Na výstup jsme čekali dlouho, s ohledem na nejlepší počasí a podmínky v jížní stěně Nanga Parbat. Bylo to nekonečné, ale po zkušenostech z předchozích expedic bylo jasné, že se nic nemá uspěchat. Vběhnout do stěny bez předchozího dobrého uvážení může znamenat rychlý konec a (v tom lepším případě) brzký návrat ze stěny. Počasí jsme konzultovali převážně s Alenou Zárybnickou, které tímto děkujeme za neustálou pomoc před i v průběhu lezení.
Do stěny jsme s Márou nalezli 27. srpna. Zprvu bylo počasí poměrně příznivé a my šplhali docela rychle vzhůru, Šlo nám to pěkně od "ruky". Pak se ale začaly vyskytovat komplikace. Například když jsme museli druhý den kvůli mlze a větru nouzově přečkat část poledne v seraku s postaveným stanem, protože dál se jednoduše nedalo, nebylo vidět na krok. Ještě tentýž den jsme ale vyrazili zabojovat a nastoupat pár dalších drahocenných metrů. To se však ukázalo jako zbytečné, a tak jsme za tři hodiny byli zpět na stejném místě, jen více unavení, prošlapáváním hlubšího sněhu v další nekonečné mlze. Reálně hrozilo, že se ztratíme a to by v této rozsáhlé stěně mohlo mít fatální následky..
Následující den jsme překonali obtížný skalní kout, který nám otevřel poslední třetinu stěny. Bylo to obtížné, lezení nám komplikovalo silné sněžení a nárazový vítr. V této fázi jsme se dostali až do výšky 7100 m a zabivakovali se v příčném seraku, který nás dobře chránil proti západnímu větru, sněžení a případným lavinám. Únava už byla znát, ve výšce nad 7000 m je vše jinak. Tělo špatně přijímá potravu, pohyb je velmi pomalý i soustředěnost na vlastní lezení opadá. Člověk se často musí vnitřně okřiknout a zkoncentrovat, aby neudělal chybu.
Na druhou stranu jsou však z této výšky nesmírně krásné pohledy na okolní štíty. Jde o nezapomenutelné okamžiky, které člověka vtahují a vytváří nezapomenutelnou atmosféru, která se pak často vrací. I doma ve vzpomínkách…
Abych nezapomněl na další prvek, který hraje zásadní roli - ZIMA! Zima je ráno, odpoledne a hlavně večer. Člověk musí nepřetržitě kontrolovat, aby bylo vše co možná nejlépe chráněno před větrem a zimou. Podvědomě kontrolujete, zda jsou prsty na nohou stále dobře citlivé a zda dochází k dostatečnému prokrvování. To platí nejen při lezení, ale i v noci při spánku. Je to taková neustálá kontrola hardwaru.
Další den už nás čekal nejtěžší úsek. Nejprve jsme nekonečně dlouhým ledovým svahem se sklonem 70-80 stupňů, museli dolézt na místo, kde už vítr "pěkně" fičí a kde se z ledové stěny stává skalnatá hradba. Postup velmi zpomalil. To hlavně kvůli obtížnosti těchto lezeckých pasáží.
Tady už se často musíme jistit a dobře zvažovat každý krok. Na řadu přichází veškeré jištění, které s sebou máme (skoby, friendy, šrouby do ledu, apod.). Až večer dolezáme na malou plošinku, která nedosahuje ani rozlohy našeho stanu Jde o sněhovou návěj, která je přilepená ke kolmé stěně. Vůbec neuvažujeme nad její statikou, jiná tady stejně není. Je zima dost fouká…
Vytváříme dobré jištění, veškeré vybavení včetně batohů necháváme zavěšené na skále a stavíme stan, který nám (snad) pomůže přečkat noc. Je mi strašná zima! Už jsme zalezlí v našem mikro stanu, kdesi na plošince téměř v osmi tisících metrech v Rupálské stěně. Plošinka není moc rovná a hlavně je opravdu malá. Hodně malá. Máme na sobě sedáky, které nám zaručují, že i v případě sesunutí plošiny zůstaneme u skály. Následující hodiny trávíme rozehříváním celého těla. Já vůbec nespím, plošina se dokonce začíná naklánět. Hlavou se mi honí představy, co by se asi mohlo stát, kdyby se stan odporoučel do údolí. A že čas na tyto představy je! Je totiž teprve začátek větrné noci.
