Český sport drží blázni, tvrdí Jansta. Stát zanedbal propagaci i financování

Miroslav Harnoch Jakub Šafránek Miroslav Harnoch, Jakub Šafránek
2. 12. 2019 6:38
Ani s novou Národní sportovní agenturou se nedá očekávat, že by čeští olympionici vozili jednu medaili za druhou. Podle předsedy České unie Sportu (ČUS) a zároveň šéfa České basketbalové federace Miroslava Jansty by se mohl alespoň zastavit výsledkový propad, který nastal po roce 1989 především u kolektivních sportů.
Miroslav Jansta
Miroslav Jansta | Foto: ČUS

Kde se vzal úspěch československého sportu před rokem 1989?

Sport byl za minulého režimu, paradoxně, jedním z mála odvětví, kterým stát nechal relativní autonomii, zejména v nejnižších článcích a v tělovýchovných jednotách. Byla obrovská členská základna a sport byl doslova pro každého. Bylo to dané hlavně historií českého sportu, zejména dějinami sokolské organizace, Orlů, dělnických tělovýchovných jednot a také tradicí organizací YMCA a YWCA. Sport za první republiky pomohl vytvořit stát (sokolové, YMCA a legie, pozn. red.). Bylo to tím, že Masaryk sport neskutečně podporoval. Díky tomu se stavěly stadiony, hřiště, bazény, sokolovny, orlovny, do Československa byli zváni zahraniční sportovní instruktoři a trenéři. Tehdy se tu sportu dařilo nejvíc. Po druhé světové válce se pak vytvářely jednotící organizace.

Takže vzniklo ČSTV…

Ano. V 50. letech si úlohu jednotné organizace převzal od Sokola ČSTV. Došlo ke sjednocení celého sportu a byl přijat zákon o jednotné tělovýchově. Poté došlo k bouřlivému vývoji v 70. letech, kdy se stavěly zimní stadiony, dobudoval se areál na Strahově a další. V roce 1988 byl v rámci přestavby sport dán na ministerstvo školství (MŠMT), což posílilo sportování ve školách.

ČSTV působilo jako ministerstvo, respektive státní orgán pro sport, ale s jistou dávkou "sportovní samosprávy", byť často jen formální. Zároveň tu byla podpora sportování na školách a celkem funkční systém sportovní přípravy talentované mládeže. Na druhé straně zejména v poslední dekádě před revolucí se neinvestovalo do sportovní infrastruktury a sportoviště začala fatálně chátrat.

Co se tedy revolucí změnilo?

V roce 1990 se ruší ČSTV, ruší se zákon o jednotné tělesné výchově, obnovuje se Sokol, Orel a další spolky, restituuje se majetek a vrací se to, co jim náleželo. Mí předchůdci se "dopustili" té chyby, že zachovali název ČSTV, ale to už to původní ČSTV nebylo, bylo to obyčejné občanské sdružení, které nebylo financováno od státu. Sportovním organizacím byl vrácen jen zlomek jejich bývalých majetků. Navíc povětšinou vybydlený a hlavně bez účinné státní podpory na jeho řádné udržování a obnovu. Chudým spolkům zůstaly vedle prázdné pokladny zchátralé majetky za zhruba 60 miliard.

Jak fungovalo financování sportu před revolucí?

Mělo tři pilíře. Zaprvé financování od státu, zadruhé podnikání ČSTV, tedy Sazka a další podniky, které vytvářely zisk, například nakladatelství Olympia, nemovitosti, sportoviště a služby pro veřejnost, a zatřetí státní podniky, které mohutně podporovaly místní kluby a staraly se o sport. Sport podporovaly také odborové organizace. V kapitalismu měly tu třetí funkci převzít soukromé podniky jako společenskou zodpovědnost, nebo se měly vytvořit daňové předpoklady, aby to bylo zajímavé pro soukromé subjekty. To se nestalo. Tyto tři pilíře skončily, o podpoře sportu odborovými organizacemi nemluvě. Tehdejší vrcholní představitelé státu tvrdili, že sport je pouhou soukromou záležitostí každého občana. Šlo o jeden z největších porevolučních politických omylů.

Jak se tohle rozhodnutí podepsalo na zabezpečení českého sportu?

Stát a samosprávy zůstaly v podstatě jako jediné zdroje podpory sportu, ale minimálně, to byly do nedávna směšné částky. Sazka, která byla daná sportovcům jako druhý pilíř financování, generovala nejprve stamiliony a poté miliardy. Krachovala přitom už v 90. letech, ale tehdy ji Aleš Hušák dokázal zachránit, což je mu třeba přičíst k dobru.

