Praha – Je to smutné, ale největším sportovním hitem poslední čtyř dnů nejsou špičkové výkony některé z hvězd sportovního nebe současnosti, ale dopingový případ cyklistické legendy Lance Armstronga.

Jistě, někdo může namítnout, že od pátku si čtyřicetiletý Texasan tento přívlastek již nezaslouží, leč na podobné soudy je dle mého ještě příliš brzo. Důvodů je hned několik.

První a ten nejzásadnější: Lance Armstrong nebyl nikdy oficiálně pozitivně testován (vyjma případu z roku 1999, který obhájil krémem proti zánětům v sedací oblastí)! To je přes všechna obvinění a kauzy první a zásadní fakt.

Kam se poděla presumpce neviny?

Druhý, který s prvním přímo souvisí: v demokratickém světě je základem trestně-právního řízení pojem – presumpce neviny. Tj. že dokázání viny je na žalobci, nikoliv aby obžalovaný dokazoval svojí nevinnu.

Než začne kdokoliv soudit výkony i výroky Lance Armstronga, včetně jeho posledního pátečního prohlášení, že už dále nehodlá bojovat s Americkou antidopingovou agenturou (USADA), měl by si tyto fakta uvědomit. Mnozí, v čele s Johne Faheyem, prezidentem Mezinárodní antidopingové agentury (WADA), prohlásili, že se Armstrong vzdáním případu před přezkoumáním důkazů u Mezinárodní sportovní arbitráží (CAS) de facto k dopingu přihlásil.

Podobná slova od takto vysoce postaveného člověka ve světě sportu jednoduše zavání zaujatostí, jelikož tím shazuje nejen práci vlastních lidí (ti totiž Armstronga nikdy pozitivně netestovali, podle jejich šéfa, ale dopoval) a zároveň popírá v Armstrongově případu i výše zmíněnou presumpci neviny.

Postup agentury je podivný

USADA má sice téměř čtyřicet pochybných vzorků moči i krve amerického cyklisty a na desítku svědků, jenže slyšela o nich někdy veřejnost něco více? Šéf této agentury Travis Tygart ještě v pátek prohlásil, že Armstrongovi odeberou všechny triumfy od jeho návratu do profipelotonu po vyléčení zákeřné rakoviny varlat (s metastázemi do plic a mozku) 1.10. 1998 a v sobotu oznámil, že všechny důkazy o jeho vině předloží v následujících týdnech.

Pomineme-li fakt, že tak už měl udělat dříve, než Armstrongovi začal vyhrožovat odebráním titulů, v pondělí z jeho úst vyšla následující slova: „Pokud by se ještě Armstrong rozhodl s námi spolupracovat a přiznal se z užití dopingu, uplatníme pravidlo o tom, že prohřešky starších osmi let jsou již promlčené a přijde pouze o tituly z let 2004 a 2005.“

Taky vám přijde postup Tygarta a jeho agentury, která je mimo jiné pod permanentním tlakem z důvodů nečinného přihlížení (případně zakrývání) údajně organizovaného dopingu v amerických profesionálních soutěžích jako baseball, hokej a americký fotbal, v lepším slova smyslu podivný?

Armstrong měl abnormální kapacitu plic

Jistě, není třeba si dělat iluze o tom, že při oblíbenosti především EPO (transfúze krve) v cyklistickém profipelotonu v 90. letech minulého století a ještě na přelomu tisíciletí, by byl Armstrong jediný čistý, když nadopované soupeře navíc na hlavu porážel, ale...

Skutečně dopují všichni cyklisté? Skutečně funguje profesionální cyklistika tak, že závodníci dojedou závod, slezou z kola, zalezou do karavanu a ještě před masážemi si píchnout do žil injekční stříkačku s vlastní (občas ti nešikovnější i cizí) krví? Tomu se jen těžko věří.

Spíše je třeba si uvědomit, že Armstrong měl lékařsky potvrzenou abnormální kapacitu plic, díky které dokázal produkovat do svalů větší množství kyslíku než kterýkoliv jeho soupeř. Navíc měl taktéž lékařsky potvrzeno, že kvůli rakovině mohl v menších dávkách krevní transfúzí využívat legálně.

Kauza připomíná hon na čarodějnice

Poslední věta sice zároveň znamená, že dokázat Armstrongovi krevní doping je mnohem těžší a složitější než jeho soupeřům, jenže o tomto faktu se vědělo už od jeho návratu do profipelotonu.

Co z toho všeho vyplývá? Aniž bych se chtěl slavného Američana zastávat, u celé kauzy se skutečně nelze zbavit dojmu, že se jedná o pověstný hon na čarodějnice a že se momentálně jako mnohem větší lháři jeví pánové Fahey a Tygart, než Armstrong.

A že ten si minimálně do té doby, než obě antidopingové agentury zveřejní jednoznačné důkazy o jeho vině, které cyklista se svými právníky nebude schopen vyvrátit, přívlastek „legenda“ zaslouží se vším všudy.