Akrobatické létání nepasuje pouze ke jménu Martina Šonky. Velmi známým je po světě i Flying Bulls Aerobatic Team, skupina čtyř českých pilotů, která má ve své sbírce i titul mistrů světa. "Neustále vymýšlíme další a další extrémně náročné prvky. Naše sestava je výsledkem kolektivní práce, která většinou probíhá v hospodě u piva," říká pilot Jan Rudzinskyj.

Seriál FAI World Grand Prix měl po několikaleté pauze pokračovat loni v Číně, závody se ale nakonec neuskutečnily. Mrzí vás to?

Docela ano, protože bychom si věřili na vítězství. Děláme takové prvky, které nejsou ani v katalogu. Když jsme byli na nějaké soutěži, bodovali nás podle daleko jednodušších prvků, protože jsme se jim prostě nevešli do tabulek. Na druhou stranu je Čína hodně daleko. Musíte čtyři letadla naložit do přepravních letadel, jenom cesta trvá šest týdnů. Po Evropě to je v pohodě, tam lítáme sami - třeba Helsinky zvládneme na jedno natankování

Především se věnujete leteckým show, která máte na rok dopředu vyprodaná. Na jakou rychlost se během akce dostanete?

Od stovky do 420 kilometrů v hodině, což je nejvyšší povolená rychlost našich letadel. Veškeré sestavy máme perfektně nacvičené, zautomatizované. Když jsme létali v Gdynii, měli jsme poruchu na tlačítku vysílačky u vedoucího letky. Tak jsme to prostě odlétali bez komunikace.

Který prvek z vaší sestavy považujete za nejnebezpečnější?

Mezi ty extrémně náročné určitě patří vertikální půlvýkrut, který na celém světě létáme pouze my. Přetížení při tomto prvku dosahuje až plus sedmi G.

I trénovaný pilot může při hodnotách kolem devíti G ztratit vědomí. Nebojíte se toho, že vaše extrémní prvky mají své limity?

Ne. Jsme na to trénovaní a vzhledem k tomu, že létáme ve formaci, tak se na takové přetížení nedostaneme. Těch 7 G plus je maximum, u negativních hodnot, které jsou náročnější, se dostaneme na pět.

Kdo sestavu vůbec vymýšlí?

Je výsledkem kolektivní práce, která většinou probíhá v hospodě u piva. (úsměv) Jeden z nás řekne: Hele, co kdybychom zkusili tohle. A ostatní: Ty jsi se zbláznil. Ale po chvilce: Ono by to nemuselo být tak špatné… Nový prvek nejdřív zkusí vedoucí letky, potom už ho nacvičujeme ve formaci, akorát s většími rozestupy.

Synonymem pro akrobatické létání je v Česku pilot Martin Šonka. Nemrzí vás, že většinu slávy slízne on?

Nežárlíme na něj, my jsme holt takoví dělníci akrobatického létání. (smích) Nemyslím, že bychom nebyli známí, všechny naše akce vyprodáme rok dopředu. Řekl bych, že v cizině jsme dokonce známější než Martin.

Dva vaši kolegové z letky jsou zároveň aktivními vojenskými piloty. Armádní kariéra vás nelákala?

Lákala. Když jsem byl malý, často za námi do školy chodili vojáci a přemlouvali těch pár zcela zdravých kluků, aby se dali k létání. Mně se v dětství trochu zkazily oči, tak jsem měl smůlu. Takže na klucích aspoň vyzvídám, jaké je to létat na gripenech. A musím říct, že si je nemůžou vynachválit. Tyhle stíhačky jsou už de facto velké počítače, napojené na všechny evropské systémy a programy NATO. Jsem zvědavý na Slováky, kteří na podzim nakoupili čtrnáct amerických stíhaček F-16 Block 70/72, nemyslím, že to bylo zrovna šťastné řešení.

Vy sám ale létáte i na historických strojích. Je těžký přesun z moderního letadla třeba do stíhačky z druhé války?

