Praha - Světová cyklistika má za sebou další vydání takzvaného „ardenského týdne“ tedy osmi dnů obsahujících tři prestižní jednorázovky. Když se ve středu cyklisté při Valonském šípu škrábali na stoupání Mur de Huy, řada pamětníků si jistě vzpomněla na rok 1994, kdy tuto klasiku naprosto ovládli závodníci týmu Gewiss-Ballan.
Kromě asfaltových cest Beneluxu však cyklistiku ovlivňovala také jednání ve švýcarském sídle Mezinárodní cyklistické federace (UCI), kde se rozhodovalo o budoucnosti týmu Astana. Kazašská stáj ale nakonec o licenci nepřišla, i když cyklistické orgány dlouho zkoumaly kauzy bratrů Iglinských i tří juniorských jezdců, podezřelých z dopingu.
Zlatá éra dopingu
Co má společného Valonský šíp 1994 a jednání o licenci Astany? Tyto dvě na první pohled nesouvisející události spojuje jméno Michele Ferrariho, italského lékaře, jenž se v uplynulých dvou dekádách stal symbolem dopingu. Pojďme si krátce připomenout jeho kariéru, která i díky rozhodnutí cyklistických orgánů patrně stále nekončí.
Píše se rok 1994, ve druhé půlce dubna přijíždí italský tým Gewiss-Ballan do Arden výborně naladěn, v probíhající sezoně totiž získal několik velkých vítězství. Jeho závodníci obsadili první dvě příčky na Tirreno-Adriatico a Giorgio Furlan ovládl první velkou klasiku roku, Milán-San Remo. To hlavní se však mělo stát až při 58. ročníku Valonského šípu.
Při předposledním průjezdu ikonického stoupání Mur de Huy je peloton ještě poměrně početný a na jeho čele diváci vidí čtyři bledě modré trikoty závodníků Gewiss-Ballan. Ti se zvedají ze sedla a jakoby bez větší námahy se vydávají vstříc vrcholu kopce. Ale zbytek pelotonu trpí a modré trikoty se mu postupně vzdalují. Co to má být, o co se to snaží? Říkali si patrně soupeři, mezi nimiž se v duhovém trikotu mistra světa pohyboval také tehdy třiadvacetiletý Lance Armstrong.
EPO a pomerančový džus
Při předposledním průjezdu cílovou páskou na vrcholu Mur de Huy má nakonec trojice Argentin, Furlan a Berzin k dobru nějakých 15 sekund na zbytek pelotonu. Soupeři patrně nevěřili, že by tento náskok mohl být rozhodující. To se ale přepočítali, odstup brzy narostl na více než minutu a trojice komfortní náskok udržela až do cíle, když jako první cílovou pásku potřetí v kariéře proťal Moreno Argentin.
Po Valonském šípu poprvé výrazně vstoupil na scénu drobný čtyřicátník z italské Ferrary nosící na očích brýle s velkými obroučkami, týmový lékař stáje Gewiss-Ballan, Michele Ferrari. V té době se již v pelotonu šuškalo o krevním dopingu či erythropoietinu (EPO), novináři se Ferrariho po závodě, jež naprosto ovládli jeho „svěřenci“ zeptali přímo, zda jim EPO předepsal.
To Ferrari sice odmítl, ale dodal, že na tom v podstatě nevidí nic špatného, aby následně vyřkl onu památnou větu: „EPO není nebezpečné, jeho nevhodné využívání ano. Stejně tak je nebezpečné vypít deset litrů pomerančového džusu.“ Dalo by se říci, že to byl jeden z momentů, který odstartoval široké užívání krevního dopingu v devadesátých letech dvacátého století.
Valonským šípem vítězný apetit italského týmu neskončil, Jevgeni Berzin hned následně ovládl Lutych-Bastogne-Lutych, v květnu zvítězil na Giru, kde jej na pódium doprovodil stříbrný týmový kolega Piotr Ugrumov. Ten skončil druhý i na Tour de France.
Začátek spolupráce s Armstrongem
V té době do Evropy jezdil závodit i americký tým Motorola v sestavě s již zmíněným Lancem Armstrongem či vítězem Giro d´Italia 1988 Andym Hampstenem, jedním z nejlepších vrchařů světa, jehož „čistotu“ nikdy nikdo nezpochybňoval. Hampsten si velmi brzy všiml velké kvalitativní změny v pelotonu a po letech vyprávěl: "Trénoval jsem tak jako vždycky. Na jaře jsme přijeli do Evropy a já se najednou v kopcích často nebyl schopný udržet v hlavní skupině, předjížděli mě kolikrát i sprinteři.“
Vesměs mladí Američané po nevydařených závodech přemýšleli, v čem udělali chybu, na to brzy přišli. Přirozený lídr týmu, Armstrong v polovině devadesátých let poprvé navázal kontakt s Ferrarim, jenž od roku 1995 provozoval soukromou praxi. Lecos se sice napsalo a napovídalo o praktikách v juniorských amerických reprezentacích, do nichž Armstrong patřil poté, co se rozhodl z triatlonu definitivně přejít k silniční cyklistice (poprvé se tam poznal s trenérem Chrisem Carmichaelem), Ferrari byl však naprosto jiná liga.
