Oznámení o konci rychlobruslařské kariéry V rychlobruslařském prostředí se pohybuji od čtrnácti let. V českém týmu jsem získala titul juniorské mistryně světa a účastnila se dvou olympijských her. Po těch v Soči, kde jsem ze svých výsledků nebyla nadšená, jsem stála před rozhodnutím, jak dál. Jsem tělem i duší sprinter a specializovaný sprinterský trénink se v českém týmu nedělal a nedělá. Pokusy, jak ze mě vyrobit vytrvalce, úspěšné také nebyly. Musela jsem proto najít jiné řešení. Odstěhovala jsem se do Nizozemí, kde má rychlobruslení velkou tradici a tamní trenéři rozsáhlé zkušenosti a bruslila jsem tam. Přišla jsem do země, kde je vrcholové rychlobruslení organizované naprosto specificky. Týmy fungují podobně jako cyklistické stáje a jsou financované z neveřejných zdrojů. Nicméně náš sport celkově funguje na principu národních reprezentací, takže jako cizinec v jakémkoliv komerčnímu týmu nikdy nemáte stejné postavení jako rodilý Nizozemec, bez ohledu na výkonnost. Byly to zajímavé čtyři roky, jemně řečeno. Vzala jsem si jenom brusle, tašku a jela. Musela jsem použít všechny peníze, které jsem měla, prodat auto, bydlet všelijak, naučit se další jazyk a věřit ve správnost své volby. Bylo mi dvacet a věřila jsem, že mi narostou křídla. Jsem zvyklá tvrdě pracovat a když se pro něco rozhodnu, umím za tím jít. Postupně jsem se probojovala mezi světovou sprinterskou elitu a toto období završila olympijskou medailí a celkovým druhým místem ve světovém poháru. Můj odchod z českého týmu vyvolal nicméně silnou negativní reakci reprezentačního trenéra Petra Nováka i Českého svazu rychlobruslení. Bohužel se přenesla, přes mé úspěchy nebo právě kvůli nim, do osobní roviny. Byla jsem terčem série osobních útoků, líčená přátelům, sportovním partnerům i médiím jako zrádkyně, nevděčnice a někdo, komu není „česká cesta“ dost dobrá. Tento nepravdivý obraz mě trápil celé roky. Miluji svoji zemi a jsem vlastenkou, i když zní tohle slovo jako z dob národního obrození. Pocházím ale ze staré krkonošské rodiny, mám srdce pevně ukotvené v našich kopcích a možnost reprezentovat svou zemi pro mě vždycky byla čest a srdeční záležitost. Po celé roky jsem všechny útoky nechala bez komentáře a neoplácela stejné stejným. Není mi to blízké. Jsem sportovec, je pro mě zásadní hrát fér. Žiju v cyklu výher a proher, věřím v tvrdou práci a v to, že za člověka mluví jeho skutky. Doufala jsem, že když budu trpělivá a pokojná, časem se všechno uklidní a vztahy se narovnají. Po letošních olympijských hrách jsem se vrátila do Nizozemí, kde jsem měla nadále trénovat. Bohužel se v tamním rychlobruslení začaly odehrávat dramatické změny, s nimiž jsem nemohla počítat. Týmy se rozpadly, což je po sezóně obvyklé, ale nevznikaly žádné nové, což obvyklé není. Sponzoři se zatím přesunuli jinam a vleklá jednání se táhla až do května. Zatímco v ostatních zemích se rozbíhala příprava na další sezónu, v Nizozemí se stále jednalo. Tým, s nímž jsem byla předběžně domluvená na spolupráci v tréninku, nakonec zcela nečekaně vůbec nevzniknul. Bez podpory se za těchto okolností ocitla i absolutní tamní bruslařská špička, ale pro tu národní federace vytvořila záchranný program. Já ovšem reprezentant Nizozemí nejsem, a proto jsem okamžitě osobně začala shánět nové místo, kde bych mohla trénovat. Jak jsem už řekla, specializovaný sprinterský trénink se v českém týmu nedělal a nedělá. Proto jsem se tedy v květnu domluvila s polským týmem sprinterů a jeho trenérem. Zcela oficiálně. O situaci jsem podrobně a bez prodlení, tedy ihned, informovala předsedu Českého svazu rychlobruslení (svaz zastřešuje národní reprezentaci) a sekci ministerstva vnitra OLYMP CSMV (hradí přípravu svých sportovců a je mým zaměstnavatelem). Důkazem je mimo jiné to, že mi svaz vyřizoval patřičná víza a OLYMP hradil přípravu podle naší zaměstnanecké smlouvy. Byla jsem tedy v klidu a zcela připravená vstoupit do další sezóny a naplno se připravovat. Bohužel jsem byla z klidu jako už mnohokrát rychle vyvedena. Český reprezentační trenér Petr Novák zpochybnil v médiích úroveň polského týmu a kvality jeho trenéra. Také vyjádřil názor, že jsem pomalá. Dále dodal, že jsem o svém nástupu do tohoto týmu nedostatečně informovala. Tuto lživou podpásovku jsem inkasovala ve vrcholné fázi předsezónní přípravy. V době, kdy se sportovec soustředí na výkonnost, je v extrémním tréninkovém zatížení a je nezbytné, aby se mu plně věnoval. Nejsem už ani překvapená. Přesně touto dobou si mohli zájemci negativní vyjádření Petra Nováka o mém charakteru a mém zahraničním týmu v novinách přečíst už několikátý rok. A já si mohla vychutnat to ticho, které vydávali všichni, kdo mě mohli a měli podpořit, protože můj příběh celé roky znají. Letos už říkám dost. Tato lživá verze je tak nehorázná, že mě přiměla ke změně postoje. Jakmile jsem se o tomto vyjádření do médií dozvěděla, míra mé ochoty k podřízení se byla překonaná. Ačkoli jsem v tu chvíli byla na důležitém soustředění v Minsku, bylo mi jasné, že už musím přijmout nějaké řešení. Přiletěla jsem tedy domů a přemýšlela, jak dál. Sport v jeho extrémní podobě je můj život, baví mě, jsem v dobré fyzické kondici, zdravá a na sezónu připravená. Připravená závodit. Stejně jako jsem připravená šířit slávu své země jediným způsobem, který umím. Abych to mohla dělat, mám dvě možnosti. Zaprvé: pokračovat tak jako doteď. To mi přijde lidsky nedobré. Zadruhé: stát se občanem jiné země a bruslit za ni. To mi nevyhovuje. Snažím se žít tak, abych mohla být hrdá na to, co dělám. Ale stejně potřebuju být hrdá i na to, co nedělám. Nemůžu ze svých principů ustoupit jenom proto, že se mi teď nehodí. Proto jsem zvolila poslední možnost, která se ještě nabízí. Přestanu se toho všeho účastnit. Děkuji své rodině, přátelům a všem, kteří mě po mé bruslařské cestě doprovázeli. Děkuji OLYMPU CSMV, které mi vždycky bylo spolehlivým a naprosto špičkovým profesionálním partnerem, a svým osobním partnerům, pardubické firmě ERA a nizozemské firmě Control Seal, bez jejichž materiální i lidské podpory bych se neobešla. Děkuji také Polské bruslařské federaci, týmu polských sprinterů a trenéru Tuomasi Nieminenovi, že mě vzali mezi sebe, a omluvám se jim za to, že to celé skončilo tak brzy. Víc se k celé záležitosti vyjadřovat nebudu a děkuji všem, že to budou respektovat.

