Po drobných střevních obtížích jsme zpět ve formě, tedy Galas (fotograf) a já. Mára měl štěstí a obešlo ho to. Nebyly to příjemné noci. Vybíhat ze stanu a snažit se doběhnout až na záchod. Často to byly pokusy marné. Bohužel. Záchod máme nekonečných 70 metrů od tábora, ale to už radši rozebírat nebudu.
Tak raději o jiných zážitcích. Pákistán oslavil svůj velký den - Den nezávislosti (14. srpen), který tu pro místní hodně znamená. Večer najelo do základního tábora několik motorkářů a dalších "domorodců" a rozjeli to naplno. "Pakistan Zindabaaad!!," pěli do časných ranních hodin.
Po rozednění proudili "bejzem" další lidé, hráli tady míčové hry, tančili pákistánské tance, no cirkus největší. Dokonce se tu objevilo i mnoho nezahalených (moderních) pákistánských žen. Samozřejmě tu jsme za atrakci, takže jsme zvyklí co deset minut odpovídat na ty samé dotazy. "Můžeme si s vámi udělat fotku? Jak se máte? Odkud jste? Lezete na Nanga Parbat?"
Naštěstí jsme brzy ráno odešli omrknout aktuální podmínky na ledovci a přitom natočit i několik ledovcových záběrů dronem. Asi kolem desáté jsme se vrátili zpět do rozjetého cirkusu a nestačili se divit. Pákistánci to opravdu umí rozjet!
Teď už se začínám připravovat na další zteč ve stěně a jen čekám, co napíše naše dvorní rosnička Alena Zárybnická. Ta je super spolehlivá a píše, že počasí by mělo být fajn až po 18. srpnu. Po poradě s Márou jsme se rozhodli poslechnout její radu a raději počkat. V rámci udržení kondice podnikáme krátké výpady po okolí. Je tady nádherně. Ten divoký život kolem je fajn, i když pro nás mnohdy nepochopitelný. Lidé tady žijí jako v "pravěku", neřeší věci jako my, mají ty své - posekat dřevo a zajistit jídlo na zimu. Jsou ale moc příjemní a všude nás hostí a nabízejí pravý pákistánský čaj (s cukrem a mlékem).
Suma sumárum: Jsme sbalení a čekáme na značkách až zazní výstřel a my naletíme do stěny.