Kdo v nultých letech stávajícího tisíciletí sledoval NHL, možná si pamatuje, jak přesilovku Toronta řídili obránci Tomáš Kaberle a Bryan McCabe. Na modré čáře, kam prakticky nikoho nepustili, často kombinovali tak dlouho, dokud jeden z nich nevypálil a nerozvlnil síť.
V letech 2000 až 2008 spolu v Torontu odehráli přes pět set zápasů a jen v přesilovce dohromady nasbírali 346 bodů, z toho 73 gólů. S přehledem tak patřili k deseti nejproduktivnějším zadákům ligy v početní výhodě.
Dnes by však dost možná bylo místo jen pro jednoho z nich. Stačí se podívat na první přesilovkovou formaci současného Toronta, kde z beků nastupuje akorát Morgan Rielly.
Nejde o výjimku. Třeba elitní komando Bostonu má také jediného obránce - Hampuse Lindholma. Doplňují ho Patrice Bergeron, Brad Marchand, Jake DeBrusk a samozřejmě David Pastrňák.
Dřív byl takový model nemyslitelný nebo alespoň velmi neobvyklý. Početní výhody stály na dvou becích a například Montreal, který zámořské soutěži dominoval v 70. letech, někdy nasazoval dokonce tři s tím, že jeden operoval před bránou.
Dnes je přesilovka s jedním zadákem skoro až pravidlem. Už v ročníku NHL 2007/08 na ni týmy sázely ve 34 procentech případů. V minulé sezoně už to podle dat webu The Athletic bylo 83 procent a v té aktuální - na základě údajů z prosince minulého roku - dokonce 86 procent.
"Dřívější zdrženlivost vůči tomuto modelu byla dána obavou o defenzivu," vysvětlil kouč Edmontonu Jay Woodcroft, který v minulosti vedl přesilovky z pozice trenérského asistenta. "Koukněte se ale na výsledky varianty s jedním obráncem, mluví samy za sebe."
V stávající sezoně týmy v průměru proměnily přes 21 procent přesilovek, tedy asi každou pátou, což je nejvíc od konce 80. let.
V rámci moderní éry bylo nejhůř v "naganském" ročníku 1997/98, kdy skončila gólem jen zhruba každá sedmá početní výhoda. Od té doby úspěšnost (s výkyvy) stoupá s tím, jak trenéři odstraňují z modré čáry jednoho obránce.
Nezpochybnitelný trend pomohl nastolit ruský křídelník Alexandr Ovečkin, který si po nástupu do NHL vybudoval přesilovkovou "kancelář" na levém kruhu.
Když z této pozice začal svými obávanými golfáky střílet góly, Capitals rázem nepotřebovali dva beky na modré čáře, kteří dělají to samé. Stačil jim jeden. I díky tomuto rozvržení měli v jednu dobu jasně nejlepší početní výhodu v soutěži.
Přesilovkový model s jedním quarterbackem-obráncem, který nabíjí ostatním a v případě potřeby sám vypálí, převzala většina týmů. Už to není jako v nultých letech, kdy si u modré vyměňovali kotouč Kaberle s McCabem. Kvůli dobře bruslícím soupeřům je klíčový pohyb a rána z kruhů či mezikruží po rychlé kombinaci.
Zatímco útočníkům přijde trend vhod, někteří beci na něj doplácejí.
Vyprávět může nevysoký ofenzivní obránce Tyson Barrie. Kdysi řídil přesilovku Colorada, ale v létě 2019, krátce po nástupu typově podobného Calea Makara, jenž všechno zvládl minimálně stejně skvěle a za skromný nováčkovský plat, ho potkala výměna.
V aktuální sezoně pak 31letého Barrieho vytrejdoval pro změnu Edmonton, který kalibroval obranu a usoudil, že jako klíčového "quarterbacka" na přesilovky může využívat o osm let mladšího Evana Boucharda. Dřív by se do jednoho klubu vešli oba, teď ne.
"Nebudete mít v jednom týmu dva nebo tři malé obránce, jejichž hra stojí na rozvážení puku. Potřebujete jen jednoho," prohlásil asistent trenéra Edmontonu Glen Gulutzan.