Zveřejnil(a) Karolina Erbanova dne 27. August 2018

Ahoj všem! V poslední době se mě všichni ptají na konec Karolíny Erbanové, tak tady je pár mých vět k celé situaci. V první řadě mě tvrzení Káji hodně překvapilo a zamrzelo. Co vím, tak spolu s Petrem v posledních měsících vůbec nekomunikovali, takže těžko mohlo docházet k nějakým konfliktům. Akorát jí přišel email, o kterém už se psalo v médiích, od svazu o reprezentační smlouvě, testech a schůzce v září. Stejný email jsem dostala já a týkalo se to i ostatních reprezentantů. Takže si nemyslím, že by jí někdo ubližoval. Dost se ve svém vyjádření opřela do Petra. Stejně jako on, ani já nechci reagovat na její osobní výpady, ale něco bych přece jen chtěla uvést na pravou míru. Petr z ní nechtěl udělat vytrvalkyni, jak se dočítám. Jen dobře věděl, že musí trénovat i delší tratě, třeba 1500 metrů, aby v koncovce kiláku „neumírala“. Každý trenér má svoje metody, svoje názory. Buď je závodník akceptuje, nebo ne. Pak má volbu zůstat, odejít, skončit… Kája si vybrala cestu odchodu. Naše vztahy se jejím přesunem do Nizozemska sice narušily, ale nedošlo k tomu, že bychom jí nepřáli úspěch. Když například vyhrála ME v Holandsku, přišli jsme jí pogratulovat a všichni s ní poslouchali uprostřed staďáku českou hymnu. Z každé české medaile jsme měli radost, protože pomáhala českému rychlobruslení. Možná to bylo v emocích, ale některé věci, které Kája ve svém prohlášení tvrdí, nejsou podle mě úplně fér. Nemá cenu je rozpatlávat, sama nejlíp ví, že jsme vždycky fungovali jako tým, že jsme malý sport, a tak jsme si všichni pomáhali. Každopádně jí přeju, aby se měla dobře, ať už se bude věnovat čemukoliv. Víc se k tomu už nechci a nebudu vyjadřovat. Příště snad u příjemnějších témat. 😊

Zveřejnil(a) Martina Sáblíková dne 29. August 2018