Ultracyklistický závod už vám nestačí, proto jste přidal ještě hory?
Trochu se tím vracím ke svým kořenům. Dříve jsem takové projekty dělal, akorát ten přejezd pod horu na kole nebyl závod. Třeba jsem si takhle propojil Vídeň a Grossglockner. To propojení s výstupem mě naplňuje, věděl jsem, že se k tomu jednou vrátím. A ultramaraton v Německu, který končil pod nejvyšší horou země, se k tomu nabízel.
Samotný cyklistický závod měřil 1116 kilometrů a byl výrazně kratší než ultramaraton v Americe, který jste absolvoval před dvěma lety, či loňské objetí Česka a Slovenska. Ale zase to bylo těžší v tom, že jste jel na jeden zátah bez spánku, že?
Ano, tyhle kratší závody mají svá úskalí. Je to jako srovnávat, jestli atleta bolí více osmistovka, nebo běh na tři kilometry. Distance Race Across Germany byla na hraně, protože zvládnout přes 40 hodin bez spánku, to je k zamyšlení. Navíc se od začátku jede docela svižně, není na co čekat. Jel jsem tentokrát bez podpory, měl jsem docela těžké kolo a bylo to znát.
Jídlo jste vezl s sebou a po cestě jste doplňoval jen vodu?
Jídlo jsem doplnil na necelých 500 kilometrech, kde byla občerstvovací stanice, kontrolní bod, kam jsem si mohl poslat zásoby jídla. K tomu jsem dvakrát udělal rychlé nákupy na benzínce a v obchodě.
Daniel Polman, 41 let
Cyklistice se věnuje na amatérské úrovni, kombinuje ji s alpinismem a vysokohorskou turistikou. Je držitelem českého rekordu v cyklistické čtyřiadvacetihodinovce (911 km), má bronz z MS 2017 v ultracyklistice.
V roce 2019 se zúčastnil závodu Race Across America vedoucího ze západního pobřeží Spojených států na východ (4940 km) a celkově obsadil sedmou příčku. Vloni objel Česko a Slovensko podél hranic (3540 km) za osm dní.
V reportu o závodě jste zmiňoval, že vyčerpání a spánková deprivace se na vás podepsaly zejména ke konci závodu, kdy jste musel zastavit a motal jste se na kraji silnice. Psal jste o tom, že kdyby jela kolem policie, vezme vás snad do blázince. Jaké to bylo?
(smích) To už přišla ta hrana. Kdyby to bylo třeba na 1500 kilometrů, dávno bych zastavil a v doprovodném voze se hodinu nebo dvě vypsal. Tady jsem věděl, že už do cíle moc nechybí a spát jsem nechtěl. Jel jsem i bez výbavy na spaní. Byl to těžký boj s únavou i bolestí. Měl jsem otlačené plosky noh a bolest mě na chvíli vyřadila z provozu. Nemohl jsem šlapat, nemohl jsem zabírat do pedálů.
Jak jste se z toho dostal?
Dal jsem si krátkou pauzu, prošel jsem se po nějakých oblázcích, čímž jsem promasíroval chodidla. Když jsem vrátil nohy do treter, bylo to už podstatně lepší a nějak jsem to dojel.
Na konci vás vedle únavy brzdil i déšť a také profil, neboť trasa vedla z Flensburgu na severním pobřeží do Garmisch-Partenkirchenu v Alpách. Takže spíš kopce než rovina, že?
Profil byl zhruba od poloviny závodu stejně zvlněný. Dojezd do Ga-Pa nebyl až tak složitý, to spíš úplně poslední úsek ke skokanskému můstku, kde bylo třicetiprocentní stoupání. To mě ale naopak probralo a v cíli jsem byl jak rybička. Povedlo se mi to vyjet. Před Ga-Pa se jelo údolím, byla to monotónní jízda, a to je právě na únavu nejhorší. Prudké kopce vás proberou, jedete je ve vysokých tepech.
V Americe jste předloni trochu bojoval s neohleduplnými řidiči, v Česku vás trápila nekvalita silnic. Jaké je v těchto ohledech Německo?
