tělo neposlouchalo. Prošla jsem si určitou etapou frustrace, musela jít krok za krokem. Nakonec to trvalo docela dlouho - osm měsíců, než jsem se vrátila do stavu, ve kterém jsem byla," dodává.
