Ústí nad Labem - Ženy ve sportu. To je téma, které se nezdá být tak komplikované a přitom je tomu přesně naopak.
Jelikož se čtvrtý ročník mezinárodního filmového festivalu Femina Film 2008 konal v olympijský rok, zabývala se přehlídka v Ústí nad Labem ve dnech 8. až 11. října tématem Ženy a sport.
Kromě dokumentů líčících pozoruhodné příběhy sportovkyň daly organizátorky akce prostor pro prezentaci úspěšným českým reprezentantkám minulosti, současnosti i blízké budoucnosti.
Hovořila běžkyně na lyžích Květa Jeriová-Pecková, plavkyně Yveta Hlaváčková, vodní slalomářka Štěpánka Hilgertová a jezdkyně na horském kole Tereza Huříková.
K častým tématům patřily bariéry, s nimiž se ženy ve sportu potýkají a stereotypy, které jim brání či znesnadňují se prosadit.
Čtěte více: Skokanky na lyžích nechtějí na ZOH jen koukat na chlapy
Muži tyto problémy bagatelizují, ženy o nich nerady mluví: podceňování či nedoceňování ženských výkonů, málo trenérek, rozhodčích a sportovních funkcionářek, nepochopení či dokonce sexuální obtěžování ze strany trenéra.
Žena-sportovkyně je pro muže-trenéra moc komplikovaná
Začíná to třeba nominováním méně žen než mužů ze strany reprezentačního trenéra.
Tam, kde o nominaci v individuálních sportech nerozhodují jen výkonnostní kritéria, vezme kouč na mezinárodní akci často i muže, kteří mají ve své kategorii nižší výkonnost než ženy, které zůstanou doma. Žena-sportovkyně je pro muže kouče zkrátka příliš komplikovaná a jsou s ní jen problémy.
S tím souvisí i další svízel: nedostatek trenérek a nepochopení ze strany trenérů, kterým jde spíše jen prohánět mužské svěřence kondiční a technickou průpravou, s nasloucháním a snahou o porozumění lidskému jedinci to však již bývá horší.
„Žena sportovkyně se musí motivovat trochu jinak než muž a hlavně je potřeba s ní mluvit a být i psychologem než jen fyzickým trenérem. Psychická příprava se nedoceňuje, a to speciálně u žen, které často řeší prolínání mnoha rolí," říká k tématu sportovkyň-matek a pečovatelek o domácnost ředitelka festivalu Femina Film Jana Víchová.
Zesměšňování, ponižování, obtěžování
Naděžda Knorre, předsedkyně Komise sportu žen Českého olympijského výboru, publikovala v roce 2005 spolu s profesorkou na Norské sportovní univerzitě Kari Fasting studii, která se věnovala zkušenostem českých sportovkyň.
Z výsledků jejich výzkumu vyplývá, že se koučové často ani o pochopení svých svěřenkyň nesnaží. Téměř polovina zpovídaných sportovkyň se svěřila, že „trenér, člen realizačního týmu nebo jiný sportovec dělá buď vždy nebo někdy ponižující poznámky o nich nebo o jiných lidech".
Stejnému procentu žen vadil způsob, jak se na ně tito muži dívají. Na zesměšňování si nejvíce stěžovaly ženy provozující kolektivní sport.
„To je pravděpodobně způsobeno skutečností, že mnoho kolektivních sportů, například lední hokej či fotbal, je historicky považováno za mužské sporty, které se pro ženy nehodí," vysvětluje Knorre.
Alarmující jsou i další čísla studie. Celých 60 % účastnic výzkumu vědělo o intimním poměru trenéra a svěřenkyně, 82 % o něm slyšelo drby a fámy.
Méně peněz, méně fanoušků, méně zájmu médií
Postavení ženy ve sportu se i přesto výrazně zlepšilo.
„Žena sportovkyně je v současné společnosti standard. Sport a pohyb se stal součástí životního stylu pro celou skupinu lidí," říká k tomu Jana Víchová. Ta rovněž působí v Českém svazu kanoistů, takže zná sport i „zevnitř".
Jenže jedním dechem hned dodává, že dámy sportují méně, neboť na nich zůstává péče o rodinu a domácnost.
Také státní dotace jsou mnohem štědřejší k mužskému sportu. Fakt, že o rozdělování peněz rozhodují převážně muži, je určitě jedním z důvodů.
