Šílené české silnice i spaní v kufru. Ultracyklista objel za osm dní Československo

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
27. 8. 2020 8:46
Vloni zvládl závod napříč Amerikou, letos se ultracyklista Daniel Polman na vlastní kůži přesvědčil, že podobně šílenou výzvu lze absolvovat i ve zdejších končinách. Za necelých osm dní spolykal na trase kopírující českou a slovenskou hranici více než tři a půl tisíce kilometrů. Bojoval s deštěm, mikrospánkem i kvalitou českých silnic.
Český ultracyklista Daniel Polman při závodě RACAS 2020 šplhá po silnici v Tatrách.
Český ultracyklista Daniel Polman při závodě RACAS 2020 šplhá po silnici v Tatrách. | Foto: Tadeáš Kopča

Tvrdíte o sobě a svém týmu, že jste "pankáči v ultracyklistice". Byla i jízda kolem Česka a Slovenska pořádný punk?

Určitě. Každým ultramaratonem se náš tým posouvá dál, pracujeme třeba efektivněji a rychleji, ale pro mě je pokaždé hlavním cílem pobavit se a užít si i nějakou legraci. Snažím se jet co nejrychleji, kluci mě podporují, nicméně i tak byl znovu srandy kopec. Užili jsme si to, přímo na trať nás mohli přijet povzbudit fanoušci, o to intenzivnější to bylo. Protože když jedeme někde v zahraničí, jsme v kontaktu jen přes sociální sítě.

Absolvoval jste několik velkých závodů, vloni slavný Race Across America. Přesto lze "ultrazážitků" dosáhnout i doma?

Jasně, na druhou stranu závodů přes 3500 kilometrů na světě není moc. Trasa se udělala jako ležatá osmička, jež se protíná ve Vsetíně, napojili jsme Slovensko a vzniklo opravdu velké sousto. Společně s Amerikou to byla nejtěžší věc, kterou jsem jel. Česká i slovenská hranice je hodně členitá, zajíždíte do různých výběžků a namotáte hrozně moc kilometrů.

Navíc jste se potýkal s převýšením 36 000 metrů, mnoho rovinatých úseků v příhraničních oblastech není.

Obě země jsou v podstatě obklopeny pohořím, jen v jižních částech jsou roviny. Bylo to pořád nahoru a dolů, opravdu i u nás se dá vymyslet takhle extrémní trasa.

Daniel Polman, 40 let

Daniel Polman při závodě RACAS 2020

Je šéfredaktorem časopisu Lidé & Hory. Cyklistice se věnuje na amatérské úrovni, kombinuje ji s alpinismem a vysokohorskou turistikou. Je držitelem českého rekordu v cyklistické čtyřiadvacetihodinovce (911 km) a bronzovým medailistou z MS 2017 v ultracyklistice.

Vloni úspěšně absolvoval závod Race Across America vedoucí ze západního pobřeží Spojených států na východ (4940 km). Celkově obsadil sedmé místo.

Závod začal ve Vsetíně, odkud jste se vydal na sever a Česko objel pod 100 hodin. Od severu jste pak obkroužil i Slovensko a celý závod stihl za méně než osm dní. Motivovaly vás tyto časové výzvy?

Rozhodně to byla motivace. Závod jsme jeli ve dvou, Jirka Severa tu trať vymyslel a dostal jsem od něj GPS podklady. Bohužel on zhruba po 1500 kilometrech skončil, neměl s ultracyklistikou zkušenosti a zjistil, že je to hodně bolavá disciplína. Nicméně i tak podal velmi dobrý výkon. Jel jsem tedy sám a soupeřil s časem, proto je třeba si klást dílčí cíle. To potom opravdu zrychlíte. 100 hodin jsem stihl o deset minut a metu pod osm dní zhruba o hodinu.

Na Slovensku jste se hodně potýkal s deštěm, byla to pro vás velká komplikace? V kombinaci s tím, že šlo už o druhou půlku závodu.

Pršelo i v Česku, určitě polovinu celého závodu jsem jel v dešti, což byl velký problém. Hrozně vás zdržuje, když se pořád musíte převlékat. V Čechách mě ale více trápila kvalita silnic. Začalo to Lužickými horami, Šluknovský výběžek byl šílený. Až na Šumavě byl lepší asfalt. Na severu jsem si oddělal zápěstí a v pravé ruce se mi rozjel zánět šlach, takže jsem jel s velkými bolestmi. Třeba na železničních přejezdech jsem se držel jen levou rukou. Slovensko bylo naopak milým překvapením.

Opravdu?

Ano. Kluci mi říkali, ať si počkám na silnice poblíž hranic s Ukrajinou, že to bude daleko větší masakr, ale bylo to přesně naopak. Na druhou stranu na Slovensku opravdu mnohem více pršelo. Přišla průtrž, převlékl jsem se do suchého a zase to přišlo znovu. Dále jsem po celý závod bojoval s hustými vlhkými mlhami. To vám pak může z mlhy vyskočit srnka a bylo by po závodu. Proto jsem jel některé sjezdy třeba dvakrát pomaleji než obvykle. Co se týče podmínek, byl to opravdu tvrdý závod.

V závodech navíc pořádně nespíte a musí být velmi těžké udržet stoprocentní koncentraci v noční mlze, ne?

Je to dost nebezpečné a raději je lepší jet v takových chvílích pomaleji. Ultracyklistika totiž poznala dost fatálních případů, kdy unavený jezdec zaplatil za chybu životem. Tohle mám v hlavě a má priorita je pokaždé stejná, vrátit se zdravý k rodině. Spíše přemýšlím jako táta dětí než cyklista, který se snaží za každou cenu urvat minutu ve sjezdu.

