Usínání na kole, boj proti přírodě. Polman ujel pět tisíc kilometrů napříč Amerikou

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
29. 6. 2019 7:33
Daniel Polman si splnil sen a na první pokus úspěšně dokončil nejtěžší cyklistický závod světa Race Across America. Ve zběsilé honbě od Tichého oceánu k Atlantiku, přes pouště, města, pláně, hory nebo lesy, obsadil amatérský cyklista z Nové Paky celkově sedmé místo. V rozhovoru Aktuálně.cz mluví o boji proti krásné přírodě i řidičům, o absenci krizí či o Naganu v rodném městě.
Daniel Polman je třetím Čechem, který dokončil Race Across America.
Daniel Polman je třetím Čechem, který dokončil Race Across America. | Foto: Gabriela Kopča Činková / Traga

Vrátil jste se ze závodu dlouhého 4940 kilometrů. Byla to zatím nejdelší ultracyklistiská akce, kterou jste absolvoval?

Ano. Vloni v srpnu jsem jel nejdelší evropský závod, okolo Rakouska. Ten má 2200 kilometrů, takže závod v Americe byl více než dvakrát delší.

Zároveň i váš nejtěžší závod? Musel jste si sáhnout hluboko?

Asi byl nejtěžší, ale pomohly mi zkušenosti, které jsem nasbíral už na dřívějších ultramaratonech. To jsou věci, které se nedají natrénovat. Jezdil jsem závody na 24 hodin, což teď už považuju za sprint, a v roce 2017 první ultramaraton v Rakousku. Přepálil jsem tempo, a dohnalo mě to. Trpěl jsem až do cíle. Vloni v Rakousku jsem si zase nechal poradit špatnou stravu a sám jsem se odstřelil. V těchto dvou závodech jsem prožil velké krize s těžkými stavy doprovázenými i zvracením. Přesto jsem se díky těmto ultramaratonům kvalifikoval do Ameriky a věděl jsem, čeho se vyvarovat. Je potřeba se řídit podle vlastní hlavy. V Americe se mi to povedlo a paradoxně jsem nezažil větší krizi tohoto charakteru. Pral jsem se s jinými věcmi, jako je spánková deprivace. Občas jsem usínal i při jízdě na kole, ale s tím se potýkali snad všichni závodníci.

Limit na dokončení závodu je 12 dní, vy jste trasu zvládl za 10 dní, 19 hodin a 47 minut. Kolik hodin denně jste spal?

Pokud chcete stihnout limit, musíte každý den valit hromadu kilometrů. Na spánek moc času není, dá se spát maximálně tři hodiny denně. Já jsem za těch necelých 11 dní spal dohromady asi 16 hodin. Ani dvě hodiny denně. Nastřádá se to, usnul jsem na kole a měl jsem kvůli tomu i pád, který naštěstí skončil dobře. Skoro každý, s kým jsem v cíli mluvil, si pádem ze spánku prošel. Člověk je pořád na limitu, jede se v provozu a může to být docela nebezpečné. Rakušané nám ukazovali, že se s doprovodným autem převrátili na střechu. Takže i řidiči aut jedou na hraně.

Daniel Polman, 39 let

Daniel Polman, ultracyklistický závod Race Across America 2019

Je šéfredaktorem časopisu Lidé & Hory. Cyklistice se věnuje na amatérské úrovni, kombinuje ji s alpinismem a vysokohorskou turistikou. Je držitelem českého rekordu v cyklistické čtyřiadvacetihodinovce (911 km) nebo bronzovým medailistou z MS 2017 v ultracyklistice.

Kde a jak závodníci spí?

Jsou různé strategie. Některé týmy si dopředu vytipují hotely, jezdec si tam může dopřát sprchu a postel. Za dvě hodiny z hotelu zase vypadne. I já jsem o tom přemýšlel, nicméně spaní na mě vždycky přišlo v oblastech, kde taková možnost nebyla. Měl jsem doprovodné auto a obytné auto, karavan. V něm jsem se osprchoval, ale nespí se mi v něm dobře. Pořád tam někdo chodí, karavan se hýbe. Preferuju proto spaní venku na karimatce nebo v doprovodném autě. V Americe byla vedra a spaní na zemi se na mnoha místech nedoporučovalo kvůli hadům a různé havěti, takže jsem ve finále přespával v autě, které je sedmimístné. Byl jsem tam sám a měl jsem klid.