Konečně svítání! Svítání lehce tlumí sílu větru a my řešíme, co dál. V jednom okamžiku chceme ještě pokračovat, dál obtížnou skalnatou stěnou kamsi nahoru. Blíže k našemu cíli. Když pak stojíme na naší plošině a stále fouká, je jasné, že tady ani ve všem našem oblečení dlouho nevydržíme. Rozhodnutí je jasné a asi i jediné správné.
Začínáme slaňovat dolů, pak slézat až do předchozího bivaku. To nám trvá téměř celý den. Tam unavení a spálení řešíme, co dál. Píšeme Aleně Zárybnické a čekáme na věštbu počasí, která je teď pro nás nejdůležitější. Ta přichází, ne však taková, jakou bychom si přáli - následující čtyři dny má ve vrchních pasážích stále foukat vítr o rychlosti 100 km/h, což je skoro uragán. V těchto podmínkách v takovém výšce není radno vůbec vystrkovat nos. Nejde to jinak, přichází to zásadní rozhodnutí - LETOS SE NAHORU NEPODÍVÁME. Jsou to vždy ta nejhorší rozhodnutí, která následně velmi mrzí.
Tak… Jedna věc je rozhodnutí a druhá, ta náročnější, je vlastní realizace. Sestup "lezeckou" cestou je obtížný a hlavně nekonečný. Vše se odehrává pěkně pozadu a s velkou opatrností. Nejtěžší úseky slaňujeme a pomáháme si, jak jen se dá. Vše záleží na každém z nás. O nějakém jištění nemůže být řeč. Snažíme se, abychom celou stěnu, tedy až na místo ve výšce 4700 m, kde byl náš první bivak (na skalnatém hřebenu, bez sněhu), dali na jeden zátah. Bojíme se totiž, aby nás přicházející vítr "neodřízl" někde ve výškách.
Tenhle plán se daří až na malou skulinku. Začíná se stmívat a nám ještě chybí několik stovek metrů k vysněnému bezpečnému místu, kde chceme složit naše hlavy. Už za svitu čelovek střídavě slézáme a slaňujeme. V předposlední délce dokonce necháváme i lano. Nemáme už žádné jištění, je to pro nás nejlepší (nejjednodušší) varianta. Jen doufám, že ho už nebudeme potřebovat, říkám si. Pak musíme ještě opatrně slézt posledních sto metrů. V noci je to hodně složité. Povedlo se! Pak už jen půl hodiny chůze v suti a stojíme tam, kde to vše začalo. Jsme mimo ledovec. Jsme téměř dole. Usínáme v 5000 metrech, jako bychom zde žili pořád. V teple a téměř okamžitě. Ne jako nahoře.
Probouzíme se až ráno, dokonale vyspalí. Balíme naposledy stan a vyrážíme směr basecamp, na který se moc těšíme. Na pevnou půdu pod nohama, na první známky života a na pořádné jídlo, které už nám tolik chybí. Teď už zbývá jen dát si pozor na uklouznutí, chybný krok při chůzi v suti a na občasné padající kamení. Po čtyřech hodinách stojíme konečně v "bejzu", v bezpečí. Objímáme se a jsme rádi, že jsme zpět. Bez vrcholu, ale zpět. Jsem neskutečně rád. Člověk asi opravdu někdy musí vystoupit z komfortní zóny, aby věděl, jak je na světě fajn a že je třeba si toho i náležitě vážit!
Poznámky:
- shodil jsem asi osm kilo
- mám spálené rty a nos
- denně jsme každý snědli a vypili: 1/2 čínské polévky se sýrem a salámem + každý tři malé čokoládové tyčinky
- od cca 6600 m jsem velmi málo spal (ccai 3 hodiny za noc)
- neměl jsem téměř žádné bolesti ani další problémy
- od cca 6000 m po každých 7-8 krocích následuje 15s odpočinek nutný k vydýchání
