Když čeští florbalisté v sobotu v duelu o bronz na mistrovství světa v Helsinkách prohrávali se Švýcary zkraje třetí třetiny 1:3, věřil jste u televize ještě v obrat?
Hrálo se na malý počet branek, zdálo se, že takové vedení může být klíčové. Nicméně trenér zamíchal s lajnami, na klucích byla vidět energie, bylo to ještě otevřené. Říkal jsem si, že je to sice komplikace, ale z vlastních zkušeností vím, že zápasy se nerozhodují zkraje třetin.
Semifinále s domácími Finy prohráli Češi gólem z poslední minuty. Kdyby nedopadl dobře ani duel o bronz, byl by to mimořádně hořký konec.
Rozhodně, kluci tam nechali hodně energie. Je otázka, nakolik spustili svou florbalovou sílu Finové a Švédové už v semifinále. Porážka s Finy byla smolná, kluci vyladili na závěrečné zápasy výkony do maxima. Průběh toho utkání alespoň ukázal pro psychiku hráčů, že mohou hrát s kýmkoliv. Omlazený tým nejel na MS s žádným brutálním očekáváním a přestože smolně ztratil semifinále, měl velkou vůli, aby pak získal bronz.
Celkově tedy zanechal český tým pozitivní dojem?
Za mě ano. Kladl jsem si otázku, kolik zkušeností bude třeba na medaili, protože těch ze seniorského florbalu tam tolik nebylo. Na druhou stranu tam bylo hodně juniorských mistrů světa, kteří ve své kategorii vyrvali nejcennější medaile Finům a Švédům. Nebyli zatížení nějakou historií prohraných zápasů o bronz, hráli s klidnou hlavou a naše dřívější generace musí uznat, že teď jsou hráči úplně jinde, co se týče dovedností.
Zavládla nálada, že by s těmito hráči mohl český tým změnit zaběhlé finálové složení severských zemí. Ale nebylo by správné po bronzu z prodloužení podlehnout pocitu, že je vše růžové, ne?
S tím souhlasím. Jde o to, že česká soutěž není schopná produkovat hráče, kteří by trvale mohli konkurovat nejlepším na světě. Čtrnáct týmů v superlize je moc a je vidět, že spodní část elitě ligy dalece nestačí. Zato ve Finsku a Švédsku hrajete v sezoně třeba dvacet zápasů, které jsou padesát na padesát. To je prostředí, které vás rozvíjí. Nám čas od času vylítnou kluci jako Filip Langer, Filip Forman a další, ale není to systém, který by v každém cyklu produkoval špičkové hráče. Je to slabina českého florbalu. Velká pomoc je, když přijde nabídka ze zahraničí.
Ostatně i trenér Jaroslav Berka, který juniory dovedl k letošnímu zlatu, prohlásil, že mládežnické triumfy z let 2019 a 2021 samy nepřinesou úspěch i mezi dospělými. Obával se, že junioři budou stagnovat.
Občas se stane, že když mladí kluci vystoupí na dílčí vrchol, ustrnou. Mají pocit, že nemají kam jít dál, přitom období od 17 do 19 let je jen maličká epizoda ve sportovním životě. Někdo se s tím popasuje velmi dobře, to zase zmíním Langera, Formana nebo Ondru Němečka, ale obrovský rozdíl oproti Švédům a Finům je, že tamní elitní junioři musí prokázat velkou sílu, aby se dostali do ligových výběrů. U nás kdokoliv z širšího kádru juniorské reprezentace hraje klíčovou roli v ligových týmech. Jenže v té lize není tolik potřeba se zlepšovat a v tom souhlasím s Jardou Berkou, že pak se rozdíl mezi námi a Seveřany zvětšuje.
Je Berka ideálním kandidátem na post trenéra národního týmu po konci Petriho Kettunena?
