reklama
 
 

V severoirské blamáži zazářil jediný výkon. Čeští experti se bojí kritizovat, tvrdí komentátor Hošek

6. 9. 2017 10:33
Jediným, kdo alespoň trochu potěšil české fanoušky při útrpném sledování národního týmu v Severním Irsku, byl Jiří Hošek. Donedávna zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu ve Velké Británii odvedl v přímém přenosu po boku Jaromíra Bosáka brilantní výkon. "České televize neumějí s experty pracovat,“ říká.

Praha - Na sociálních sítích a v diskusích strhl lavinu pozitivních komentářů, ale Jiří Hošek žádným zjevením není. Má za sebou dvacetiletou kariéru v Českém rozhlase, jako sportovní redaktor vysílal z olympijských her v Sydney, Salt Lake City nebo z tenisových grandslamů.

Zaregistroval jste, jaký ohlas fanoušků jste vzbudil?

Překvapilo mě to, i když zas tolik ne, protože už jsem to jednou zažil, když jsme s Jaromírem Bosákem komentovali poprvé, což byl zápas Ligy mistrů mezi Arsenalem a Barcelonou. Ano, na jednu stranu mě pozitivní reakce potěšily, na tu druhou si myslím, že lidé trošku podceňují skutečnost, že jsem dvacet let zvyklý mluvit v živém přenosu v náročných situacích. Komentovat živě i složitější věci než v uvozovkách přikládat při fotbalovém přenosu.

A reakce z vašeho okolí?

Byly hrozně milé. Na první poločas koukala i moje maminka, která fotbal bytostně nesnáší, přenos sledovala jen kvůli mně. Samozřejmě se dívaly i děti. Těch reakcí bylo fakt hodně, až mě to zamrzelo, protože při rozhlasové práci udělá člověk občas velmi složitou a propracovanou investigativní reportáž, nad kterou stráví několik týdnů života, a tady mluví devadesát minut do televize a spustí to totální lavinu (smích).

Jak dlouho jste se připravoval na zápas v Severním Irsku?

Asi dva dny. Hledal jsem dílčí témata, mikropříběhy, skládal jsem si dohromady různá biografická data.

A do jaké míry byl váš velmi dobrý výkon podepřen tím, že ostrovní fotbal, tedy i Iry, velmi dobře znáte?

To je dobrá otázka. Ovlivnilo to hodně a vlastně se jedná o důvod, proč mi Česká televize nabídla spolupráci. Ostrovní fotbal dlouhodobě sleduju a určitě by můj výkon nebyl tak dobrý, kdybych komentoval zápas české nejvyšší soutěže, jejíž kluby a hráče tolik neznám. Musel bych se na ni daleko víc připravovat.

Co jste říkal vůbec výkonu českých reprezentantů?

Já jsem předpokládal, že to bude úplně jiný zápas než proti Německu, kdy v podstatě i ve světle toho, že Němci nehráli úplně skvěle, byl náš výkon nadhodnocený. Byl jsem velmi zklamaný, že naši hráči v Severním Irsku zaostávali v individuálních dovednostech. Nedá se jim vyčíst snaha, ale je na nich vidět, že když si mají přihrát na pět metrů, musí u toho přemýšlet, soustředit se na zpracování míče. A to nadprůměrní evropští fotbalisté dělají automaticky. Jak tam Krejčímu v pondělí dvakrát nebo třikrát utekl míč v triviální situaci… Skutečnost, že naši mají špatný první dotyk s míčem, že nedokážou ten balon pořádně zpracovat jakoukoli částí těla, způsobuje problémy ve hře. Nemůžou ji zrychlit, nemůžou soupeře roztáhnout do strany, vytvořit si tlak kolem šestnáctky. A když už do ní centr přiletí, k útočícím hráčům se nedostane, protože se obrana stihne zkonsolidovat. Devadesát procent přihrávek dávají naši zády k brance.

A čím to je?

Je to výraz dlouhodobých problémů v českém fotbale, současná generační výměna se absolutně nepovedla. Ale i tak bych byl vzhledem ke kvalifikaci na mistrovství Evropy a dál mírně optimistický. Tvoří se jádro týmu z mladíků, kteří mají teď nakročeno k velmi slibné kariéře v západoevropských velkoklubech, to znamená Schick, Jankto nebo Simič. Vůbec to nebude špatná generace, ale kluci musí získat zkušenosti a hlavně je nutné, aby ve svých klubech hráli. Protože stavět reprezentaci na někom, kdo stabilně nenastupuje, je strašně problematické.

Při přenosu bylo slyšet, že jste se s Jaromírem Bosákem velmi dobře doplňovali, vhodně jste si přihrávali. Takže ideální spolupráce?

