Peking (od našeho zpravodaje) - Už to bude šestnáct let, kdy olympijský Oval Lingotto skrápěly slzy osmnáctileté dívky z Nového Města na Moravě.
Čtvrté místo a nepopulární "bramborová" medaile, kterou mladičká Martina Sáblíková v italském Turíně oplakala, však byla pouze prologem v cestě za sportovní nesmrtelností.
Nyní, ve čtyřiatřiceti letech, má královna světového rychlobruslení doma šest olympijských medailí. Tři z Vancouveru, dvě ze Soči a jednu z Pchjongčchangu. Z toho tři nejcennější.
Další zlaté cinknutí by ji poslalo před Emila Zátopka, lepší bilanci z her už by měla jen Věra Čáslavská.
"Když jsem do Pekingu odjížděla, říkala jsem si, že už to nebude takové. Ale když člověk vidí ty olympijské symboly, stejně to na něj dýchne. Ta nervozita a hrdost zase reprezentovat ve mně pořád je," přiznává Sáblíková. V sobotu ji čeká závod na tříkilometrové distanci.
Z jejího lehce roztřeseného hlasu je tréma snadno rozpoznatelná. Setřást by ji ale ani nechtěla. Je to pozitivní nervozita. "Ta, která vás nabudí. Díky které makáte naplno na každém tréninku," vysvětluje.
"Holky se mě snaží uklidňovat, ale nemají to se mnou jednoduché. A teď těsně před závodem to se mnou budou mít hodně těžké," směje se.
Zatímco na všech minulých hrách Sáblíková věděla, do čeho jde, na co má a co může čekat od vlastního těla, Peking je jiný.
"Teď netuším, prostě nevím. Trochu se toho i bojím. S tím, co mám za sebou, jsou pro mě tyhle hry zase něčím specifické. Prožívám je trochu jinak. Možná intenzivněji," dodává.
Připomíná tím zejména nepříjemné zranění z úvodu ledna, které narušilo možná rozhodující část přípravného procesu. Sáblíková v Collalbu spadla, narazila do mantinelu a bruslí se pořezala na vnitřní straně levého stehna. Byla pět centimetrů od tragédie.
"Je to dobré, nic mě neomezuje," říká dnes, určité pochybnosti ale netají.
Olympijské vzpomínky Martiny Sáblíkové
Turín 2006 - "Úžasná zkušenost. Dostala jsem se na hry v osmnácti letech, což pro mě bylo něco magického. Netušila jsem, že bych se na olympiádu, která pro mě znamená strašně moc, mohla takhle brzy dostat. To, co se tam stalo, mi otevřelo dveře do následujících let."
Vancouver 2010 - "Nezapomenutelné. Každý se mě ptá, která olympiáda, jaké místo, jaká vesnice. Já říkám, na to se mě vůbec nemůžete ptát. Vancouver nemůžu s ničím jiným srovnat. Všechno tam vyšlo do posledního puntíku. Pro mě nejhezčí zážitek v celé kariéře."
Soči 2014 - "Byla jsem hrozně ráda, že jsem tam měla svou rodinu. Také to pro mě mělo magické kouzlo. Zrovna na pětce tam byli v hale všichni, takže jsem si to po závodě s rodinou patřičně užila. Na to budu vzpomínat celý život."
Pchjongčchang 2018 - "Malé vítězství. Po těch problémech se zády, které jsem měla. Ani jsem nevěděla, jestli na olympiádu odjedu. Prostě geniální."
"Asi se cítím dobře. V tréninku se mi to střídá, mám dobrý den, pak zas o něco horší." Bojuje s rýmou a nevyzpytatelným povrchem v architektonicky působivé pekingské Národní rychlobruslařské hale, přezdívané Ledová stuha.
"Led je hodně zvláštní. Nemá srovnání s žádným jiným. Poslední dvě tři kola budou hodně těžká," myslí si. Respekt má i ze soupeřek.
"Všechny jsou hrozně rychlé. Napočítali jsme asi deset holek, které mohou bojovat o placku. Je zcela jasné, kdo vyhraje, pokud se nic nestane. Další dvě medaile jsou ale strašně otevřené," podotýká česká olympionička. Nejen ona zlatý kov už předem navléká na krk nizozemské rakety Irene Schoutenové.
Páteční volný den se Sáblíkové potáhne. Jde ještě na led, zbytek dne bude aktivně odpočívat.
"Ten den je hrozně dlouhý, nemám prakticky co dělat. Večer je losování, které rozhodne o tom, jak budou rozdané karty. To mě hodně ovlivňuje," přemýšlí, zda nebude opakovat praxi z posledních závodů Světového poháru, kdy si ušetřila nervy a los nesledovala.
"Abych mohla spát. Přemýšlím, jestli si to nechám říct, nebo ne. Každopádně prášek na spaní pro mě teď bude na denním pořádku," dodává smířeně česká naděje.
