Čtyři tituly z Ligy mistryň, navíc čtyři v řadě. Máte přehled, kam vás tento počin řadí v historických statistikách?
Je to krásný úspěch, nicméně tři spoluhráčky z Kristiansandu vyhrály Ligu mistryň letos už popáté. A když se podíváme dále do historie, najdeme hráčky, které mají těch titulů ještě mnohem více.
Ovšem jako Češka zůstáváte jediná.
Ano, to je pravda. Na klubové úrovni je to nejvíce, co se dá získat.
Jaké to je, říct si, že jste to dotáhla nejdál, a to čtyřikrát po sobě?
Je to krásný pocit, nádhera. Ale spíš si myslím, že takové věci dojdou člověku až s odstupem času. Teď jsem pořád v takovém laufu a vlaku, který jede dál a snaží se dosáhnout všeho, co jde. Až kariéra skončí, člověk si asi řekne: Ty jo, to bylo fakt hustý. (úsměv)
Hlad po dalších úspěších ve vás tedy zůstává?
Samozřejmě. O nějakém uspokojení může být řeč, až když sportovec končí. Může skončit na vrcholu, po velkém úspěchu. Ale k tomu já se teď ještě nechystám.
Jak byl triumf vašeho týmu vnímaný v Norsku?
Byla tomu věnovaná velká pozornost, vzbudilo to dost ohlasů. Norsko je totiž v házenkářském světě známé hlavně díky úspěšné reprezentaci. Tam holky získávají všechny možné tituly, ale v Lize mistrů jsme po Larviku teprve druhým norským klubem, který ji vyhrál. Z tohoto pohledu to pomůže celé norské klubové házené.
A co to znamená konkrétně pro váš klub?
Pro něj je to historický úspěch, největší v jeho dějinách. Město tím žije, pořád dostáváme od fanoušků krásné zprávy a blahopřání. V ulicích visí vlajky. Bohužel se to nedá oslavit a vnímat tak, jako kdyby nebyla žádná koronavirová situace. V Norsku jsou pravidla velmi přísná a celý tým byl po návratu z turnaje Final Four v karanténě. Holky po příletu zamávaly fanouškům a šly si sednout do karanténního hotelu.
Radost hráček Kristiansandu po triumfu ve Final Four Ligy mistryň:
Final Four, kde jste porazili CSKA Moskva 33:30 a ve finále Bretaň 34:28, se hrálo v Maďarsku. Vy jste pak do Norska už neletěla?
Neletěla. Byla bych potom v karanténě vícekrát, než by bylo potřeba. Pro nás to byla poslední klubová akce v sezoně. I tak jsem si v Maďarsku užila tu největší euforii. Oslavili jsme si to s týmem na hotelu.
Narážela jste na řeči o tom, že Kristiansand nejdříve musel přivést vás, aby mohl Ligu mistryň vyhrát?
(smích) Jasně. Párkrát jsem slyšela, že kam jdu, tam jenom vyhrávám. Ale určitě to není mnou. Celý tým byl na sezonu dobře sestaven a je až neuvěřitelné, že se nám to navzdory všem problémům s koronavirem a přerušenou norskou ligou podařilo dotáhnout až sem. Radost je o to větší, že z celého klubu je cítit velmi příjemná rodinná atmosféra.
S Györem jste maďarskou ligu vyhrála v letech 2016, 2017, 2018 i 2019, také s Kristiansandem jste letos vedle Ligy mistryň ovládli i norskou soutěž. Ale byl to dost netradiční ročník, viďte?
Domácí liga byla pozastavena někdy v lednu, moc jsme z ní neodehrály. Ale byla snaha ji dohrát, aby to neskončilo bez vítěze jako vloni. Čekalo se, jak se budou opatření proti koronaviru vyvíjet. Škrtalo se, redukovalo a nakonec vyšel plán, že jsme odehráli finále ve formě jediného zápasu proti týmu, který měl v době přerušení ligy stejný počet bodů jako my a stejně jako my byl v té době bez porážky. Byl to Storhamar, ve finále proti němu jsme vyhrály 34:25.
Jak se dá srovnat házená v Norsku s Maďarskem, kde jste předtím působila šest let?
V Maďarsku se hraje možná nejlepší liga v Evropě, minimálně jedna z nejlepších. Je tam strašně populární. V Norsku to tak není, jen dva týmy fungují na profesionální bázi, tím pádem je úroveň nižší. V Györu jsem byla pět let a poznala jsem, že je to velkoklub se slavnou historií. Člověk si tam potom už připadal jako robot. Vše musíte udělat na sto procent, je na vás o dost větší tlak než v Norsku. Tam se klub teprve rozvíjí a k úspěchům se škrábe.
Také proto jste z Györu vloni odcházela?
Už když jsme s Györem v Norsku hráli, strašně se mi tam líbilo. Takže když přišla nabídka z Kristiansandu, neváhala jsem. Jsem nadšená i z norské přírody, tu zemi mám opravdu ráda. Akorát je teď všechno složitější kvůli koronaviru, jenže to bych mohla opakovat pořád.
Jak jste na tom s norštinou a dříve maďarštinou?
Norština je rozhodně jednodušší. Když člověk umí anglicky nebo německy, pochytí v norštině třeba aspoň hlavní téma konverzace. S maďarštinou se to nedá srovnat, to je jazyk sám pro sebe, není podobný ničemu. Snažím se teď norsky učit, protože veškeré tréninky a porady probíhají v norštině. Spolu se mnou byly v týmu z cizinek už jen Švédka, ale to je podobné, jako kdyby v českém klubu hrála Slovenka, a holka z Angoly, jež se dříve po příchodu z Afriky naučila rovnou norsky. Takže jsem to musela pochytit i já. Ale v Norsku jinak umí každý anglicky, nemám problém se domluvit.
Budete v Kristiansandu pokračovat i v příští sezoně?
Ano, mám tam ještě na rok smlouvu. Přichází k nám i Markéta Jeřábková, takže se těším, že k sobě budu mít v sezoně blízkého člověka.
Jana Knedlíková v Norsku:
Jak podle vás vychází srovnání evropských soutěží s ligou házenkářek v Česku?
Už sedm let českou ligu nehraju, hůře se mi to posuzuje. Samozřejmě ale pořád platí, že kdo se chce posouvat a něco velkého vyhrát, musí odejít do zahraničí. Bohužel si myslím, že házená v Česku má spíš sestupnou tendenci. Na druhou stranu je dobré, že s reprezentací se nám celkem daří dostávat na šampionáty. Pro holky v Česku je to fajn, mohou se tak ukázat a dostat se do zahraničí. Je to asi jediná možná cesta.
O pozici házené mezi ostatními sporty možná svědčí to, že vy sama zůstáváte i po čtyřech titulech v Lize mistryň v Česku spíš neznámou sportovkyní.
Tak to je. Když řeknu, že hraju házenou, někdo ani neví, co to vlastně je. I s tím se občas setkávám, ale nic nenadělám.
Nemrzí vás, že vaše úspěchy ze zahraničí nejsou doma doceněné, tak jak by v jiných házenkářských zemích nejspíš byly?
To nevím, takhle nad tím nepřemýšlím. Mám ten sport ráda a jsem strašně vděčná, že můžu hrát na takové úrovni. Je mi celkem jedno, jestli si mě někdo díky tomu bude vážit, když se s ním budu bavit. Snažím se hlavně o to, aby si mě ostatní vážili za to, jaký jsem člověk. Ne za to, kolik jsem toho vyhrála.
