Praha - Rodina olympijských sportů je zvláštní. Sice pestrá, ale nevyvážená, často nespravedlivá a tendenční.
O příslušnosti k této rodině a o štědrosti k jejím členům rozhoduje všechno možné, často finance, sponzoři a nejrůznější lobbing, ale čím dál tím míň přihlížení k olympijské myšlence.
A to se lze přitom v olympijské chartě dočíst, že "MOV vystupuje proti jakémukoliv politickému nebo komerčnímu zneužití sportu a sportovců". Legrace.
Více čtěte:
- Olympiáda byla úspěšná. Světové firmy sčítají zisky
- Peking pronajímá Ptačí hnízdo. Za 100 milionů na 30 let
Proč neběhat pozadu?
Americký plavec Michael Phelps je určitě fenomén, ale ne zas takový, jakého z něj média dělají.
Svými osmi medailemi poukazuje nejen na talent, ducha a vůli, ale i na poněkud přemnožené plavecké disciplíny.
Není žádná náhoda, že v rekordu co do počtu zlatých z jedné olympiády vystřídal plavec plavce. V žádném jiném olympijském sportu totiž nelze soutěžit v tolika podobných disciplínách, a to ani v atletice.
Leda, že by tam začali běžci zdolávat tu samou trať kromě popředu i pozadu, cvalem či snožmo. Ano, dotaženo ad absurdum, i takto se dá nahlížet na nesmyslné kouskování plaveckého sportu.
Plavání však nabízí ještě mnohem víc. Aby se atletika vyrovnala jeho polohovým závodům, musela by nabízet nejen soutěže v běhu popředu, pozadu, cvalem a snožmo, ale i kombinované závody, kdy by se jeden okruh běželo popředu, druhý pozadu, třetí cvalem a čtvrtý snožmo, a ještě v tom pořádat i štafetový běh.
Logika je neúprosná. Běhá se zásadně popředu a pravidelně se střídají obě nohy. Tento styl je totiž nejrychlejší. Proč se tedy v plavání všechny tratě neprovozují pouze kraulem, který je rovněž nejrychlejší?
A proč se kraul nepochopitelně schovává za název "volný způsob", ačkoliv si žádný závodník v této disciplíně jiný způsob pohybu než kraul nevybere?
Dále čtěte: Hry v přehledu: Seznamte se s všemi vítězi i medailisty
Srovnáme-li například Phelpse s jinou olympijskou legendou, Emilem Zátopkem, vychází z tohoto klání jasně vítězně český běžec.
Phelps sice získal v Pekingu osm zlatých, zatímco Zátopek v Helsinkách 1952 jen tři. Jenže zatímco Američan překonával na stále stejných stovkových a dvoustovkových tratích bazén toliko rozličnými pohyby rukou a nohou, česká "lokomotiva" zvládla ovládnout tak rozdílné disciplíny jako jsou 5000 metrů, 10 000 metrů a maraton.
Jen těžko si lze představit Phelpse, kterak vítězí v dálkovém závodě na 10 km.
Váhové kategorie ve vrhu koulí?
Nebo další srovnání, na první pohled rovněž absurdní. Proč se ve vzpírání soutěží v tolika váhových kategoriích?
Vždyť třeba ve vrhu koulí také záleží na somatotypu sportovce a žádné váhové kategorie zde neexistují.
Ostatně ani úpolové sporty by se nemusely dělit na tolik hmotnostních skupin.
Už by bylo ponecháno na zvážení jedinci, který by se chtěl boxu, zápasu, judu či taekwondu věnovat, aby se rozhodl, zda dá v rámci šířeji vymezené kategorie přednost spíše větší zavalitosti nebo větší mrštnosti.
Pouze by se od sebe oddělovali střízlici, "normální typy" a hromotluci, aby třeba nedošlo k fatálnímu zalehnutí či rozmáčknutí soupeře.
Dráhaři i veslaři by mohli "zeštíhlet"
Podobně, když se člověk dívá na dráhovou cyklistiku, říká si, že na olympiádě se soutěží snad ve všem, co se dá na tom malém okruhu vymyslet.
Zvláštní pravidla, v nichž někdy záleží jen na posledních 200 metrech, jindy zase na každém desátém kolu, navíc spíše svádějí k taktizování než vypjatým sportovním výkonům.
Nestačilo by, aby se jezdci podobně jako běžci poprali pouze o titul nejrychlejšího sprintera, nejrychlejšího vytrvalce a nejrychlejší národní štafetu?
Také v nejrozličnějších veslařských kategoriích se laik trochu ztrácí: Kolik tam sedí lidí? Mají dvě vesla, nebo jedno? Čouhá tam hlava kormidelníka, nebo ne?
Tempo je navíc stále podobné, neboť se jezdí pořád ta samá dvoukilometrová trať. Člověka napadá: Nestálo by za to ubrat na kategoriích a přidat na tratích?
Kdo určuje pravidla rodiny?
Jenom činovníci MOV zřejmě vědí, jaká zákulisní jednání a jaké tlaky vězí za omezováním jednoho sportu a bobtnáním druhého.
