Ve druhé polovině letošního roku se konaly olympijské hry i mistrovství Evropy a světa. Které výsledky českých stolních tenistů z těchto významných sportovních akcí považujete za nejlepší?
Jednoznačně z mistrovství Evropy. Družstvo mužů si ve skupině poradilo s Chorvaty, Maďary i Italy a ve čtvrtfinále podlehlo 1:3 pozdějšímu šampionovi Německu. Ve dvouhře pak Jančařík po třech výhrách našel cestu až do elitní osmičky. Horší už to bylo na světové scéně. Jančařík si sice vybojoval účast na olympijských hrách, ale v Tokiu prošel jen do druhého kola. A na mistrovství světa v americkém Houstonu si stejně jako Polanský zahrál dokonce jen jeden zápas. Za zmínku stojí snad jen postup Matelové se Slovenkou Balážovou do osmifinále čtyřhry.
Bylo pro vás listopadové mistrovství světa něčím výjimečné?
Především tím, že se po evropském šampionátu a navíc i olympijských hrách vůbec konalo. Považuji za chybu mezinárodní federace, že místo tradičního jednoho vrcholu, na který se vždy každý mohl dobře připravit, byly hned tři. Proto také někteří přední evropští hráči Evropu vynechali. A protože na programu nebyla v Houstonu soutěž družstev, tak hodně těch, kteří se na dalekou cestu za "velkou louži" vydali, mohli se po jednom prohraném zápase, čili přibližně po 15 minutách, zase vydat na zpáteční cestu.
Bylo pro vás z hráčského pohledu něco překvapující?
Úžasná cesta dvacetiletého Švéda Möregardha, který byl na 77. místě světového žebříčku, až do finále. Přirovnal bych ho k jeho krajanovi Bengtssonovi, který se před 50 lety jako osmnáctiletý stal mistrem světa a mimochodem letos pomáhal v roli kouče právě tomuto mladíkovi. Viděl jsem letošní finále, a i když Möregard Číňanovi Fan Čen-tungovi podlehl, podal výborný výkon. Navíc se stal středem pozornosti i osmihrannou pálkou. Je to samozřejmě velice nezvyklý tvar, ale už za mého závodního období hrál jeden Angličan s obdélníkovou pálkou.
Českým reprezentantům se na světové scéně moc nedaří. Je to hlavně tím, že k výkonům asijských stolních tenistů mají pořád hodně daleko?
Ženy určitě. Asiatky jsou stále tak silné, že na jejich suverenitu nikdo nemá. V mužích je však situace jiná. Pokud jde o české hráče, tak hlavně Jančařík i Širůček mají za sebou už řadu úspěšných vystoupení. Nicméně pro mě je nejvíc zarážející, že v juniorských letech byli například Polanský či Tregler v mezinárodním měřítku ve vybrané společnosti a po přechodu mezi dospělé nenašli cestu ani do první stovky. Na rozdíl od mnoha hráčů, kteří v juniorském věku byli pod nimi.
Je to tím, že pro svůj další výkonnostní růst nemají potřebné podmínky?
To bych neřekl. Máme dobrou trenérskou základnu a třeba v Havířově vznikl areál se skvělým zázemím s optimálními podmínkami pro zlepšení výkonnostního růstu. Největší chybu vidím v tréninku, který není kvalitní. Stále cestují, hledají řešení v různých zahraničních akademiích, místo aby se připravovali doma. Některým chybí i větší ctižádost, často se spokojují s dosaženým, místo aby se náročnější přípravou snažili dostat se výš. Pamatuji si, že já jsem za víkend sehrál kolem 15 zápasů, což je pro ně číslo z říše snů.
Jaký je váš současný sportovní život?
V KT Praha působím v roli kouče, s Jindrou Panským si dvakrát týdně zahrajeme pro radost a jednou týdně i tenis. Hodně mě začal bavit golf, kterému věnuji dost času. Jen mě moc mrzí, že kvůli pandemii nám s Panským skončily exhibice, které jsme měli smluvně potvrzené nejen v Česku, ale například i v Německu, Rakousku a dokonce i v Kataru. Už dva roky jsem také ze stejného důvodu nelyžoval, což byl můj koníček.
Na dlouhou řadu velkých úspěchů vám však jistě zůstaly hezké vzpomínky. Pamatujete si například, jakého jste se dočkal ocenění v roce 1974 po zlatém triumfu na mistrovství Evropy?
Z jugoslávské Vojvodiny jsem si tehdy vlakem vezl do Prahy barevný televizor, což pro jeho velikost a váhu nebyla pro mě snadná přeprava. Byla to však tehdy úžasná cena pro vítěze v hodnotě 60 tisíc korun, takže na jeho uvedení do provozu jsem se moc těšil. Místo radosti mě však čekalo zklamání. Tehdy totiž existovaly dva systémy a ve východní části Evropy obrazovka jen šuměla, což byl můj případ. Naštěstí jeden kamarád z Mariánských Lázní, kde byl tento televizor ještě funkční, mi za něj zaplatil 50 tisíc korun, což byla částka, za kterou šla v jižních Čechách koupit chalupa. Domácí ocenění bylo bez komplikací. Dostal jsem diplom a z mistra sportu jsem byl povýšen na zasloužilého mistra sportu (úsměv).
Měl jste někdy při vašich častých zahraničních cestách na hranicích nějaké problémy?
Ten největší v roce 1980, kdy jsme jeli na mezinárodní mistrovství Finska. Cesta vedla letadlem do Leningradu a pak vlakem do Helsinek. Ruský celník našel v mé ruční tašce 200 marek a potom v malém kufříku stejnou částku. Peníze zabavil a sepsal se mnou obsáhlý protokol, což způsobilo moji nemalou rozladěnost. Turnaj jsem sice vyhrál, ale večer pak s prázdnou peněženkou neměl ani na pivo. Navíc jsem se začal obávat, že to pro mě může mít v Praze nepříjemnou dohru. Asi za měsíc mě skutečně pozval k pohovoru předseda ČSTV Antonín Himl, který mi v neveselé náladě řekl: "Jsi takový zkušený cestovatel a neumíš si peníze pořádně schovat." A tím byl celý případ uzavřen.
Řadu let se každého 26. prosince konal v Praze Vánoční turnaj. Jakou měl mezi hráči oblibu?
Já ho moc rád neměl, protože místo sváteční pohody a konzumace různých dobrot jsem se na něj náročným tréninkem připravoval (úsměv). Byl vždy skvěle obsazen, často nechyběli ani výborní zahraniční hráči, a kdo ho vyhrál, stal se rázem uznávanou jedničkou. Přímým přenosem ho vysílala i televize, což mělo velký propagační význam. Škoda, že začátkem devadesátých let z kalendáře zmizel. Je to i jeden z důvodů, proč se stolní tenis začal z paměti sportovních fanoušků postupně ztrácet.
