Sedmadvacetiletý plážový volejbalista je přemýšlivým typem sportovce, který disponuje širokým rozhledem. Studuje práva, zajímá se o historii, politologii, geopolitiku, a jak prozradil v podcastu, chtěl by se jednou živit jako analytik mezinárodního dění.
Kritické stanovisko zaujímá k roli profesionálního sportu v současném světě.
"Co se týče toho, jakou roli by měl hrát sport ve společnosti, jsem trochu staromilec," říká Perušič. "Úplně nesouhlasím s tím, kam se sport v dnešní době vyvinul," dodává.
Sport by podle něj měl reprezentovat hodnoty, na kterých je vystavěno olympijské hnutí. Fair play, úcta k soupeři a obecně výchova ke zdravému životnímu stylu. "Sport v dnešní podobě už je tomu tak vzdálený, že už tam napojení na tyto hodnoty vidím málokdy," mrzí Perušiče.
Od veřejně známých sportovců by čekal, že budou ztělesňovat určité hodnoty a budou plnit roli vzorů pro nastupující generace.
"Není dobře, když děti vidí svůj vzor simulovat na trávníku při sebemenším kontaktu, nepřiznávat teče, přísahat na všechno možné, že jsem se míče nedotkl. Hodně se mi také nelíbí prostředí bojových sportů, trash talk a podobné věci," přiznává hráč, který to se spoluhráčem Davidem Schweinerem dotáhl až na druhé místo světového žebříčku.
Perušič zároveň uznává, že není žádným "Mirkem Dušínem českého sportu".
"Jednoduše se o tom mluví, hůř se to prosazuje. První věc je se těmi hodnotami řídit. Já sám v tom nejsem dokonalý. Vzpomněl bych si na situace, kdy jsem nechal rozhodčího rozhodnout špatně a nepřiznal jsem se," pokračuje Perušič sebereflexí.
Směrem ke sportu, který je dnes obrovským byznysem, nechce vyjadřovat nevděk.
"Kdyby to tak nebylo, pravděpodobně bych nemohl jezdit po světě a nemohl bych se tím sportem živit. Baví mě to, chci to dělat. Na druhou stranu pokud bych nemohl hrát následkem toho, že jsme se vrátili k těm původním hodnotám, tak by mi to asi nevadilo. Holt bych hrál pro radost a kvůli pohybu. Dělal bych něco jiného," vysvětluje.
V podcastu se zastavuje i u kontroverzních pořadatelství olympijských her, které v letošním roce pořádala Čína.
"Pořádání olympiády v Číně je v přímém rozporu s hodnotami, které by měl sport prosazovat. Ukazuje se pokřivenost sportovního prostředí. Principy, na kterých by měl sport stát, ustupují ekonomickým zájmům," říká s tím, že sportovcům nezáviděl rozhodování, zda na hry do Pekingu jet.
"Profesionální sport je obrovská dřina, olympiáda je splnění celoživotního snu. Člověk má tendenci přehlížet širší pohled na věc. Přiznám se, že nevím, jak bych se zachoval. Doufám, že bych nejel, ale tak před třemi lety bych nejspíš také mluvil jinak. Každopádně olympiáda by tam vůbec neměla být umístěná a to rozhodnutí měl učinit Mezinárodní olympijský výbor," vysvětluje.
Perušič v podcastu mluví i o válce na Ukrajině, která mocně zasahuje i do světa sportu. Vzhledem k tomu, že je sport v Rusku úzce navázaný na režim, nevidí jiné řešení než zakázat ruským sportovcům závodit.
"Já osobně s ruskými hráči nemám nejmenší problém. Hodně jich znám a vím, že spousta z nich válku odsuzuje a jsou proti Putinovu režimu. Zároveň vím, že v jejich pozici může být mnohem komplikovanější veřejně odsoudit režim, který je znám tím, že své odpůrce bez milosti likviduje. V tuhle chvíli ale nemá sportovní svět na výběr," říká.
"Že hrají Rusové bez vlajky, bez hymny, to už se vyplýtvalo na dopingové skandály. Chápu, že sportovní svět teď nemá moc jiných nástrojů, jak vyjádřit nesouhlas, než ty sportovce vyřadit," dodává.
Sám přispěl konkrétní pomocí, v Praze pomohl ubytovat tři ukrajinské ženy s dětmi, vlastní bydlení pak poskytl jedné ženě s jejím potomkem.
"Je to jedna ze situací, které válka generuje a kterou by si člověk nikdy nedokázal představit. Každý slušný člověk asi přemýšlel, jak pomoci, a pro nás to byla příležitost ulehčit někomu tu strašnou situaci, ve které se nachází," říká.
V podcastu mluví také o tom, proč jsou pro něj životním vzorem jeho rodiče nebo o ambicích směrem k olympiádě v Paříži za dva roky, kde by mohl být beachvolejbalový kurt umístěný přímo pod Eiffelovou věží.