Říkáte, že jste nezažil výraznější krizi. Nedostal jste se tedy do stavu, kdy byste chtěl závod vzdát a nepokračovat?

Takový stav jsem neměl. Jsem amatér, v cíli jsem byl možná první z amatérů. Nežiju z cyklistiky, nemám kole sebe lidi, kteří by mi všechno okolo připravovali. Strávil jsem rok tvrdých příprav, po nocích jsem zařizoval odlety, pojištění, komunikaci s organizátory. Přes malé firmy se mi povedlo sehnat spoustu peněz, komunikoval jsem s desítkami firem. Stálo to dost úsilí a času, a když člověk zainvestuje tolik životní energie, v těžkých okamžicích ho to pak posílí. Závod jsem rozhodně chtěl dojet, nepřipouštěl jsem si nic jiného. Stávají se horší věci než nedojet Race Across America, ale pro mě by to bylo životní zklamání.

Na trase z Kalifornie do Marylandu jste projel pouště, větrné pláně, průsmyky vysoko v horách. Stačil jste si užít přírodu a okolí, nebo to v tak náročném závodě ani nejde?

Užil jsem si to. Amerika má úžasnou přírodu a Američané by se k ní měli chovat úplně jinak. Ekologie je na nízké úrovni, způsob života je na některých místech v tomto ohledu opravdu šílený. Na začátku jsme projížděli tři pouště a tamní krajina, to je něco neopakovatelného. Líbily se mi Skalisté hory i Appalačské pohoří poblíž cíli. Těch necelých 11 dní mi na konci splývá asi do dvou. Vůbec si neuvědomuju, že jsem jel tak dlouho. Byl to krásný výlet, navíc jsem za jízdy komunikoval s doprovodným týmem a zážitky jsme mohli sdílet společně.

Ale někdy bylo potřeba proti přírodě a podmínkám bojovat, ne?

Je to tak. V poušti byly teploty přes 46 stupňů skoro po celý den. Pořád jsem na sebe lil vodu. Chytili jsme pouštní bouři, foukal hrozně silný boční vítr a přes prach nebylo vidět. Zažili jsme i silné deště a záplavy, někde jsme dokonce měli kvůli vylitým řekám objížďky a trasa byla o trochu delší. Nahoře ve Skalistých horách jsem bojoval s vysokou nadmořskou výškou, jezdit ve třech tisících metrech delší dobu na kole je opravdu náročné. Potřebujete kyslík daleko více než při pěší turistice. Dalo mi to zabrat, dost závodníků tam končí na výškovou nemoc. Příroda byla nádherná a často nám ukázala svou sílu.

Byla vedle technické podpory důležitá i psychická vzpruha, kterou vám poskytoval doprovodný tým v autech?

Rozhodně, je to největší devíza našeho týmu. Všechno jsou to blízcí kamarádi, rozumíme si a umíme si udělat legraci. Když nejde o život, vybruslíme z krizových situací s nadhledem. V tom je obrovská síla. Nemám tam doktora nebo fyzioterapeuta, což je jinak na ultramaratonech docela běžné a z mé strany to byl risk, ale věřil jsem týmu. Říká se o nás, že jsme takoví pankáči v ultracyklistice.

Přitom před závodem jste prodělal zranění a startoval jste s načtyřikrát zlomenou klíční kostí. Byla to velká komplikace?

