Zda je zřízení agentury dobrý krok, se teprve ukáže. Ovšem výsledek bude do velké míry záviset na tom, jak se Hnilička dokáže poprat s dlouho neřešenými problémy, které český sport trápí.
Základní nešvary poměrně přesně popisuje už tři roky stará koncepce ministerstva školství, jíž by se měl řídit český sport až do roku 2025. "Sportovní výsledky v druhé polovině devadesátých let a začátkem nového milénia překryly problémy (nedostatek financí, institucionální zabezpečení, prostorové podmínky, dobrovolnictví a pokles odbornosti apod.)," píše se v poněkud chmurném úvodu dokumentu. "Důsledkem je celkový pokles pohybových aktivit populace napříč všemi věkovými kategoriemi s negativními zdravotními důsledky," tvrdí materiál.
K těmto problémům sám Hnilička připisuje komplikovanou administrativu či nedostatečné financování, a ve stínu korupční aféry z roku 2017 se navíc nad sportem stále vznáší strašidlo korupce.
Můj klub. Pozdě, ale přece
Těžkopádnost současného systému lze ilustrovat na programu Můj klub, který právě po korupční aféře zřídilo ministerstvo školství na popud České unie sportu.
Díky tomuto programu, který je i pro NSA stěžejní, zejména malé kluby přímo od ministerstva získávají podstatné peníze, které nutně potřebují na svůj provoz. Letos se v programu Můj klub rozděluje celkem 1,5 miliardy, ovšem o tom, zdali jim dotace na letošní rok přijde, se některé kluby dozvídají teprve v těchto dnech.
"Dají se tam poměrně dobře získat peníze a dají se použít na širší okruh věcí. Na druhou stranu je dostaneme až koncem prosince a do konce roku je máme utratit. To je dotační nesmysl. Oddíly, které nemají vlastní zdroje, jsou v prčicích a musí si půjčovat," řekl Aktuálně.cz šéf jednoho středočeského atletického klubu, který si raději nepřál být jmenován, aby jeho svěřenci o peníze třeba příští rok nepřišli.
"Řešíme to tak, že náklady často platí rodiče a my jim pak po vyplacení dotací zpětně peníze vracíme formou nějakých příspěvků," přidává se vedoucí šachového klubu v jižních Čechách Rudolf Černík. "Bylo by lepší, kdybychom dřív věděli, zda vůbec dotaci dostaneme. Abychom věděli, zda můžeme dětem v tom daném roce vůbec něco zaplatit."
Český sport na rozcestí
Milan Hnilička o svých plánech
Irena Slepičková o lenosti českých dětí
Sylvie Kloboučková o netransparentnosti
Miroslav Jansta o financích ve sportu
Analýza: Jen aby Hnilička nedopadl jako Šlégr
Že zrovna tento jinak velmi oblíbený program tíží problémy, přiznává i samotný Hnilička. "Nefunguje to správně," přiznává naganský šampion na adresu programu Můj klub.
Ten je přitom jen jedním z desítky dotačních titulů, které ministerstvo doposud spravovalo. "Je třeba nastavit pravidla tak, aby byla všem jasná. Současný stav je paradoxně nebezpečný i pro samotné žadatele - z dob mého působení na hokejovém svazu si pamatuju věčné úvahy, zda jsme oprávněni tu a tu žádost poslat, nebo ne. To bylo pořád dokola," přibližuje Hnilička. "Chceme zjednodušit procesy na obou stranách jak pro poskytovatele, tak pro uživatele neboli žadatele."
Čísla, ale jaká?
Program Můj klub ale dobře dokumentuje další velký problém současného řízení českého sportu. Tím jsou chybějící čísla, podle kterých by bylo možné rozdělování dotací spravedlivě nastavit. Jedná se zejména o počty aktivně sportujících občanů, ale také informace o sportovní infrastruktuře a nepřehlednost panuje i ve financování sportu vůbec.