Ital má dnes nálepku jakéhosi „arcilotra“, dá se však říci, že jej doping zajímal z čistě vědecké perspektivy, vždyť také působil jako vědecký asistent na Univerzita Ferrara, kde spolupracoval s dalším slavným „dopingovým doktorem“ Francescem Conconim, který „stál“ za Moserovým rekordem v hodinovce.
Armstrongovo vládnutí Francii
Když se Armstrong po vyléčení rakoviny vrátil k závodění, opět navázal kontakt se svým starým známým. Jak Texasan vítězil a miliony dolarů se jen hrnuly, koupil si u Ferrariho exkluzivitu, to znamenalo, že Ital pracoval pouze pro něj a jeho tým US Postal, celý tým. Kdo odmítal dopovat, šel o dům dál. Hlavním šéfem byl sám Armstrong.
"Výhodou bylo, že jste se nemuseli o nic starat. Když jsem pak přestoupil, musel jsem si tyto záležitosti obstarávat sám,“ popsal rozdíl mezi řízením dopingu v americkém týmu a jinde Tyler Hamilton.
Vše samozřejmě probíhalo v naprostém utajení. „Jeli jsme jednou s Lancem a Frankiem ze San Rema, když Lance říká, že se musí stavit za svým doktorem. Za chvíli jsme zastavili u nějaké benzinky, Lance vystoupil a šel do přistaveného karavanu, říkala jsem si, co to je, proboha, za doktora,“ popisovala později Betsy Andreuová, manželka Armstrongova týmového kolegy.
Éru Ferrariho a Armstronga neukončila ani chvíle, kdy byl konečně vyvinut spolehlivý test na přítomnost EPO v těle. „Trvalo pět let, než někdo vyvinul test na EPO, Ferrarimu trvalo pět minut, než vymyslel, jak jej obejít,“ vzpomínal ve svém životopisu Hamilton. Ferrari měl vždy velmi detailní informace o vývoji dopingových testů, proto později jeho svěřenci „Edgara“, jak znělo krycí jméno pro EPO, opustili a přešli k transfuzím.
Vládce Tour de France později začal pod tlakem otázek přiznávat své kontakty s italským lékařem, dopování ale vždy odmítal a Ferrariho označoval za svého tréninkového poradce. To také nebylo daleko od pravdy, byť si díky sedminásobnému vítězi „Staré dámy“ udělal jméno Carmichael. Na toho ale Hamilton vzpomíná spíše jako na „roztleskávačku“ než na trenéra. Byl to spíše Ital, kdo bděl nad Armstrongovým tréninkem.
Ferrariho problémy se zákonem
V roce 2004 byl ale Ferrari odsouzen za sportovní podvod a Armstrong se jej veřejně „zřekl“, samozřejmě jen naoko. Když se pak Američan z důchodu vrátil k závodění, v jednom z dokumentů můžeme u silnice se stopkami v ruce opět zahlédnout Ferrariho. V roce 2012 se však rozjelo vyšetřování amerických orgánů včetně USADA (Americká antidopingová agentura) a vše vyplulo na povrch. Zdálo se, že to je definitivní konec Italova působení ve sportu. A následných pár let o něm skutečně nebylo slyšet.
Na podzim loňského roku však ke svému konci dospělo vyšetřování italských civilních orgánů, které se v operaci „Mito“ zaměřily právě na Ferrariho. Ten měl podle důkazů stále spolupracovat se zhruba čtyřmi desítkami cyklistů. Polovina z nich pak působí či působila ve stáji Astana. Spis pak měl obsahovat také fotografie z tréninkového kempu kazašského týmu, na nichž měl být zachycen také Ferrari.
Astana tak čelila podezření ze systematického dopingu, které přišlo zrovna v době, kdy se rozhodovalo o udělení licencí World Tour, pět cyklistů této stáje navíc v minulé sezoně mělo pozitivní testy na doping. Licenci Astana nakonec získala, ale pouze jaksi provizorně, s tím, že její fungování bude dále prověřováno. Ve čtvrtek 23. dubna se pak Licenční komise UCI rozhodla týmu WT licenci ponechat.
Ani pravděpodobné napojení na Ferrariho tak Astanu nepoškodilo a jeho působení v cyklistice patrně dále pokračuje. A nejen v cyklistice, IBU údajně vyšetřuje také jeho napojení na italský biatlon. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet dále a nakolik přiznaný kontakt s Ferrarim poškodí například Romana Kreuzigera, jehož kauza biologického pasu se bude řešit v létě. Nutno dodat, že se s Ferrarim na začátku kariéry (stejně jako Kreuziger) sešel také Cadel Evans, o jehož čistotě mnoho lidí nepochybuje.
