Tampere (od našeho zpravodaje) - Ve své oblíbené restauraci Telakka v centru Tampere má dokonce vlastní židli se štítkem "CZEkki". Do Finska přišla Johana Kuncová na přelomu tisíciletí jako studentka, později jí v občance přibylo manželovo příjmení Kallio.
Je špičkou ve svém pracovním oboru, ve volném čase hraje florbal, jezdí na motorce, zpívá. Severskou zemi si z mnoha důvodů zamilovala. Když ale přijde čas světového šampionátu v hokeji, navlékne červený dres a fandí české reprezentaci.
Přímo v hale viděla české zápasy proti Švédům a Američanům. Nadšeně mluví o tom, jak právě láska k hokeji Finy a Čechy spojuje, jak místní lidé turnaj hltají.
Přestože momentálně hýbou Finskem mnohem závažnější témata. Snaha země vstoupit do Severoatlantické aliance (NATO) a ruské výhrůžky.
Co vás do Tampere před dvaceti lety přivedlo?
Studovala jsem v Česku strojárnu, vyjela jsem do Skotska a uvědomila jsem si, že chci dodělat školu v zahraničí. Hodně studentů tehdy bylo právě ve Finsku, pochvalovali si to, byl tady boom Nokie a docela dost pracovních příležitostí. Dostala jsem práci na univerzitě, dostudovala jsem magisterský titul i doktorát a začala ve Finsku žít.
Zrovna v Tampere se vám tak zalíbilo?
Část týdne pracuju v Helsinkách, část bydlím v Tampere. Je to takové finské Brno. Helsinky jsou velkoměsto jako Praha, všechno tam trvá. V Tampere jste skoro všude do patnácti minut. Je to studentské město, dost lidí se sem třeba vrací později. Je to kousek do lesa, na kolo, na běžky.
Je sport obecně v druhém největším městě země populární?
Rozhodně. Máme tady dva hokejové týmy, Tapparu a Ilves. Jsou hodně populární, stejně jako florbalový klub Classic. Ale pro mě byla hlavním lákadlem univerzita, nabídka práce. Nokia byla tehdy ve Finsku jasný tahoun, něco jako u nás Škoda.
Jak moc lidé v Tampere a ve Finsku prožívají letošní MS?
Intenzivně. Finové milují hokej, s pivem to jsou dvě hlavní věci, které s nimi máme společné. Hokej mají Finové spojený s hlasem fenomenálního komentátora Antera Mertaranty, platí si za něj na komerčním kanálu, než aby se dívali zadarmo bez něj. Kdo může, tak jde samozřejmě na stadion, ale není to jednoduché. O lístky se tady losovalo.
Opravdu?
Zájem byl obrovský, nápor při nákupu by byl příliš velký. Organizátoři chtěli i zabránit překupníkům, takže otevřeli slosování, předem jste si mohl navolit, které zápasy chcete vidět a kolik peněz jste ochoten za lístek dát. Mně to zrovna vyšlo skvěle na Čechy proti Švédům a USA. Vstupenky jsou jinak i pro Finy dost drahé, je to jako byste šli v Helsinkách na operu.
Bojuje hokej o pozornost s válečnou situací na Ukrajině? Ta se Finska bezprostředně dotýká kvůli snaze o vstup do NATO a výhrůžkám ze strany Ruska.
Hokejové MS je jen takové rozptýlení, místní tu situaci pořád zpracovávají. Pokaždé se hovor se známými stočí k tomuto tématu. Není to, že by při hokeji zapomněli. A musím říct, že nikdo nepřemýšlel o tom, jestli je správně, nebo ne, že se Rusko neúčastní. Každý je v tomto směru na stejné vlně.
Jak tedy místní situaci vnímají?
Než propukla válka, ptal se mě kamarád, jestli bych zůstala ve Finsku, nebo se vrátila do Čech. A vůbec jsem o tom neuvažovala, mám tady rodinu a práci. Nicméně pár známých si třeba pronajalo alespoň byt ve Španělsku nebo jinde v zahraničí, aby měly případně kam utéct jejich manželky. To mě překvapilo. Jiní lidé si zase obnovují zbrojní pasy, chodí trénovat na střelnice. Dělají si zásoby jídla a vody, připravují se.
Na možný ruský útok?
Ani ne tak na to, že by Rusové přijeli v tancích. Ale spíš na kyberútoky, na to, že by nemusely fungovat platební karty nebo internet. Vláda to lidem zdůrazňuje. Země chtěla být dlouho neutrální, ale teď je jasné, že vstup do NATO je pro Finsko nutností. Pomáhá také to, jak jsou Finové jako národ disciplinovaní. Stále tady platí povinná vojenská služba, různé tréninky se i mimo ni rozšířily napříč věkovými kategoriemi.
Cítíte, že národ je případně připravený se bránit?
Určitě. Syn od mých známých teď třeba nastupuje do armády. Říká, že se nebojí a je připravený jít do boje, kdyby bylo potřeba. To samé vnímám u mnoha mých spolupracovníků.
Pojďme zpět k hokeji. Je teď nadšení fanoušků znásobené posledními úspěchy Finů? Reprezentace vyhrála MS 2019, vloni byla stříbrná. A letos poprvé zvítězila na olympiádě.
K českému úspěchu v Naganu bych spíš přirovnala finské vítězství na MS 1995, kdy získali svůj první titul. Jinak je pro Finy vždy hlavní, aby porazili Švédy. Pořád se pošťuchují, Finové mají neustále pocit, že Švédové mají více štěstí a všechno se jim daří. Nejhorší vzpomínku mají na rok 2003 a čtvrtfinále domácího MS, které proti Švédům z vedení 5:1 prohráli 5:6.
