Jak těžké je srovnat se s faktem, že ani čtyři vítězství z pěti duelů nestačily na postup do čtvrtfinále?
Po zápase v týmu panovalo velké zklamáni, že i přesto jak skvělé výkony jsme předvedly se nám nepodařilo postoupit. V (osmifinálové) skupině jsme jako jediný tým vyhrály oba dva zápasy a ani to nám nestačilo. Každopádně jsme se oklepaly, měly ve středu volný den bez házené na odreagování a jsme maximálně připravené na souboj s Japonkami, chceme z následujících dvou zápasů vytěžit maximum.
Sledovaly jste vývoj utkání Angoly s Německem a jaké byly bezprostřední reakce?
Samozřejmě. Byly jsme všechny nalepené na telefonu a držely palce. Smutek byla reakce číslo jedna. Ale pořád si říkáme, že i aktuální skupina o umístění je pro českou házenou velký úspěch.
Vracíte se zpětně i k duelu s Angolou, které se z hlediska finálního skóre ukázalo jako zásadní?
To, že jsme ten zápas v závěru neutáhly a nechaly si výsledek utéct o 11 gólů, se s námi táhlo až doteď. Aktuálně už ale není čas na výčitky, je potřeba udělat tlustou čáru a soustředit se na následující zápasy.
Kde vzít motivaci do nadcházejících duelů o 9.-12. místo?
V novodobé historii můžeme být nejlépe umístěný juniorský tým, co se české házené týče. A taky chceme udělat lepší výsledek než loni.
Pojďme od aktuálních témat více k vaší sportovní cestě. Jaké byly vaše začátky s házenou?
U nás v Kynžvartu je házená sport číslo jedna, takže jsem neměla moc na vybranou. Přivedl mě k tomu taťka, když mi bylo asi pět let. Taťka pak začal trénovat a zlepšoval se v trénování, já v házené. Když jsem šla na střední do prváku na gympl, tak jsem začala hrát v Mostě, kde jsem pak zůstala dva roky. Následně jsem se vrátila zpátky do Kynžvartu, protože jsme tam začaly hrát ženy, a od té doby působím tam.
Vždycky jste věděla, že je házená pro vás na prvním místě?
Ano, asi jsem neměla nikdy potřebu hrát jiné sporty, třeba tenis, volejbal nebo atletiku. Vždycky jsem do házené byla zapálená na 100 procent. Občas pro srandu si jdu něco zkusit, třeba právě tenis, to je docela sranda. Případně cyklistiku nebo volejbal, když jsme třeba u vody.
Jaké jsou vaše házenkářské sny?
Určitě si jednou vyzkoušet zahraničí, zahrát si v nějakém větším týmu a mít tam výraznější roli. Ne jít do zahraničí si sednout na lavičku. To je asi můj největší cíl. Co se zahraničního angažmá týče, hodně mě láká Francie. Bylo tam i hodně holek z Česka, hraje se tam rychlá házená a vypadá dobře. Nebo by se mi líbily i severské země. Ale musí to být postupně - nemůžu teď úplně myslet na to, že si chci strašně moc zahrát finále Ligy mistrů nebo něco takového. Nejbližší sen je být v seniorské reprezentaci a hrát co nejlépe českou soutěž, dokud v ní budu.
Co vnímáte jako vaše přednosti ve hře? A co jsou naopak vaše slabší stránky?
Asi, že jsem hodně rychlá a mám dobré načasování, co se týče přechodu dopředu. To bude asi největší přednost ve hře. Určitě bych chtěla zlepšit obranu, tam cítím, že mám dlouho mezery, nicméně se to postupně zlepšuje.
Proč jste si vybrala zrovna křídlo, nebo vám bylo vybráno?
Bylo mi spíš vybráno. Když mě pozvali poprvé na reprezentační sraz, tak jsem hrála, stejně jako v dorostenkách, na středu i na křídle. Pak mě dal pan trenér Červenka na levé křídlo, tam jsem se začala zlepšovat a cítit se jako doma.
V rámci juniorského mistrovství světa ve Slovinsku působíte jako skvělá parta. Jaké to je?
Jsem moc ráda za to, jaký máme kolektiv, protože ne vždycky se povede, že když se sejdou holky z celé republiky, tak si takhle sednou. Myslím si, že máme fakt velké štěstí, že si všechny rozumíme a žádná z nás nemá problém se s někým bavit. Všichni si to užíváme, jelikož je to i náš poslední šampionát takto společně. O to více jsme šťastné, že tu jsme, a snažíme se si to užít na 100 %.
Jak prožíváte momenty bezprostředně před zápasem? Soustředíte se spíš sama na sebe, nebo naopak vyhledáváte kontakt s ostatními?
Většinou těsně před zápasem, nebo když máme třeba hodinku, hodinku a půl do odjezdu, tak bývám sama - připravuju se, učešu se a potřebuju mít svůj svět. Ale jinak přes den nebo i den předtím hodně povídám, někdy říkám i blbosti, ale potřebuju ze sebe tu nervozitu dostat. Obecně bývám dost nervózní, klidně i den dopředu. Hodně to prožívám.
Pomáhají vám nějaké rituály?
Musím si udělat copánky. A pak si obouvám první levou ponožku a levou botu.
Zrovna copánky v českém týmu hodně frčí. Zaplétáte si je navzájem?
Většinou to dělám všechno já a spoluhráčka Míša Smějová, pleteme je všem. Já sem jezdím vlastně na házenou i na kadeřnictví.
Co pro vás znamená reprezentovat?
Obrovskou čest. A také, že jsem zavázaná něčemu velkému, nesmím to brát na lehkou váhu. Naopak se snažím být co nejlepší a vydat ze sebe maximum, abych dobře reprezentovala naší zemi, náš sport a celkově českou házenou.