"Ukrajina je hratelná, na finále můžeme zase dosáhnout," prohlásila sebevědomě 26letá volejbalistka Michaela Mlejnková, která strávila minulou sezonu v tureckém klubu Sigortha Shop Ankara.
Po roce jste znovu mezi nejlepšími čtyřmi týmy v Evropské zlaté lize, jak postup hodnotíte?
Je to super úspěch, protože jsme to dokázaly s hodně omlazeným týmem. Beru to jako důkaz, že jsme se vydaly správným směrem.
Zdá se, že proces obměny týmu, který začal už loni, vychází?
Myslím, že jo. Mladé holky se rychle začlenily, i když první dva týdny letos byly náročnější. Osm devět holek bylo v nároďáku úplně poprvé, některé z nich navíc nikdy neměly zahraničního trenéra. Ale myslím, že my služebně starší jsme jim pomohly, postupně se to zlepšovalo, na tréninku to funguje. Holky vědí, co můžou čekat od kouče, ale i on je postupně víc a víc poznává.
Poznáte už podle atmosféry na tréninku, že vše bude fungovat i v zápase?
Občas člověk vycítí, jestli nám to půjde. A když zase trenér vidí, že nejsme plně koncentrované a připravené, umí i zařvat. Udělá něco, abychom se probraly.
Byla menší souhra i důvodem domácí porážky s Rumunskem?
První zápas nám sedl, ve Zlíně jsme porazily Slovenky 3:1, ale s Rumunskem v Ostravě nám to nevyšlo. Asi bylo dobré, že jsme dostaly na hubu, byla to poučná porážka. Probudilo nás to do dalších zápasů. Ukázalo se, že takhle to nepůjde, že to musíme vzít za jiný konec.
Další dva zápasy jste zvládly, vyhrály jste skupinu, a v semifinále vás teď čeká Ukrajina. Už jste přemýšlela, jak silný je to soupeř?
Loni jsme s nimi hrály tři přáteláky v Táboře a pokaždé jsme vyhrály. Ale to jsme měly jiný tým. Teď ani nevím, v jakém složení letos Ukrajinky hrají. Myslím však, že většina těch holek hrála za Dnipro v české extralize. Určitě máme šanci je porazit.
Bude vám chybět elitní nahrávačka Kateřina Valková. Jak velká je to komplikace?
Hrajeme s ní už několik let, jsme na ní zvyklé, takže to bude komplikace. Ale na druhou stranu je to příležitost pro Kačku Pelikánovou a Květu Grabovskou, které můžou nakouknout do nároďáku, zahrát si v první šestce. Pro ně to bude skvělá zkušenost. A přesně tohle trenér chtěl, aby se mohly začleňovat nové hráčky.
Jakou roli má pro vás v hierarchii soutěží Evropská zlatá liga?
Samozřejmě, že chceme vyhrávat, ale především je to příprava. Náš hlavní cíl léta je mistrovství Evropy. Zápasy Evropské ligy slouží k tomu, aby se mladé holky oťukaly a řekly si o šanci na šampionátu nebo v olympijské kvalifikaci. Ukáže nám to slabiny, na čem máme zapracovat.
Před rokem jste vybojovaly v Evropské zlaté lize stříbro, je letos cílem minimálně tohle umístění zopakovat?
Myslím, že Ukrajina je hratelná. Na finále můžeme dosáhnout. (druhou dvojici tvoří Švédsko a Belgie)
Říkala jste, že je hlavní cíl mistrovství Evropy, ale pak je ještě olympijská kvalifikace. Postup do Paříže vás tolik neláká?
Bylo by to hezké, ale největší cíl je postup ze skupiny na mistrovství Evropy. Kdyby se pak povedlo čtvrtfinále, měly bychom jistou účast i na dalším evropském šampionátu, nemusely bychom hrát příští rok kvalifikaci.
A co ta olympiáda?
Každý by si na ní chtěl zahrát, ale naše skupina je velmi těžká. (domácí Čína, Srbsko, Dominikánská republika, Nizozemsko, Kanada, Mexiko, Ukrajina - postupují dva týmy) Ale zase nám to ukáže, kde je světový volejbal a kam se ještě případně musíme posunout.
Máte za sebou první sezonu v týmu Sigortha Shop Ankara. Jaká byla?
Složitá, protože jsem tam přestoupila z Francie, kde jsme s La Cannet vyhrály titul i pohár. Osobně se mi celkem dařilo, ale v týmu trošku nefungovala chemie. V důležitých momentech se to vždycky ukázalo, spoustu zápasů jsme prohrávaly v pěti setech. Ovšem jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet něco nového. Turecká liga je nesmírně vyrovnaná, od desátého týmu po první může každý porazit každého.
To byla největší přednost tureckého angažmá? V čem je tamní liga specifická?
První čtyři týmy v tabulce mají obrovskou kvalitu, mají skvělé zázemí, všechno, na co si vzpomenou. Ale i ty další jim šlapou na paty. V Turecku to bylo hodně náročné i proto, že jsem se domů dostala jen na dva dny na Nový rok. Odjela jsem v říjnu a vrátila se až teď na konci dubna.
Jak člověk snáší tak dlouhé odloučení od domova?
Já jsem na to zvyklá. Z Francie jsem to měla sice domů blíž, ale taky nebylo moc času, přijela jsem jen na pár dnů o Vánocích. V Turecku to bylo složitější i proto, že po zemětřesení se tam celý únor nehrálo. Nevěděly jsme, jestli se soutěž vůbec rozběhne. Už jsem byla natěšená, že se podívám domů, pak se přece jen hrálo a sezona byla o měsíc delší.
Jak si člověk v cizí zemi krátí volný čas?
V Ankaře toho k vidění moc nebylo. Co jsem chtěla, to jsem si prohlédla hned na začátku angažmá. Ani počasí tam nebylo moc příjemné, hodně pršelo, takže jsme chodily spíš na dobré jídlo nebo se jen tak projít. Hodně času jsem věnovala regeneraci.
Měla jste v týmu nějakou spřízněnou duši?
Zpočátku jsem se hodně bavila s Belgičankou, ale ta pak odešla. Turkyně byly z Ankary, měly tam rodiny, svůj život. S těmi jsem se mimo volejbal moc nevídala, hodně času jsem trávila s americkou spoluhráčkou.