Tehdy vyšel na druhý den jeden finský deník s černou titulní stranou a s jediným slovem v titulku, vulgárním výrazem "Perkele".
Přesně, to je ono. (úsměv) Celkově je hokej ve Finsku největší sport. Mám sice i kamarády, kteří hokej nesledují, ale jsou v menšině.
V čem tedy podle vás je, že teď Finové zažívají medailové žně?
Můžu soudit podle toho, co vidím v Tampere. Všechny děti odmalička bruslí. Hrají si před školkami, před školami. Většina fotbalových hřišť slouží v zimě jako kluziště, volně bez rezervace. Někde jsou mantinely, jinde ne, ale bruslí každý. Obecně tady všichni sportují, proto se s tím i děti seznamují dříve. Holky často hrají vedle hokeje sport zvaný ringette, s holemi a gumovým kroužkem. Tampere je rovněž centrem florbalu ve Finsku. Místní lidé mají i jako fanoušci ke sportu zdravý vztah.
Na otázku odpovídá i Johanin manžel: Finové byli vždy disciplinovaní. Co se v posledních letech změnilo, to je kvalita trenérů. Také hráči jsou nyní více technicky zdatní. A v neposlední řadě věří ve vítězství.
Jak jste myslela ten zdravý vztah z pozice fanoušků?
Po výhře Čechů nad Finy na MS 2001 jsme zašli s kamarády do místní hospody a nevěděli jsme, co čekat. Ale Finové nás plácali po zádech, říkali, že jsme byli lepší. Takhle to tady je, lidé sport nehrotí. V dětských kolektivech se pak řídí pravidlem, že tým je stejně silný jako jeho nejslabší článek, každého se snaží dostat alespoň na průměrnou úroveň. Finové hodně ctí týmové pojetí.
Jací jsou Finové fanoušci? Někteří nosí bizarní oblečky, jiní spořádaně sedí vedle sebe a někdy povzbuzují až strojově.
Finové jako národ jsou uzavření, to se ví. Říká se, že když je Fin introvert, dívá se při rozhovoru s vámi na své boty. A když je extrovert, dívá se na vaše boty. (úsměv) Ale hokej a šampionát je vždy rozproudí. Zápasy finské ligy bývají docela tiché, pokud to není zrovna Ilves s Tapparou, zato MS všechny pohltí. Národní dres najednou obleče každý, třeba i důchodkyně.
Vy jste velká hokejová fanynka?
Samozřejmě. Kamarádi z Čech si myslí, že fandím Finům, ale já mám jako jedničku Česko, druhé je pro mě Slovensko, až potom Finsko. Snažím se, aby vždy bylo vidět a slyšet, že jsem z Česka.
Šampionát v Tampere tedy berete jako velký svátek?
Určitě. Byla jsem ráda, že se podařilo dostavět novou halu. Hartwall Arena v Helsinkách je mimo kvůli Rusku, kdežto v Tampere to hokejem opravdu žije. Když tady potkáte Fina a mluvíte o hokeji, hned se zeptá, jestli fandíte Tappaře nebo Ilves. Všichni to prožívají.
Ostatně Tappara letos vyhrála finskou ligu. Komu přejete vy?
Fandím týmům, kde hraje nejvíce Čechů. V Tampere už jsem byla jak na Tappaře, tak na Ilves. Lidé rivalitu zdejších klubů vnímají, ale ne tak, že by se třeba poprali. Je zajímavé, že Tappara a Ilves sdílí společnou halu, jen šatny mají striktně oddělené a vyzdobené po svém.
Jaká byla ve Finsku vaše profesní cesta až k postu ředitelky UPM Biomedicals?
Poté, co jsem si dodělala doktorát, začala jsem po světě prodávat vědu. Měla jsem několik vědeckých skupin, prodávala jsem, co vymysleli, zákazníkům z průmyslu. Třeba farmaceutickým firmám. Pak jsem přestoupila do malinké firmy, rozrostli jsme se a dělala jsem tam ředitelku skoro deset let. Během koronavirové pandemie jsem přeskočila do UPM, což je největší finská dřevozpracovatelská firma. Dnes máme 17 tisíc zaměstnanců ve 46 zemích světa. Moje skupina pracuje na biomedicínských produktech pro tkáňové inženýrství.
Nakonec se věnujete něčemu jinému, než co jste nejdříve studovala?
Já jsem si biomedicínu přibrala už ke strojárně na ČVUT a ve Finsku jsem se na to specializovala už docela výrazně. V rámci UPM Biomedicals jsme nyní takovou budoucností celé firmy. Protože novin se čte pořád stejně, jenže více digitálně. Začali jsme vyrábět biopaliva, biochemii, biokompozity. Biomedicína je takové nové hi-tech odvětví.
Stýkáte se ve Finsku v komunitě s ostatními Čechy?
Zpočátku jsme každý první čtvrtek v měsíci měli sraz v Helsinkách, kde bylo pět českých restaurací. Jako studenti jsme v Tampere pařili, hráli nohejbal. Pak se nám začaly rodit děti, s nimi byl ten program trošku jiný, abychom u nich udrželi češtinu. Teď děti dorůstají a můžeme se vídat na pivu zase bez nich. Odhadem je nás ve Finsku kolem pěti set. Je výborné, že teď jsou v Tampere všude vidět české dresy, s některými skupinkami jsem se bavila, šampionát si užívají. Finové nemají s Čechy žádný problém, to největší spojení máme opravdu přes hokej a pivo.
