Blog - Když je nouze nejvyšší, tak je pomoc nejbližší! Buggyrácký problém lidského nedostatku se vyřešil pomocí potíží druhých.

Potíž číslo jedna měl Aleš Loprais, který pořád nedostavěl svoji kamiono-buggy Tatra Královna a po krátkém jednání přijal místo v našem druhém Phoenixu.

Potíž číslo dvě měl tradiční spolujezdec Martina Prokopa Honza Tománek, jelikož se s Prokopem nějak nepohodnul. V několika málo okamžicích tak vznikla, spolu s Piňosem perfektní druhá posádka a Buggyra se stala, alespoň papírově nejsilnějším manšaftem od dob Karla Lopraise.

K úspěchu chybělo už jenom několik drobností (po hříchu většinou technického rázu) a jeden velký předpoklad: totiž, že soutěž bude dlouhá a obtížná. Pořád ještě platí nepsaný zákon, že čím hůř, tím líp! Tedy pro Tatru. Vždycky jsme spoléhali na to, že šílené podmínky soutěže udolají naše konkurenty technicky, zatím co my, s Tatrou pod zadkem to nějak zvládneme.

Ten hlavní předpoklad se ale nevyplnil. Dakar 2017 od začátku bojoval s nepřízní počasí a jinak docela perfektní organizace se trochu hroutila. Výsledkem byly zrušené etapy, spousty nudných přejezdů a vůbec nevlídná atmosféra v našem týmu.

Aleš často postával s poruchami řízení a Kolomajze zarazila jedna velká potíž s turbem. To by nebylo ještě úplně tragické, kdyby naše posádky měly dost času na vyrovnání ztrát. Jenomže všechno se pořád rušilo a měnilo a ani slavné výsledky ze začátku závodu nám nebyly nic platné.

A co bylo dál? Jenom vítr, há há, jak se praví v jednom popsongu. Nastal čas velkých reorganizací a jako obvykle odchodů a příchodů. V jednom autě zůstal osiřelý Kolomajz, v druhém stejně osiřelý Piňos. Na tenhle ročník je lépe zapomenout, ale je to jako v národním hokejovém týmu. Vždycky, když se sestavil z největších hvězd, stálo to za pendrek. Jenomže těch maratonců v kamionech, kteří to trochu umějí je, co bys na prstech spočítal.