Byla olympiáda organizační propadák, jak strašila média?
V žádném případě nebyl. Mluvím však jenom za házenou. První dva dny po našem příjezdu haprovala doprava, ale jak začal turnaj, tak všechno fungovalo na vteřiny přesně. Dokonce někteří dobrovolníci v hale i spali, aby všechno stihli.
Byla nějak omezující bezpečnostní opatření?
S Václavem Horáčkem jsme do Olympijského parku jezdily autobusem. Jeden den nás prohlédli jako na letišti, druhý den zkontrolovali akreditace a třetí jen mávli rukou. Asi záleželo, kdo je zrovna v práci.
Oproti minulému ročníku taky bylo nasazeno dvakrát víc vojáku. Takže všude byli džípy, obrněné transportéry a vojáci se samopaly. To bylo trošku nepříjemné. Na druhou stranu se za celé tři týdny nestalo vůbec nic a ani jsem neměl pocit, že bych se měl někdy bát.
S Václavem Horáčkem jste pískali zápasy domácích Brazilců nebo obhájců titulu z Francie. Máte před takovými zápasy ještě trému?
Spím výborně a ani před zápasem už nejsem nervózní. A myslím, že stejně to má i Vašek. Asi je to dáno počtem zápasů, které už jsme odřídili.
Píská se vám líp před plnou halou?
Vždycky. Když atmosféra není taková, jak jsem zvyklý z evropských šampionátů, tak to jednoduše není ono. V Riu byla hala pro 12 tisíc lidí a mnohdy byla plná. Když takový dav lidí tleská a fandí, tak se mi píská daleko líp.
Je rivalita mezi rozhodčími stejná jako mezi sportovci?
Se spoustou rozhodčích jsme kamarádi. Vzájemně si přejeme. Třeba když Španělé pískali finále, tak jsem si neřekl "sakra, to bychom pískali líp". Možná jsou rozhodčí, kteří nám úspěchy nepřejí, ale o těch nevím.
Jak dlouho jste se na olympiádu připravoval?
Na olympiádě, na rozdíl třeba od světového šampionátu, nejsou rozhodčí zkoušeni z pravidel, ani se neběhá na čas. Jelikož je jednou za čtyři roky, tak je obrovská odměna být nominován a každý se na ni pečlivě připraví. Já jsem třeba poctivě tři měsíce běhal, abych se dostal do formy.
Sportovci až na výjimky vnímají olympiádu jako příležitost reprezentovat svoji vlast. Berete to podobně?
Jelikož jiní Češi na házenkářském turnaji nebyli, tak ano.
Cítíte se pak více svázaný než třeba v Lize mistrů a evropském nebo světovém mistrovství?
Ani ne. Každý turnaj je sice odlišný, ale zodpovědnost je zkrátka obrovská všude stejně.
Dostanete se do kontaktu s olympioniky?
Rozhodčí jsou organizátory bráni jinak než sportovci. Jsme ubytovaní v hotelech po celém Riu a od sportovců jsme separováni. Do kontaktu se s nimi dostaneme jenom v hale, kde máme šatny vedle sebe. Jinak jsou sportovci dost hlídaní. Když jsem se za nimi chtěl podívat do olympijské vesnice, tak mi řekli, že akreditace trvá 24 hodin a pouští jenom omezený počet lidí. Za den třeba patnáct a jenom na hodinu. Navíc musí mít člověk oficiální pozvání od někoho zevnitř, tak jsem si to rozmyslel.
S Václavem Horáčkem pískáte 23 let. Jsou ještě situace, kdy si na hřišti překážíte?
Někdy máme odlišný názor, ale to je většinou způsobené úhlem pohledu. Navíc když už něco pískneme, tak to nijak neřešíme. Stejně už se to vrátit nedá. Domlouváme se pomocí headsetů poměrně často. Při diskvalifikacích pak je domluva dokonce velmi doporučována.
Hráči mají občas k rozhodčím nějaké poznámky. Čím to je, že ve vašich zápasech na olympiádě se s tím divák téměř nesetkal?
Za dobu, co pískáme, jsme si vybudovali určitý respekt. Je však v první řadě důležitý, aby byl respekt vzájemný. Když se s hráči potkáváme na několika turnajích v řadě, tak už ví, že chceme zápas pouze zdárně odpískat a ne se jim do toho plést.
Jaký je rozdíl v pískání domácí ligy a olympiády?
Vrcholoví házenkáři jsou na tom většinou lépe silově, rychlostně a technicky, házenou živí a nemůžou si dovolit kvůli trestu nebo zbytečnému zranění vynechat půl sezóny. Důležitá je také vyzrálost a respekt mezi hráči. Proto se na nejvyšší úrovni se zákeřností téměř nesetkáte.
Jsou však výborní hráči, o kterých se ale ví, že občas uštědří podpásovku. Na ty si dáváte pozor?
Dáváme si na ně stejný pozor jako na ostatní, protože chceme být objektivní a nechceme toho hráče znevýhodnit. Předsudek překáží a ovlivňuje mysl rozhodčího.
Co si myslíte o změně pravidel?
Měl jsem strach, ale zatím si myslím, že to házenou změnilo jenom k lepšímu.
Jaké jsou zásadní změny?
Nové pravidlo o pasivitě, kdy si mohou hráči při signalizaci ještě šestkrát nahrát, ohromně snížilo tlak na rozhodčí. Před zavedením tohoto pravidla se posuzovala pasivita subjektivně a trenéři se mnohdy cítili ukřivdění. Teď je přesně určený počet nahrávek a není tak prostor pro spekulace.
Druhá zásadní změna přišla s ošetřováním hráčů. Když je nyní hráč na palubovce ošetřován, nesmí pak tři útoky do hry. To téměř vymýtilo simulaci a z původních patnácti ošetřování je za zápas jedna nebo dvě.
A co nové pravidlo o rychlejším střídání brankáře za útočníka?
Na důsledek tohoto pravidla si ještě musíme počkat. Dává totiž týmům v oslabení větší možnost útočit ve vyrovnaném počtu, takže dvouminutový trest nemá takový dopad na tým, jako tomu bylo před zavedením tohoto pravidla. Třeba Slovinci měli třináct vyloučení, a přesto vyhráli. To by bylo se starými pravidly téměř nemožné.