Okolo Česka a Slovenska

Trasa cyklistického závodu RACAS 2020

Závod Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) 2020 měřil 3 540 kilometrů a Polman v něm překonal převýšení 36 tisíc metrů. Průměrně najel přes 440 kilometrů denně a celkově za osm dní napsal jen 10 hodin a 45 minut.

Trasa vedla ze Vsetína severně přes Beskydy směrem do Jeseníků. Poté přes Krkonoše, Krušné hory a Šumavu a kolem jižní hranice zpět do Vsetína. Odtud pokračoval Polman na Slovensko, do Tater, k hranici s Ukrajinou a jižní částí země do Bratislavy. Ze slovenské metropole pak dojel do cíle ve Vsetíně.

Jediný pád vás potkal až ke konci závodu v Bratislavě. Jak k němu došlo?

To je přesně ono, blíží se konec a koncentrace slábne. Bratislava byla jednoznačně nejnebezpečnější část celého závodu, je to metropole, navíc v současné době úplně rozkopaná. K pádu došlo tak, že jsem se na chvíli podíval do kamery vedle mě jedoucího kameramana a v tu chvíli přede mnou paní prudce zastavila auto na červené.

A vy už jste nestihl dobrzdit?

Zrovna jsem měl kolo na roviny, jež z těch tří, která jsem vezl, brzdí asi nejhůře. Než jsem stihl zabrat, letěl jsem paní do kufru. Přes řídítka jsem přistál na střechu auta a stekl jsem po zadním okénku. Ani jsem nespadl na zem, postavil jsem se za auto a ukázal řidičce, že jsem v pořádku. Potom přišla zelená a jelo se dál, dopadlo to dobře. (úsměv)

Za osm dní závodu jste se jen pětkrát uchýlil ke krátkému spánku. Bylo to podobné jako vloni při závodě v Americe, kde jste spával zhruba hodinu a půl?

Bylo. Chtěl jsem Česko a Slovensko objet v závodním módu, a ten je o tom, že co nejvíce jedete na kole a co nejméně odpočíváte, spíte. Dávkoval jsem spánek jako v ostrém závodě a nedělá mi to velké problémy. I když je jasné, že pokud jdete spát ve tři ráno a vstáváte o půl páté do zimy, stojí to dost přemlouvání. Stejně jako vloni jsem spal v kufru doprovodného auta, kde mám svůj klid. Nemá cenu ztrácet čas poleháváním, prostě se oblečete, nalijete do sebe teplý čaj a jedete. V běžném životě spím sedm nebo osm hodin, mám spánek rád, ale na týden si ho při ultramaratonech dokážu odepřít. Vtipná historka je spojena s mým posledním spánkem v závodě.

Povídejte.

Chtěl jsem spát jen půl hodiny, budil mě švagr a já jsem myslel, že jsme někde na rodinné dovolené. Začal jsem se s ním bavit o nějaké pěší túře, kterou máme naplánovanou. Koukal na mě, jako bych spadl z višně. (smích) V takové situaci jsem byl při závodě poprvé v životě. Tak mě ještě na další půlhodinu uklidili do kufru, dospal jsem se a po probuzení už jsem byl nastavený normálně. Věděl jsem, že je třeba začít makat a že dorazíme závod do Vsetína.

Už jste zmiňoval podporu fanoušků, někteří za vámi z Nové Paky dojeli až na Slovensko. Jak silný motor to pro vás byl?

Obrovsky silný, hrozně mě to potěšilo. O loňském závodu v Americe jsem vydal knížku a byl jsem překvapený, kolik lidí i na Slovensku si ji přečetlo. I tam se k nám různě připojovali lidé. Třeba přijel cyklista Dušan, že by chtěl knížku podepsat. Tak ji strčil klukům do doprovodného auta, oni mi ji předali na nějaké rovince, když byla příležitost, a já jsem tam napsal věnování. Bylo sice dost kostrbaté, ale přečíst se to dalo. (úsměv) Takových milých momentů bylo více.

To člověka musí psychicky povzbudit, viďte?

Samozřejmě, je to fajn. V Čechách bylo také hodně známých, z Nové Paky to bylo na trasu do Krkonoš nějakých 20 kilometrů. Byl jsem rád, když se někdo přidal v noci a prohodili jsme pár slov. V jižních Čechách mě dojel kluk s tím, že se chce ultracyklistice věnovat. Půl hodiny jsme si povídali, dal jsem mu mnoho doporučení. Jsou to příjemné zážitky.

Teď budete usilovat o to, aby takový závod doopravdy vznikl? Abyste příště nestáli na startu jen dva?

Ano, základy jsou položené a je na čem stavět. Mohlo by to fungovat jako velká mezinárodní akce, už teď mě přes sociální sítě oslovují ultracyklisté, a dokonce se ptají na termín. Snad to bude mít úspěch.

Kolik lidí by bylo schopných to dokončit?

Řádově asi pár desítek, uvidíme, kolik závodníků by se přihlásilo. Doufám, že při ostrém závodě by byly podmínky lepší, než jsme měli my, protože jinak by byl dojezd do cíle tak padesátiprocentní. Záleží i na tom, jak se nastaví časové limity. Také proto jsem chtěl objet trasu opravdu závodně, abychom věděli, jak to propočítat.

 

Právě se děje

Další zprávy