Německo by nám v tomhle mělo jít příkladem. V Česku nově platí odstup 1,5 metru mezi vozem a cyklistou a spoustu lidí na to nadává. Na západě od nás to funguje. Řidiči na mě občas troubili, ať jedu po cyklostezce, kterých je tam hromada. Nicméně závod vedl po silnicích, cyklostezka by vás mohla svést někam jinam. Kvalita silnic je v Německu skvělá, ani v noci jsem nepotřeboval podporu auta, které mi v jiných závodech svítilo na cestu. Nemusel jsem se vůbec bát žádných děr na silnici. A musím zmínit, že hlavně je kolem silnic pořádek. Když trénuju v Česku, hlava mi nebere, co všechno jsou lidé schopní vyházet z auta do příkopu.
Trasu jste zvládl za 43 hodin a 16 minut, což stačilo na třetí místo. Dva závodníci před vámi měli výhodu doprovodného auta. Jak jste s tím výsledkem spokojený?
Jsem spokojený, překvapilo mě to. Na tu dvojici jsem ztratil především kvůli navigaci, udělal jsem pár chyb a přidal jsem si 24 kilometrů, což je docela dost. Když jedete s podporou, navigaci řeší lidi v autě. Brzdilo mě i těžší kolo, takže jsem byl překvapený, že Slovinec Marko Baloh, což je taková legenda v ultracyklistice, byl v cíli jen o dvě hodiny dříve. Setkal jsem se s dobrou formou a doufám, že mi vydrží do příštího roku, kdy chci jet závod Red Bull Trans Siberian Extreme.
To bude s 9100 kilometry zase úplně jiný extrém, že?
To rozhodně. Německo jsem si vybral jako takovou přípravu, díky profilu a délce připomíná jednu z nejdelších etap závodu na Sibiři. Navíc jsem potřeboval otestovat nové kolo, takže jsem jel bez podpory a kolo jsem neměnil. Tenhle test také dopadl dobře.
V reportu jste zmínil, že Němce Ulricha Seyfartha jste v závodě předjel několikrát a on se vždy zase objevil před vámi. Nemá člověk chuť takovému soupeři, který si trasu zkracuje, nafackovat?
(úsměv) Podvědomě asi ano. Říkal jsem mu, že mi to připadá divné. Musel si tu trasu pečlivě připravit a kde to šlo, tam si ji narovnal. Volil silnice, které vedly příměji. On se na to jen usmíval. Nejsem typ, který by hned volal organizátorovi a řešil protesty. Tu naštvanost jsem nasměroval správným směrem, řekl jsem si, že ten kluk nebude v cíli přede mnou. Pustil jsem to do pedálů, podařilo se mi odjet mu, v cíli byl více než tři hodiny za mnou.
V cíli jste byl v neděli nad ránem, v pondělí už jste zdolal Zugspitze. Přitom původně jste chtěl jít už v neděli, jenže zhatilo vám to počasí. Byl to pro vás bonbónek na závěr, nebo těžký výstup?
Je to jeden z nejdelších alpských výstupů. Ze 750 metrů jdete do necelých třech tisíc. Byla to dlouhá robota, ale byl jsem rád, že už nemusím sedět na sedle a nazouvat na nohy tretry. Pohorky byly vítanou změnou, navíc se jde po ferratě, takže člověk používá i ruce. Občas jsem cítil, že mi chybí síla, také jsem během cyklistického závodu spálil 25,5 tisíce kilokalorií. Na některých úsecích ferraty jsem cítil, že si tělo hráblo do svých rezerv. Ale šlo se mi docela dobře, užil jsem si to. Výhledy byly úžasné, do Ga-Pa za mnou přijeli i kamarádi. Bylo to příjemné.
Celý projekt má i charitativní rozměr. Založil jste sbírku pro vaše hendikepované kamarády Lindu a Petra, kam mohou lidé ještě stále přispívat. Jakou radost měli oni z vašeho počinu?
Jsou to moji fanoušci, podporujeme se navzájem. Nabíjí mě, že jim můžu aspoň trošku pomoct, každé šlápnutí mi dává větší smysl. Co můžu říct, jsou to opravdu sympatičtí lidé, které vždycky rád vidím. Oba žijí sami, z invalidního důchodu nemají moc naspořeno, aby provedli rekonstrukce bytu, které by jim život s hendikepem ulehčily. Proto jsem se rozhodl projekt spojit se sbírkou (odkaz na transparentní účet zde).
