Potkáváme se na dnu vašeho lyžařského týmu, kde se to hemží hvězdami, už si zvykáte?
Je to skvělé, ale pořád jsem trochu nesvá, abych byla upřímná. Mně tyhle akce moc nejdou, nejsem mediální ani sociální typ. Ale myslím, že se učím.
Ale na zdi slávy podél schodů haly máte místo u takových jmen jako Marcel Hirscher nebo Hermann Maier. Co to s vámi dělá?
Je to úžasné, vždycky jsem si přála na téhle zdi jednou být a vždycky jsem chodila kolem, protože nahoře nad schody si dělám lyžáky. Vždycky jsem si to tu prohlížela a říkala si: Jo, tady je Marcel, tady Hermann, hustý. Mám z toho strašnou radost.
Co z mediálních povinností už jste stihla absolvovat?
Včera jsme přijeli a byli jen na večeři. Seděla jsem u stolu s Mikaelou Shiffrinovou a Sofií Goggiaovou, takže to bylo milé. Měly jsme větší stůl a ten se pořád smál. Ten další, kde bylo i víc lidí, tam byli všichni potichu, ale my jsme se furt smály. Pak jsme se jen vyspali, ráno bylo focení tady, nějaké rozhovory a pak nás vyvedli uličkou.
Čemu jste se smály?
Bylo toho hodně. Ani nevím, čemu všemu. Probíraly jsme, jak vznikal drb, že jsem na olympiádě jela na jejích lyžích. Že ležela v posteli, koukala na super G a furt jí někdo psal, že její lyže vyhrály a jak se to mohlo stát. Tak říkala: Super, tak mi z toho dejte nějaký kredit, ráda si tu medaili vezmu.
S Mikaelou si musíte rozumět, obě jste na mediálních akcích takové bezprostřední. Nepřijde vám?
Nevím. Já rozhovory dělám, jak je cítím. Mikaela je v tomhle daleko talentovanější, je otevřenější. V jistém směru je daleko dospělejší než já. Já jsem oproti ní takový malý trdlo.
S kým se v poli lyžařek nejvíc bavíte?
Asi se Sabrinou Maierovou. To je lyžařka z rakouského týmu, taky jezdí na Atomicu, shodou okolností máme stejné přátele. Začaly jsme se bavit. A kupodivu Mikaela se se mnou docela často baví. Ale já ten hovor nezačínám, stydím se.
Na představovačce celého Atomic teamu jste byla vyhlášena jako čtvrtá od konce, tedy jako čtvrtá největší hvězda. Sledujete, jak se v tom pořadí rok co rok posouváte výš?
To jo, je to úžasný pocit, nastupovat takhle vzadu. Na druhou stranu musí člověk daleko déle čekat, než přijde na řadu. Ale já si ráda počkám a budu se víc snažit, abych se posouvala a byla víc vepředu. (smích)
A jak je na tom vaše výbava? Ještě na jaře jste jezdila s prasklými lyžáky, se kterými jste vyhrála olympiádu. Už máte nové?
Jo jo. Boty jsou vybroušené, nějaké mám vybrané na rychlostní disciplíny. A teď se možná budou dělat ještě jedny na obřák a na slalom, abych měla náhradní. Takže se to možná bude ještě nějak dodělávat. Ale zatím mám klid.
Ty olympijské půjdou do vitríny?
Ano. Teď už mám snad rychlejší. Už mám normální boty, které nejsou prasklé.
Bylo těžké je nahradit?
Já se hlavně těšila, že už budu mít nějakou neprasklou. Doufala jsem, že nějaké budou rychlejší. Nakonec jsme vybrali nějaké, které byly nastejno.
V čem vlastně můžou být boty rychlejší?
Sama jsem tomu dlouho nerozuměla, jak můžou boty udělat změnu v rychlosti. Ale je to o tom, jak jsou tvrdé, jak pracují v oblouku, jestli dovolí hraně trochu vyjet. Tvrdé boty na "rychlostky" nejsou tak dobré tím, že tam mají agresivní grip a ten se úplně nehodí.
A kolik bot jste vůbec vyzkoušela?
Asi patery šestery. Řešili jsme to už před olympiádou, protože ty boty byly prasklé a zničené. Bála jsem se, aby to nějak nevadilo při závodění. Ale nemám tolik času na vybírání. Možná by se našly nějaké rychlejší, ale já to radši natrénuji a získám rychlost v tréninku než v těch botách.