„Města pořád dávají miliony na stavbu hokejového nebo fotbalového stadionu, ale nepodporují sportovní multifunkční zařízení, kam by mohly chodit ženy s dětmi a kde by byly služby, které by jim umožnily věnovat se sportu a mít zajištěné hlídání," všímá si Víchová.
Sportovkyně stále narážejí na některé zakořeněné stereotypy ze strany fanoušků. Mužští sportovní příznivci často o jejich kláních prohlašují: Proč bych měl chodit na něco, co je mnohem méně kvalitnější než v mužském podání?
A jelikož dámy návštěvnost nedohoní, protože sledování sportů u nich nepatří mezi tak oblíbené volnočasové aktivity jako u mužů, plyne z toho nižší návštěvnost, přítomnost médií i popularita.
„Sportovní výkon žen a mužů je stejný. Rozdíl ve výkonech je dán fyzickými parametry ženského a mužského těla, ale neznamená to, že by byl sportovní výkon méně hodnotný," argumentuje těmto zažitým pohledům Víchová.
Chybí ženská krása?
Pánové obdivují na dámách především jejich krásu, té se však při vypjatých soubojích vrcholového sportu mnohdy nedočkají. Nebo jak říká Víchová, „muž při vrcholném sportovním výkonu je pro společnost esteticky podstatně přijatelnější".
Ženská krása může naplno vyniknout výhradně v odvětvích, kde je jednou z hodnocených složek umělecký dojem. Jenže krasobruslení, gymnastika či synchronizované plavání zase pánskou část sportovních příznivců příliš nelákají.
I tyto stereotypy se však pomalu začínají hroutit. V České republice tomu může napomoci třeba i olympijské vystoupení Kateřiny Emmons a Barbory Špotákové.
„Sportovní fandové si postupně na ženy rekordmanky zvykají a je jen otázkou času, kdy to přestanou řešit. Myslím, že letošní olympiáda a dvě české medailistky tento trend jen urychlí," věří Víchová.
Čtěte více: Špotáková a Emmons v reklamě: Mají zlato, příběh, půvab
Sportovní funkionářky: ohrožený druh
Řešením přetrvávající nerovnosti mezi sportovkyněmi a sportovci by mohlo být narovnání financí mířících do vrcholového i rekreačního sportu z hlediska rodového a podpora žen na postech trenérek, rozhodčích a sportovních funkcionářek.
V některých oblastech dochází k zlepšování, v jiných zůstává situace tristní.
Jako pozitivní trend uvádí studie dvojice Knorre-Fasting čísla, podle nichž 39 % dotazovaných sportovkyň má určitou zkušenost s prací trenérky a plných 57 % má plány stát se trenérkou v budoucnosti.
Horší už je to v případě rozhodčích. Na tuto dráhu se chce dát jen 24 % účastnic výzkumu. Ke klasickým problémům (práci nelze skloubit s péčí o rodinu a domácnost) se přidává další: ženy ve funkci rozhodčí nemají dostatek respektu. Odrazuje to plnou čtvrtinu dotazovaných.
Sportovní funkcionářkou se chce stát 30 % účastnic výzkumu. Otázkou nicméně je, kolika se skutečně povede do tradičně pánského prostředí proniknout.
Čísla jsou v České republice tristní a odrážejí zastoupení žen na zdejší politické scéně.
Podle studie z roku 2005 byla členkou výkonného Výboru Českého olympijského výboru jediná žena. Pouhých 8 % ze všech členů výkonných výborů českých sportovních federací tvořily ženy. Konkrétně jich je 33, ve funkci předsedkyně působí pouhé dvě.
V roce 1996 přitom Mezinárodní olympijský výbor stanovil cíle pro národní olympijské výbory a mezinárodní federace, aby do 31. prosince 2005 alespoň 20 % členů jejich řídících orgánů tvořily ženy.
Čtěte více: Olympijská rodina nemá logiku. Kdo tahá za nitky?
Opět zůstalo pouze u cílů a usnesení. Situace žen ve sportu se přitom těžko může radikálně zlepšit, když o ní budou rozhodovat výhradně muži.
V jednom má ale vrcholová sportovkyně oproti ostatním ženám výhodu. „Když je nejlepší, tak vyhraje, což se u kariérních postupů říci nedá," glosuje situaci ve společnosti Jana Víchová.