Historická data o členských základnách sportovních svazů si vede Česká unie sportu, ale ani ta je nemá kompletní, protože monitoruje pouze dvě třetiny organizovaného sportu v zemi. Nezachycuje ty členy sportovního svazu, kteří vykonávají svou činnost v klubech, které spadají pod jiné střešní organizace.
Vývoj počtu členů nejsou schopny sledovat ani svazy samotné, protože data začaly archivovat až v posledních letech nebo jsou zkreslená "černými dušemi", tedy registrovanými členy, kteří už daný sport nevykonávají z nejrůznějších důvodů.
"Je nutné sportovní prostředí zprůhlednit. Zavést a zoptimalizovat rejstřík sportovců, trenérů a sportovišť. Vytvořit pasportizaci a do budoucna možná i standardizaci městských areálů. Musíme vědět, kolik nás sportuje a kde sportujeme," je přesvědčený Hnilička.
Problém explicitně zmiňuje i již zmíněná koncepce z roku 2016, podle níž ministerstvo školství mělo připravit rejstřík, který by měl požadovaná data shromažďovat. Rejstřík sice vznikl a od loňského roku se plní daty, ale na druhou stranu je velmi obtížné říci, nakolik zadané údaje zrcadlí realitu a zdali vyřešil problém "černých duší".
I podle samotného ministerstva dokážou úředníci například v programu Můj klub zkontrolovat maximálně pět procent zadaných údajů. Data zadaná sportovními svazy pak v podstatě nelze ověřit vůbec nebo jen za cenu velmi lopotné práce.
"Jsme v situaci, kdy si tam tedy může každý napsat, co chce, a je malá šance, že na ně přijde kontrola," říká právnička Transparency International Sylvie Kloboučková. "Takže u rejstříků hrozí, že se sice zavedou, ale neefektivně. A pak se z toho stane vlastně jen alibi a stav zůstane stejný."
Jak důležité sledování "živé" základny je, přitom názorně ukazuje příklad fotbalové asociace FAČR, kde po zavedení databáze napojené na členské příspěvky a později i data z odehraných zápasů rázem klesl počet členů z více než půl milionu pod 300 tisíc (aktuální stav je kolem 330 tisíc). Podobně důslední ale rozhodně nejsou všude.
20 miliard neznamená medaile
Třetí velké téma, které vedle dořešení rejstříku a administrativy dotačních programů z veřejných prohlášení od Milana Hniličky zaznívá, je apel na zvýšení objemu financí, které stát do sportu skrze agenturu bude posílat. A to i přesto, že letos už ministerstvo pracovalo se sedmi miliardami korun, což je o čtyři miliardy více než před pěti lety.
Stížnosti na nedostatek financí přitom nejspíše mají reálný základ. Ze statistik ČUS například vyplývá, že průměrné stáří sportovišť v Česku je 48 let a výdaje na jednoho sportovce jsou jedny z nejnižších v regionu. "Všude se do sportu investuje spousty miliard. U nás ne. Teď jde o to, alespoň zastavit ten propad," říká šéf ČUS Miroslav Jansta a jeho slova potvrzuje i Hnilička.
Na druhou stranu je docela těžké říct, kolik by vlastně mělo peněz do sportu téci a jestli je vysněná částka 14 miliard, o které Jansta s Hniličkou často mluví, opravdu potřebná.
"Nikdo vlastně neví, kolik peněz do sportu jde. Kdyby se aspoň zjistilo, kolik jde na činnost a kolik na podmínky. Ale ani to nikdo nedal dohromady. Dnes je každý nezávislý a z nikoho ty údaje nevytáhnete," říká Irena Slepičková, expertka na sociologické aspekty sportu, která působí na pražské FTVS. "Takže je otázkou, zdali když půjde do českého sportu 20 miliard, jestli to sport někam posune."
K nepřehlednosti ve financování sportu přispívá i fakt, že vedle státního rozpočtu mají sportovní kluby v Česku i další zdroje financí. O stadiony se nezřídka stará město, své vlastní dotační programy mají i jednotlivé magistráty a kraje, kde se může rozhodovat o velikých částkách, jak ukázala aféra na pražské radnici. "Až dvě třetiny peněz ze státní podpory sportu jdou z obcí a krajů, tudíž pro nás jsou obce velký partner," přitakává Hnilička.