V 90. letech ještě částečně fungovaly státní podniky, ale ty se rychle privatizovaly a sport přestaly podporovat. Za starého režimu se podporovaly všechny sporty, kolektivní sporty stejně jako individuální. Tehdy měly i kolektivní sporty jistotu podpory od státních podniků. Takže s privatizací kolektivní sporty o podporu státních podniků přišly a noví vlastníci, zejména nadnárodní, v ní nepokračovali.

Sport tedy teď drží nad vodou individuální sektor…

Ano. Český sport drží dobrovolníci a podnikatelé, blázni, kteří jsou ochotni do toho dávat vlastní peníze, ale stát je za to nijak neocení. V kultuře se mluví otevřeně o donátorech, ale na sportovní donátory se kouká skrze prsty. Individuální sporty je mnohem jednodušší podporovat. Měly se vytvořit nástroje, aby soukromé subjekty braly podporu sportu jako něco ekonomicky zajímavého.

A stát to měl podpořit vytvořením ministerstva nebo podobného orgánu. A tím se mělo podpořit sportování na školách a hodnotu sportu a zdraví prospěšných pohybových aktivit jako takové. Aby i zahraniční firmy věděly, že je důležité přispívat na sport, že to stát preferuje.

Peníze jsou základní veličina, která českému sportu chybí?

Peníze jsou jeden společný jmenovatel, který stojí za změnami sportu. Ten druhý je sport jako hodnota. Tedy že společnost vnímá sport jako jednu ze základních lidských hodnot, kterou je třeba propagovat a podporovat. Sport musí být nejen placený, ale také propagovaný. A to se nestalo. Kdo tady propaguje sport? Jen výsledky špičkových sportovců. Všiml jste si, že by tu byl nějaký politik, který by za posledních třicet let soustavně cpal veřejnosti, že je sport důležitý? Nikdo takový tu nebyl.

Jak to teď napravit?

Je důležité mít ministra sportu. Ministři doteď měli na starosti i školství a museli se nejdřív starat o školy a pak teprve o sport jako o nechtěný ocásek, což bylo vidět i na rozpočtu sportu. Hodnota sportu u nás není tak pěstovaná, jak by měla.

Pak všichni říkají, že jsou děti u počítačů, ale oni prostě mají jiné hodnoty, které jsou jim vštěpovány hlavně ze strany státu. Stát nereflektuje sport jako jednu ze životních hodnot. Kdyby to šlo ruku v ruce, tak sport je pro všechny důležitý a stát na něj přispívá. Tady na něj stát ani moc nepřispívá, ani neříká, že je důležitý. Moderně řečeno, nedělá mu PR ani marketing.

Můžou českému sportu pomoct výsledky na šampionátech a olympiádách?

Na to se mě každý ptá, že jsme uspěli jako basketbalisti na světovém šampionátu a jak to zužitkujeme. Já říkám, že to nezužitkujeme vůbec. Protože my nemáme trenéry, ani kde bychom hráli. Jsem rád, že se teď lidé koukají na basket jinak. Ale není to díky státu, ale díky soukromým penězům, které do toho basketu jdou. Tady třeba máme jedinou basketbalovou halu, v Opavě. A Královku, která je ale i pro jiné sporty, ale zrekonstruovala se, aby měly ženy USK a muži Nymburka vůbec kde hrát basketbal. A ještě je na ni výjimka, protože je jen pro tři tisíce diváků. Takhle jsme dopadli.

Kde by měli Češi najít inspiraci?

Podívejte se na USA, což je hlavní sportovní vzor. Tam je sport u mladých pěstován jako jedna z velkých hodnot. Na školách je klíčový, je věcí již školní identity a hrdosti, veřejnost tím žije, mezi školami je velká rivalita. Třeba v basketbalu. U nás je to florbal, protože je to jednoduché a nikdo z rodičů to nemusí moc řešit. Za starého režimu se takhle hrál bendy hokej. V Americe mají na školách basketbal, atletiku, plavání, baseball, gymnastiku…

Na MŠMT funguje program Můj klub, kterým se ministerstvo snaží rozdělovat dotace klubům. Je tohle cesta?

Postupné zanikání sportovních klubů a jednot zastavil právě nový program Můj klub, který jsme jako ČUS prosadili a obhájili. Díky němu stát začal podporovat sportování dole, což je strašně důležité, protože obce samy to neutáhnou. Nahrazuje se tím financování původního ČSTV. Jde o přímé financování do klubů na děti a trenéry bez různých mezičlánků.  