Proč zrovna tolik atraktivní sport jako vodní slalom na "divoké vodě" má striktní omezení jediné lodě pro každou zemi a disciplínu? A to mu někdy kolem Sydney 2000 dokonce hrozilo úplné vyloučení z rodinného olympijského kruhu.
Dále čtěte: Konec: Čína porazila svět, má 51 zlatých. Česko je 24.
Výsledky jsou pak značně zkreslené, neboť na světovém šampionátu je na stupních vítězů v jedné disciplíně třeba hned několik Čechů či Slováků, jenže ti jsou pod pěti kruhy uměle nahrazeni exotickými loděmi z Afriky, Asie či Jižní Ameriky.
K dalším těžko pochopitelným olympijským zákonitostem patří různá omezení dle věku či pohlaví. Proč se věkově omezuje zrovna gymnastika a ne třeba skoky do vody? Vždyť Britovi Tomu Daleymu je teprve čtrnáct.
A proč je zrovna fotbalový turnaj jen pro juniory a má vůbec takové klání smysl a atraktivitu?
A proč ženy závodí ve vzpírání a zápasu a jsou jim zapovězeny třeba baseball nebo různé kajakářské, kanoistické a veslařské disciplíny, kde by se na ně jistě dívalo lépe?
Desetibojař Clay mohl mít 4 zlaté
Příliš medailí se rozdává i v gymnastice. Za jednotlivá nářadí a za stejná nářadí pak ještě jedna medaile ve víceboji a v družstvech.
Kdyby vítězný desetibojař Bryan Clay měl dostat zvláštní medaile i za všechny disciplíny, v nichž se umístil do třetího místa, neodešel by s jednou zlatou, nýbrž se čtyřmi a k tomu by ještě dostal tři stříbrné a jednu bronzovou.
Rázem by patřil mezi nezapomenutelné muže olympijské historie, ostatně podobně jako v Aténách 2004 Roman Šebrle.
Berme všechna srovnání s atletikou pouze jako obrazný příměr. Atletika, gymnastika či plavání mají svou historii a svůj vývoj, při němž se sport rozrůzňoval v disciplíny. To je jasné. Jasné však není, proč olympijská mašinérie, u některého sportu vybere pouze několik medailových klání, zatímco u jiných se chová až přehnaně štědře.
Kdo musí jít z kola ven? A proč?
Podivné to je i s přijímáním nových sportů a odebíráním starých.
V Londýně 2012 neuvidíme baseball ani softball, zato synchronizované skoky do vody ano, ačkoliv jsou jen variantou téhož, a nedá se říct, že když byly v Sydney 2000 do olympijské rodiny přijaty, že by ji nějak zvlášť obohatily. Ale možná už tehdy šlo v zákulisí o přípravu na Peking. Vždyť právě ve skocích do vody patří Číňané k velmocím.
Dále čtěte: Musíme se zlepšit, ozývá se z Číny. Sto medailí je málo
Když si člověk uvědomí, kolik zajímavých sportů marně tluče na olympijské dveře, je mu při sledování nekonečných plaveckých, dráhařských, veslařských, gymnastických či skokanských disciplínách v bazénu smutno.
Místo toho by totiž mohl sledovat třeba ragby, golf, orientační běh, horolezectví nebo stále atraktivnější sporty na kolečkových bruslích. (Všechny tyto sporty se zatím marně snaží na Hry proniknout.)
Navíc u golfu, orientačního běhu či horolezectví by nemuseli mít olympijští činovníci takové problémy s dopingem jako třeba ve vzpírání, atletice a třeba i střelbě. Pro orientační běh hovoří i minimální náklady na sportoviště, běhá se totiž v terénu, ostatně ani lezecká stěna nestojí žádné horentní sumy.
Dále čtěte: Co vyroste v Londýně? Tajemství, město stavby skrývá
Procedury MOV jsou navíc natolik zdlouhavé, že než stačil přijmout do rodiny bikros, aby přilákal k olympiádě mládež, už ji dávno zajímal jiný, ještě populárnější a atraktivnější sport - fourcross.
Ten se totiž nejezdí na uměle vytvořených bikrosových minikolečkách, nýbrž na normálních horských kolech a je ještě mnohem kontaktnější a adrenalinovější.
Subjektivněji, nezměřitelněji, zaujatěji
Velice sporné také je, zda všechny ty disciplíny, které bodují rozhodčí včetně velice subjektivní položky "celkový umělecký dojem", naplňují olympijské heslo "Citius, altius, fortius", tedy "Rychleji, výše, silněji".
U gymnastiky, a zvláště pak té moderní, synchronizovaného plavání, skocích na trampolíně či skocích do vody by mohlo platit spíše "Subjektivněji, nezměřitelněji, zaujatěji".
Věčné pochybnosti u objektivně nezměřitelných sportů rovněž nepřispívají naplňování olympijské myšlenky.
I když to asi příliš lidí netrápí. Olympijská myšlenka a olympismus zkameněli a "přežívají" jako fosílie v obsahově vyprázdněných zahajovacích a závěrečných projevech a přísahách.
Olympismus je v současné době spíše zajímavé podnikatelské prostředí, dávno však již ne čiré a šlechetné sportovní klima.
