Jak motivujete děti ke sportu? Co je u vás nejvíc baví?
O tom se jako první rozpovídá Marika Dúbravčíková, která vybudovala na zelené louce klub ASK Atlet Praha.
"Děti u nás baví všechno - trenéři, komunita, forma a průběh tréninku, pestrost," vyjmenovává základní prvky motivačního koktejlu.
"Také je baví, že se je snažíme zařadit s jejich kamarády. Motivují je závody, soutěže, kreativita, dobrá atmosféra, vtipkování, ale i pravidla," pokračuje Dúbravčíková.
Na trénincích ASK si špunti na začátek mohou vybrat hry podle vlastních preferencí. Trenéři pak přidávají další soutěže.
"Důležitá jsou dobře nastavená pravidla, spravedlnost. A také zařazování her, kde můžou děti předvést, co umí. Nesmí chybět ani cíle, třeba se připravujeme na přespolní běh nebo že se utkáme s tímhle," doplňuje.
Že to doopravdy zabírá, vidí na rozšiřující se členské základně ASK Atlet Praha. "Je nás tolik, že už nemáme děti kam dávat, protože už hrozí riziko úrazu. Máme opravdu hodně dalších zájemců, ale musíme je odříkat," lituje Dúbravčíková.
Stejnou zkušenost udělal Jakub Lánský, nadšenec, který na Jičínsku pořádá individuální přípravu pro mládež pod originálním názvem Fotr trénink.
"Zájem dětí i rodičů roste. Rodiče vidí, že děti potřebují pohyb a že v běžných kroužcích často chybí individuální přístup. U nás je maximum tři až čtyři děti na trenéra, což je pro spoustu rodičů velká přidaná hodnota," zdůrazňuje Lánský.
Podle něj není složité omladinu ani v době iphonů pobízet ke sportu.
"Stačí dát dětem výzvu a hru. Když vidí, že trenér s nimi soutěží, povzbuzuje je a dokáže se smát s nimi, jdou do toho naplno. Stoprocentně funguje atmosféra - hudba, kamarádi, pochvala," říká šéf projektu Fotr trénink.
"Když se děti mohou smát, zkoušet nové věci a nikdo je netrestá za chyby, jdou do toho. Když dítě cítí, že je součástí party a že každý pokus se počítá, užívá si trénink naplno," podotýká.
Trenér jde příkladem
David Žitný z MOVE Brno by se pod to podepsal. "Děti nejvíc baví, když jsou sportovní aktivity vedené skrze hru a trenér je do své práce nadšený. Poté jsou nadšené i děti a na konkrétní aktivitě již tolik nezáleží," upozorňuje.
Za stěžejního motivátora považuje trenéra. "Ten musí své nadšení a zápal přenést na děti," vypichuje Žitný. Pokud se to daří, za kliku do oddílu berou další zájemci.
Na zábavu a humor sází také v CK Pilné včelky, která se stará o sportovní pobyty dětí. "Legrace je základ," zní z pražských Čakovic. I jim dětská klientela přibývá. Na akcích pak pozorují rozdíly mezi pravidelnými návštěvníky a nováčky.
"Když máme jednorázovou akci, může se přihlásit kdokoli. A je veliký rozdíl mezi dětmi, co k nám do týmu chodí pravidelně a kdo jen jednorázově. Mladší děti jsou nemotorné, nekoordinované, nezvládají základní stereotypy zdravého sportu," připojují Pilné včelky podrobnosti.
Gymnathlon, který má rozeseté pobočky po celé republice, nezná pojem "unuděné děti".
"Děti baví všechno, co děláme. Od hravého cvičení, gamifikačních prvků přes moderní metodiku až po atmosféru, kterou vytváří naši trenéři. Gymnathlon je pro děti prožitek, od radosti z pohybu až po zážitky, které si odnášejí domů. Děti se těší na každý trénink. Motivují je skvělí trenéři, hravá forma cvičení a prostředí, kde se cítí bezpečně a respektovaně," vypočítává Aleš Svoboda.
Pozor, teď si zapište jeho radu, protože je velmi cenná: "Naše metodika je postavená tak, aby děti zvládaly výzvy krok za krokem, zažívaly úspěch a měly radost z pohybu. To je důvod, proč do toho dávají vždy 100 procent."
Jakmile leží před kluky a holkami hora, kterou nemůžou s jejich aktuální pohybovou výbavou zdolat, od sportování je to spíš odradí. Což u Gymnathlonu nehrozí. "Celkově počet dětí v Gymnathlonu dlouhodobě roste," neskrývá potěšení Svoboda.
Ale neplatí to v každém koutě Česka. "Lokálně vnímáme pokles poptávky, a to zejména v regionech s nižší porodností nebo tam, kde rodiče čelí finančním omezením," dodává zástupce Gymnathlonu.
Život není jen zábava
Michael Kaiser, který vede klub karate Vinařice, uplatňuje na svěřence dva speciální motivační fígle. "Je to výhled ke společné aktivitě na konci tréninku, nebo propůjčení vyššího pásku karate na další dva tréninky. Všichni děti chtějí černý pás," prozrazuje.
Je to jednoduché: snažíš se, děláš pokroky, zasloužíš si odměnu. Ale nesmíš v úsilí polevit, jinak vracíš pásek zpátky.
Přesto se mu tým v oddíle neustále mění. "Fluktuace je veliká a opět musím ukázat na rodiče, které poslouchají své děti na slovo. Jakmile doma řeknou, že je to nebaví, nemusí na trénink. Já děti učím opak - že v životě není jen zábava a lehké cesty nikam nevedou," zdůrazňuje Kaiser.
Jako by tuhle poznámku vzal z úst Lucii Kufové z klubu HaFun. "Častěji od rodičů slyším: Ježiš, ty jsi uřícená, už tolik neběhej! Tohle nechápu, proč by to mělo jako vadit?" diví se.
"Mám navnímané, že rodiče často nejsou na straně trenéra nebo i učitelů. Hájí dítě, ochraňují ho až moc. Ani se nezajímají až tak o pohled trenéra či učitele a rovnou věří ze sta procent dítěti a stěžují si na něco, co třeba ani není pravda nebo to trenér řekl nějak a dítě to pochopilo jinak. Anebo mají laťku hodně nízko a dost věcí je pro rodiče již za hranou. Vůbec mi přijde, že rodiče řeší každou maličkost za dítě. Děti se často nedostanou k tomu, aby se musely překonat a být v nekomfortu," říká.
Andrea Svatá, dlouholetá tělocvikářka ze základní školy ve Smržovce, v poslední době trošku poopravila svůj přístup.
"V rámci tělocviku už třeba nedělám všechno se všemi dětmi - zvláště ne gymnastiku. Pokud se někdo necítí, nemusí. Nekladu už až takový důraz na výkony jako před dvaceti lety," přiznává zkušená pedagožka.
"Spíš jde o to, že se pak více řeší případný úraz. Přijde mi, že jsou děti buď šikovné na vše, nebo naopak - to nemyslím vůbec zle. Občas se také u některých sportovních dětí setkávám s až příliš jednostranným zaměřením," posteskne si.