Nijak zvlášť. Jen si musíte zvyknout na to, že se ten stroj chová jinak. Zatímco moderní se za vteřinu otočí o 420 stupňů, historický pouze o 260. Mám vlastní letadlo, šedesát let starý kus, o který se mi stará mechanik. Horší je to, když jdu ještě dál do historie - občas sednu i do stroje, se kterým létal Jan Kašpar. U něj je paradoxní to, že je těžší ho udržet ve vzduchu a dělat zatáčky, než startovat a přistávat.

Na historické stroje se ptám proto, že jste před třinácti lety při exhibici v Bratislavě přežil pád jednoho z nich. Když se řekne nehoda letadla, zní to hodně fatálně. Co jste si říkal, když jste letěl směrem dolů? Proběhl vám život před očima?

Nebyla to moje chyba, šel jsem dolů po kontaktu s kolegou. Myšlenky na konec mi hlavou neprolétly, do poslední chvíle jsem se z toho snažil dostat.

Co si pamatujete dál?

Hlasy okolo, pak svůj hlas, který ale jakoby vycházel z úst někoho jiného. Následně jsem se probral až v nemocnici. Měl jsem rozlámané všechny končetiny, rozdrcené koleno a rameno. Zajímavé bylo, že pojišťovna dlouho řešila, zda mi zaplatí letecký převoz do pražské Ústřední vojenské nemocnice, kde byli připraveni mě operovat. Čtyři dny jsem čekal v Bratislavě, než jsem si těch šedesát tisíc nakonec zaplatil sám.

Jak dlouho jste strávil v nemocnici?

Tři měsíce. První týdny byly samozřejmě nejtěžší a nejdelší, to jsem se nemohl hýbat. Následovaly dva měsíce rehabilitace.

Jak takový dramatický zážitek změní člověka?

Jsem daleko pokornější. Zajímavé je, že se mi noc před pádem zdálo, že se něco stane. Vjem to byl tak silný, že mě dokonce probudil. Ten den přišlo ještě jedno varování: nebyl jsem obsazený do programu… Já si ale vymohl na organizátorovi, že poletím. V nemocnici jsem pak měl hodně času přemýšlet. K čemu jsem dospěl? Asi jsem se naučil dělat věci, ve kterých vidím smysl a těmi ostatními se netrápit.

Vy jste svůj pád ale ještě dlouho předtím prožil během regresní terapie, že?

Ano. Měl jsem vjem, že v jednom ze svých minulých životů jsem byl pilotem za druhé světové války. Akorát na té špatné straně, létal jsem za Luftwaffe. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem kokpit německé stíhačky messerschmidt. Následně se děj přenesl do první světové války, se stříbrným neiuportem jsem se řítil k zemi. Později mi došlo, že jsem neviděl minulost, ale budoucnost. Netvrdím, že je to pravda, ale je to zajímavé.

A po takhle děsivém zážitku nemáte z létání strach?

Nemám, jenom respekt. Strach mám z toho, že to podělám ostatním. S klukama z týmu máme perfektní vztahy. Přes zimu se vídáme méně, snažíme se věnovat svým blízkým, ale na sezonu se na sebe vždycky těšíme.

O nehodě jste dokonce napsal knížku s názvem Na křídlech racků…

Ano. Psal jsem ji pět let… Měl jsem hotovou půlku, ale pak jsem dostal tvůrčí blok. Hloupé bylo, že jsem to všude vykecal, a pak se ho všichni ptali - tak kdy to dopíšeš?

Kromě létání a literární činnosti jezdíte často i po přednáškách. Co konkrétně svým frekventantům sdělujete?

Jsou to takzvané inspirační tréninky. Prostředí byznysu znám ještě z dob, kdy jsem měl vlastní reklamní agenturu. Sice mě to po čase přestalo bavit, ale aspoň jsem měl peníze na letecké kurzy. Snažím se některé věci z obchodu demonstrovat na létání. Příklad? Když máte těžiště moc vepředu - v budoucnosti, je náš životní let těžkopádný. Pokud máme těžiště příliš vzadu - v minulosti, je náš život nestabilní až neřiditelný.  A nebo pokud rychle potřebujete získat rychlost - musíte jít dolů - klesat. V tom je to stejné jako v obchodním prostředí. Navíc do toho míchám i zajímavé historky, které lidi baví.