Sovětské letadlo Jak-42 mělo 7. září 2011 dopravit hráče Jaroslavle do běloruského Minsku k zahajovacímu klání Kontinentální ligy. Rutinní záležitost však vyústila v jednu z největších pohrom v historii hokeje.
Druhý pilot Igor Ževelov při vzletu zřejmě omylem šlapal na brzdový pedál, a tak letoun neskončil ve vzduchu, ale na zemi. A částečně v řece Volze. Roztříštěný na kusy.
Celkem zemřelo 43 lidí ze sedmi různých států. Většinu z nich zabil samotný náraz, někteří se utopili. Nejmladší obětí byl 18letý Maxim Šuvalov. Česko truchlilo především za reprezentanty Jana Marka, Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka.
Děsivé odpoledne přežili akorát hokejista Alexandr Galimov a letecký mechanik Alexandr Sizov. Paradoxně jim pomohlo, že neměli zapnutý bezpečnostní pás. A také to, že seděli v poslední řadě.
Galimov však i kvůli popáleninám na 90 procentech těla prohrál následný boj o život v moskevské nemocnici. Vydržel pět dní. Dokonce si zvládl promluvit s otcem.
Jediným přeživším každopádně zůstal Sizov, kterého z jaroslavské nemocnice rovněž převezli do Moskvy. Zotavoval se dlouhé týdny. Byl popálený na 15 procentech těla, měl zlomenou pánev, lebku i žebra. Musel podstoupit několik plastických operací. Od Moskevské oblasti pak dostal bolestné 500 tisíc rublů (tehdy asi 300 tisíc korun).
Tragickou havárii poprvé komentoval ještě na nemocničním lůžku.
"Některým začalo být divné, proč nevzlétáme," popisoval vteřiny před neštěstím. "Po chvilce jsem si i já uvědomil, že pořád jedeme. A když se letadlo konečně odlepilo od země, už mi bylo jasné, že do něčeho narazíme. Když jsem se pak probral, voda kolem mě byla v plamenech." Následně Sizov přiznal, že létat už asi nebude.
Hrůzný zážitek později podobně popisoval i u soudu, kde se před šesti lety nečekaně objevil: "Pamatuju si, že někdo vykřikl: 'Proč nevzlétáme?!' Kouknul jsem se z okýnka. Bylo jasné, že jsme v pohybu. Letadlo nakonec šlo nahoru, ale moc prudce. Strašně mě to vyděsilo. Všechno kolem se začalo hýbat. Pak přišel náraz."
Delší rozhovor o události, která ve světě a hlavně v Rusku stále silně rezonuje, však Sizov nikdy neposkytl. Sdílný zřejmě není ani v soukromí.
"O tom, co se stalo, moc nemluvíme, a to ani mezi sebou," přiznala rok po nehodě Sizovova manželka Světlana. "Někdy se o tom letmo zmíníme, samozřejmě, ale to je celé. Takovou konverzaci pak co nejrychleji utneme. Pro Sašu je to stále velmi těžké."
Sizovová si také postěžovala na novináře, kterým vyčítala nevhodné chování bezprostředně po tragédii: "Jen si to představte… Vracím se z Jaroslavle domů, ale oni mě nepustí do vlastního bytu! Jeden mi dokonce řekl, že nikam nepůjde, dokud s ním nepromluvím. Kde to jsme?"
Proto když Sizov v roce 2013 doma usedl ke stolu, aby vybranému médiu poskytl obsáhlý rozhovor, jeho manželka, vracející se z práce, zasáhla. "Jak se sem dostal?!" vykřikla a po chvíli novináře vyhodila.
Od té doby Sizov veřejně promluvil akorát u soudu. Stáhl se do ústraní. Poklidně žije na předměstí Moskvy a podle všeho zůstal v leteckém průmyslu jako mechanik. O status celebrity nestojí.
Přesto za ním novináři stále jezdí. Nedávno zkusil štěstí web 76.ru, lokální médium z Jaroslavle.
Novináři zvonili Sizovovi na dveře, když zbystřili jeho zaparkované auto před domem a otevřené okno bytu, ale nikdo neotvíral. V reportáži tak mluvili jen s místními. Když později téhož dne chtěli na Sizova zazvonit ještě jednou, auto už bylo pryč.
Nepřekvapivě. Jakmile se přiblíží smutné výročí havárie, Sizov s manželkou podle serveru 76.ru z předměstí Moskvy odjíždějí. Aby se vyhnuli médiím. A nepříjemným vzpomínkám. "Vždycky to tak dělají," potvrdil před rokem soused leteckého mechanika.