Problém ovšem je, že například podle Transparency International samosprávy a ministerstvo o sobě navzájem nemají přehled. "My říkáme, že je potřeba nejdřív opravit potrubí a pak do něj lít víc peněz. Netvrdím, že sportovci mají peněz dost, ale cestou se toho dost poztrácí a je třeba nejdřív tohle vyřešit. Určitě není cesta do toho pořád strkat víc a víc peněz, pokud by to prostředí nahrávalo těm, kdo se v něm pohybovat umí," říká právnička Sylvie Kloboučková.
Pozor na zkušené šíbry
I proto bude důležité, jaký tým si kolem sebe šéf agentury vytvoří a jaký systém společně uvedou do života. Už v roce 2020 bude agentura vypisovat dotační programy a na její instrukce čeká také zmiňovaný rejstřík sportovců a stadionů.
"Zatím netušíme, jak bude agentura postavená. O jejích konkrétních cílech, o její organizační struktuře, o tom, jestli budou jen v Praze, nebo budou mít detašovaná pracoviště, kde budou, doufám, odborníci, ne účetní. Úmysly pana Hniličky jsou určitě nejčistší, ale ta situace pro něj nebude jednoduchá," říká Slepičková.
Pro NSA by mělo podle předběžných odhadů pracovat přibližně osm desítek zaměstnanců, zatím by se ale Hniličkovi kolegové dali spočítat na prstech rukou.
Vedení Národní sportovní agentury je kompletní. Předseda Milan Hnilička jmenoval své dva místopředsedy, Mgr. Iva Lukše a Ing. Michala Janebu. Agentura začíná nabírat první zaměstnance a připravuje se na převzetí kompetencí od MŠMT.
— Národní sportovní agentura (@sportagentura) November 18, 2019
Celý článek: https://t.co/RqVlAlVfOe pic.twitter.com/R3N6L0Dqmt
Za místopředsedy si zvolil experta na dotace a bývalého basketbalistu Ivo Lukše a Michala Janebu, jenž v minulosti působil na ministerstvu pro místní rozvoj jako náměstek. V Hniličkově poradním orgánu by zase vedle sportovních legend, jakými jsou třeba Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd nebo Radek Štěpánek měli zasednout také politici, často zmiňované je například jméno poslance Jana Birkeho (ČSSD).
"Pokud Milan (Hnilička) říká, že tam počítá se zastoupením poslanců a dalších politiků, tak to určitě nebude plně odpolitizovaný orgán," uvedl v reakci na tato jména pro ČT šéf biatlonistů Jiří Hamza. "Je malinko nešťastné, a to není útok na Milana, že on jako předseda si všechny sám jmenuje, a uniká mi tam trošku ten oponentní prvek fungování agentury."
Neodcházet jako Šlégr
Zařazení politiků, lobbistů a dalších v jistém smyslu nikoliv nestranných lidí se nejen podle Hamzy Hniličkovi může velice rychle nevyplatit.
"V oblasti sportu se pohybuje spousta lidí a každý z nich má nějaký svůj zájem a kope za něj. A tím nemyslím jen za sebe, ale třeba za svůj svaz či sport. Takže bude velmi důležité, kým se obklopí. Jestli kolem něj budou nezávislí lidé, třeba z akademické sféry, nebo jen sportovní funkcionáři, kteří se v tom pohybují desítky let. A tihle lidé jsou silní a dokážou člověka semlít," dodává Kloboučková z Transparency International.
Zdali Hniličkův výběr bude fungovat jako slavná naganská parta, které byl před jednadvaceti lety součástí, a dokáže provést smysluplnou reformu, nebo vyhrají partikulární zájmy, se ukáže v následujících letech.
Hnilička každopádně může jen doufat, že pověst sportu vylepší minimálně tak, aby se při jeho případném odchodu z funkce neopakovala scénka, již před lety na vlastní kůži v Poslanecké sněmovně zažil jeho naganský spoluhráč Jiří Šlégr.