Toho jsem se bál nejvíc. Musel jsem mít potom ruku v klidu, nabral jsem tréninkové manko. Stalo se mi to necelé dva měsíce před startem. Měl jsem naplánované největší tréninkové dávky, ale místo toho jsem ležel po operaci a přemýšlel, jestli se vůbec dokážu postavit na start. Všechno bylo vyřízené a zaplacené, byl to těžký psychický boj. Byla to tříštivá zlomenina, hojila se pomalu, ale dobře. Nakonec mě to při závodě bolelo, bolest se stupňovala, ale zastavila se asi třetí den na únosné úrovni, která mě provázela až do cíle. Dalo se to vydržet, měl jsem za celou dobu dva ibuprofeny. Jsem rád, že analgetik nebylo více, protože člověka to utlumí a pak přichází zmíněné spánkové krize.

Po Svatopluku Božákovi a Tomáši Navrátilovi jste třetí Čech, který závod Race Across America v kategorii jednotlivců dokončil, navíc váš čas znamená český rekord. Jak cenné to je?

Mou prioritou bylo dokončit závod v limitu, to samo o sobě je obrovské osobní vítězství. Nováčci, což jsem byl i já, dokončí závod podle statistik z 48 procent. Mně se to podařilo. Čas jsem příliš neřešil, na konci závodu jsem si spíš trochu zazávodil o umístění, protože jsem se cítil dobře. Kluci mě vyhecovali, ať jedu. Rekord je fajn, ale časy z těchto závodů se těžko porovnávají. Záleží na podmínkách, na počasí. Beru to s rezervou. Jsem rád, že jsem třetí Čech v cíli závodu.

Je Race Across America považován v ultracyklistice za vrchol?

V ultracyklistice je to jako Tour de France. Je to prestižní nejen délkou, ale i náročností, co se týče profilu nebo změn v klimatických pásmech.

Neustálý přísun vody je v poušti nutností.
Neustálý přísun vody je v poušti nutností. | Foto: Gabriela Kopča Činková / Traga

Budete se chtít vrátit?

Zatím to vidím tak, že spíš ne. Závod mi připadal místy dost nebezpečný, často probíhá v hodně hustém provozu. Američané nemají problém pustit to po dálnicích, ve velkých městech jsme jeli po úsecích srovnatelných třeba s Jižní spojkou v Praze. Představte si, že tam jedete na kole se spánkovým deficitem a musíte dávat pozor při přejezdech z pruhu do pruhu. Kolikrát jsem koukal na fotku manželky a svých dvou dcer, kterou jsem měl na rámu, a jenom jsem si říkal, že se snad za nimi vrátím zdravý a živý. Někteří řidiči v obrovských autech se nedívají napravo nalevo, nejsou ohleduplní. Jsem rád, že jsem to absolvoval, ale teď budu výzvy hledat asi někde jinde. Je mnoho závodů po méně frekventovaných cestách a v krásné krajině.

Zdravý a živý jste se domů do Nové Paky vrátil a tam vás čekalo náměstí plné fanoušků. Jak jste na to reagoval?

Ten návrat byl pro mě díky Pačákům jedním z nejkrásnějších dní v životě. Bylo to neuvěřitelné. Už při závodě padaly hlášky, že v Nové Pace probíhá takové Nagano. Říkal jsem si, že je to hodně přehnané přirovnání, ale pak jsem přijel domů a už na benzínce před městem mě čekaly desítky cyklistů, kteří mi jeli naproti. Přivezli mi kolo, musel jsem jet s nimi od kraje Paky na náměstí, a to bylo plné lidí. Krása, nezapomenutelný zážitek. Bylo to skvělé vyvrcholení celého závodu Race Across America.

Takhle vítali Daniela Polmana po návratu fanoušci doma v Nové Pace:

 

Právě se děje

před 42 minutami

Při útoku afghánské armády na úkryt Tálibánu zemřelo 35 civilistů, hlásí úřady

Nejméně 35 civilistů zahynulo a 13 dalších utrpělo zranění v noci na pondělí při útoku afghánských vládních sil na úkryt povstalců z řad Tálibánu v provincii Hílmand na jihu země. Podle agentury Reuters to uvedli dva zástupci místních úřadů. Informace o operaci se nicméně rozcházejí. Americká armáda, která afghánské vládní síly podporuje, sdělila, že zabito bylo 22 bojovníků Tálibánu, o civilních obětech nehovoří.

Zdroj: ČTK
Další zprávy