Jarda vedl Spartu, s mužským florbalem má zkušenosti. A kdyby se stal trenérem národního týmu, měl by výhodu v tom, že by tam potkal hráče, kteří mu v juniorech prošli pod rukama a dosáhli na úspěchy. Moc starších hráčů tam teď není. Jarda by byl dobrá varianta, určitě bych šel cestou českého trenéra. Projekt s Petrim Kettunenem byl zajímavý, jeho jméno má ve florbalovém světě zvuk. Ale střet národností a postojů je určitou bariérou. Také detaily v komunikaci mohou hrát ve výsledku značnou roli.
Jak jste vnímal vlnu odmítnutí reprezentace na začátku minulého roku, již spustili Matěj Jendrišák s Lukášem Veltšmídem a přidalo se k nim spoustu dalších hráčů, kteří pod Kettunenem nechtěli hrát?
Existovala určitá dohoda, jak by měl tým fungovat v cyklu po nezdařeném domácím MS v roce 2018. Před ním se totiž hodně dbalo na fyzickou kondici, bylo tam mnoho běhání a fyzických testů, což trochu naráželo na jiný postoj, jiný úhel pohledu. U Finů to Kettunenovi fungovalo, u nás tolik ne. V únoru 2019 jsme měli půldenní sezení, vyhodnocovali jsme to. Od té doby jsem už s týmem nešel, ale vnímám to tak, že pravidla, na kterých se tehdy hráči s trenérem dohodli, nebyla úplně dodržena.
Jako první rezignovali asistenti Pavel Brus a Milan Fridrich.
Ano, došlo k dalším třenicím a někteří kluci se rozhodli nereprezentovat pod Kettunenem. Ta kauza byla veliká. Je to jen můj názor, nedám za to ruku do ohně, ale když vidím, jak nový tým fungoval v cyklu před letošním MS, myslím si, že se proces tréninku změnil. Pete musel přeskládat celé mužstvo, zvolil jiný způsob komunikace a co vím, hráči si to pochvalovali.
Měl by trenér, který teď po Kettunenovi přijde, o revoltující hráče stát, pokud budou mít patřičnou výkonnost a zájem reprezentovat?
Další MS přichází kvůli předchozímu covidovému odkladu netradičně už za rok, takže je otázka, do jaké míry je vhodné tým obměňovat. Styl hry byl odlišný od předchozích cyklů. Ti hráči řekli, že nebudou hrát pod Petem, takže jsem přesvědčený, že ke kontaktu s novým trenérem dojde. Lukáš Veltšmíd hraje důležitou roli ve švýcarském Malans, u Matese Jendrišáka záleží, jak rychle se vrátí na svou úroveň po operaci kolena.
A dál?
Přemýšlím, kdo další má herní potenciál, aby do reprezentace přinesl plusové body. Možná Patrik Dóža a Martin Pražan, kteří ale dali přednost byznysu a osobnímu životu, u nich to nebylo o protestu proti Kettunenovi. Zbývají hráči jako Milan Tomašík nebo Patrik Suchánek z Mladé Boleslavi. Hrají skvěle, ale taky už mají nějaké roky a nevím, jestli budou chtít obětovat čas reprezentačním akcím. Kluci z letošního týmu zase budou chtít ukázat, že do toho mančaftu patří. Možná vznikne přetlak a záleží, jestli vůbec ten příběh kauzy z před dvou let dojde k nějakému rozuzlení. Bude věcí nového trenéra, jak se k tomu postaví.
Vy jste v roce 2019 s reprezentací skončil z vlastního přesvědčení nebo jste zkrátka na další akce už nebyl nominován?
Nechtělo se mi končit porážkou v zápase o třetí místo na MS 2018 a měl jsem představu, že to možná ještě dám. Ale s odstupem jsem si uvědomil, že ten turnaj měl být mým vyústěním. Reprezentace za dva roky spolyká hodně času a energie, tělo je zhuntované, obětujete rodinu. Skončil jsem a teď musím říct, že jsem za to rozhodnutí rád. Pro moji stále trvající kariéru to bylo dobře, dal jsem tělo dohromady.