Miroslav Jansta

Od 90. let působí ve sportu jako funkcionář
Dříve hrál aktivně basketbal a volejbal
Přes dvacet let vedl klub v Nymburku
V současnosti šéfuje basketbalové federaci a ČUS
Policie jej kvůli kauze kolem sportovních dotací (2017) navrhla obžalovat 
Aktivně podporoval vznik Národní sportovní agentury

Nyní se buduje Národní sportovní agentura, věříte v lepší zítřky?

ČUS dlouhodobě usiluje o samostatné ministerstvo, ale ustanovení Národní sportovní agentury bereme za významnou událost v rámci státní podpory. Posílí to postavení sportu ve vztahu k vládě a dalším orgánům veřejné správy, zlepší se systém podpory. Bylo by fajn, kdyby se to projevilo v dalších olympijských cyklech.

Myslíte, že bychom pod pěti kruhy mohli být úspěšnější?

Lepší nebudeme, spíš naopak. Jestli si myslíte, že když je Národní sportovní agentura, teď vozíme deset medailí, že za osm let budeme vozit 15 nebo 20, tak to je naivita. To bychom museli mít naklonované nějaké Čáslavské nebo Zátopky. Ale lidi mohou vyrůstat zdravější a v lepší kondici.

 

Právě se děje

před 8 minutami

Tyčkař Kudlička je poosmé halovým mistrem republiky

yčkař Jan Kudlička se poosmé stal halovým mistrem republiky. Mezi muži se díky dnešnímu vítězství za 554 centimetrů posunul na druhé místo historických tabulek nejúspěšnějších atletů. Více titulů v hale nasbíral jen bývalý výškař Jaroslav Bába, který jich má jedenáct.

Bronzovému medailistovi z HMS 2014 Kudličkovi na výšce 554 centimetrů odpadl poslední domácí konkurent Matěj Ščerba, který zapsal 533 cm. Staronový šampion, který loni získal na halovém mistrovství republiky stříbro, si pak nechal zvednout stojany na 561, ale při pokusech o nejlepší český výkon sezony neuspěl.

"Letošní halová sezona byla o chloupek lepší než ta loňská, ale byli jsme zvyklí na lepší sezony. Doufám, že ta další, tedy letní, bude lepší. Pocitově převládá optimismus, výkonově ne, 560 mě letos neuspokojilo. Vím, jak vypadaly tréninky, pocitově to bylo o hodně lepší než ty výkony," řekl v rozhovoru na ploše.

Obrovskou radost měl z pátého titulu na 60 metrů překážek někdejší halový mistr Evropy Petr Svoboda, který závodil letos poprvé. Překážky si pětatřicetiletý závodník pražského Olympu při tréninku postavil teprve před šesti dny. "V neděli jsem zkusil techniku, v úterý náběhy, dneska jsem běžel rozběh a pak finále. Tenhle čas mě, doufám, nechá ve středisku a připravit se na olympiádu. A hlavně zůstat zdravý. Jelikož mi halová sezona začala dnes, tak byla úžasná a zároveň optimistická," radoval se z vítězného času 7,66. To je nejlepším český výkon sezony, ale o 22 setin pomalejší než Svobodův český rekord.

Předčasně skončila snaha Jana Veleby o rekordní šestý titul na šedesátce. Kvůli zranění se musel na poslední chvíli odhlásit. "Včera (v pátek) při rozcvičení jsem ucítil lehkou bolest v tříselné oblasti a následné lékařské vyšetření potvrdilo, že je tam svalové zranění, asi i dírka. Na nějaké závodění by to nebylo," uvedl na svazovém facebooku.

Zdeněk Stromšík tak měl ulehčenou cestu ke druhému titulu za sebou. Závodník domácího SSK Vítkovice zvítězil v čase 6,64, čímž vyrovnal vlastní rekord šampionátu z loňského roku.

Potřetí za sebou vyhrála šedesátku Klára Seidlová, která časem 7,27 sekundy zaostala o čtyři setiny za svým českým rekordem. Posedmé se halovou mistryní ČR stala koulařka Markéta Červenková, která si posunula letošní maximum na 16,81 metru.

Vynikající výkon v rozběhu na 400 metrů předvedla Lada Vondrová, která si vylepšila osobní rekord z Czech Indoor Gala o třináct setin na 52,12 a zařadila se na páté místo letošních evropských halových tabulek. V neděli by ji před finále čtvrtky měl čekat ještě rozběh dvoustovky. Finále na 200 metrů případně poběží půl hodiny po své hlavní disciplíně.

Zdroj: ČTK
Další zprávy