Ano, a tipnu si, že tvoří víc než padesát procent úspěchu. Známe se přes patnáct let, jsme kamarádi, máme obrovskou úctu k práci toho druhého, jeden na druhého nežárlíme, navzájem si přejeme úspěchy a skutečně si rádi přihráváme. Já na Mírovi obdivuju to, že by mohl mít nohy na stole a žít ze své slávy, ze svého jména, z toho, že je Bosák. Ale lidé si neuvědomují, že každý týden nakouká desítky fotbalových zápasů a nejrůznějších soutěží. On má skutečně detailní znalosti evropského, potažmo světového fotbalu.

Ovšem obecně není úroveň komentování napříč českými stanicemi vysoká, v řadě případů se povolaní experti omezují na fádní popisování děje, který diváci sami vidí. Je vaším cílem se vymezit vůči takové praxi?

Snažím se komentovat tak, jak vidím, že se fotbal dělá v Anglii. A například prodat zmiňované mikropříběhy týkající se současnosti i minulosti konkrétních hráčů. Dodat komentáři kontext. Nemyslím, že bych se aktivně vůči někomu nebo něčemu vymezoval, ale navážu na to srovnání anglického a českého fotbalu: v Británii jednotlivé televize dopředu navážou kontakt s hráčem nebo trenérem na sklonku kariéry a postupně si ho vytrénují pro další mediální spolupráci. Investují do bývalých hvězd nemalé peníze, nechávají je protáhnout nejrůznějšími mediálními tréninky, školeními, dopředu velmi dobře vědí, kdo má dobrou slovní zásobu, kdo má rozhled.

A v Česku?

Také to hodně souvisí s povahou. Pořád mám velmi negativní dojem z českých spolukomentátorů a analytiků, kteří vzhledem ke své příslušnosti k českému prostředí komentují se zataženou ruční brzdou. Bojí se, aby někomu nešlápli na kuří oko. Aby nezkritizovali ten a ten tým, protože by s ním v budoucnu mohli spolupracovat. Aby se kritickým slovem neotřeli o funkcionáře, jenž se kamarádí s tamtím člověkem, který je pro ně důležitý. I v tom komentování se projevuje pařeniště vztahů v českém fotbale, které by bylo velmi záhodno rozstřelit.

A co se týká finančních podmínek?

Myslím, že Česká televize, aniž by do toho musela nalívat daleko víc peněz, tak by mohla s lidmi, které si zve do vysílání, víc pracovat. Já vím, že jim platí totální almužnu, experti nejsou adekvátním způsobem motivováni, ale nehledě na to má Česká televize rezervy v tom, jaké analytiky si vybírá.

Je možné, že po tak pozitivních ohlasech dojde u vás k navázání užší spolupráce s Českou televizí?

To je otázka primárně na Kavčí hory, ale já bych se tomu primárně nebránil. Už jsme se předdomlouvali s Mírou Bosákem, že pokud bude Česká televize přenášet zápasy anglických nebo německých týmů, tak bych velmi rád pokračoval ať už v roli spolukomentátora, nebo experta ve studiu.

Co česká liga? Ta vám neimponuje?

Jednak mi neimponuje, za druhé jsem ji moc nesledoval. Necítil bych se být natolik erudován při komentování zápasu Karviná-Zlín, tedy týmů, které jsem na vlastní oči nikdy neviděl hrát.

A proč vám neimponuje?

Myslím tím v kontextu západních soutěží. Musím uznat, že česká liga šla v posledních letech mírně nahoru, ale pořád si myslím, že náš fotbal vedou nesprávní lidé, že by se soutěž měla určitě zatraktivnit. Premier League se nedá s českou ligou ekonomicky porovnávat, ale určitě se dá i ve skromnějších podmínkách razantně zlepšit vztah mezi kluby, fanouškovskou obcí a širokou veřejností. Měl by být daleko intenzivnější a atraktivnější. 

Vaše mise jakožto zpravodaje Českého rozhlasu v Londýně skončila, nyní se přesouváte zpět do Prahy. V blogu, ve kterém jste se s Londýnem loučil, jste vzpomínal svou lásku k Tottenhamu Hotspur. Proč zrovna Spurs?

Přiznám se, že než jsem přijel do Británie, fotbal jsem sice velmi detailně sledoval, ale z takového toho totálního fanouškovství jsem si až dělal legraci. Ale tady jsem tomu sám totálně propadl. V Anglii je fotbal úplně jiný sport, jiný produkt, dělaný daleko atraktivněji, daleko profesionálněji. A tím, že jsem žil v severním Londýně, mezi stadiony Arsenalu a Tottenhamu, kde člověk fotbal snídá, obědvá i večeří, tak od něj v podstatě nebylo úniku. Tam se moje láska k fotbalu de facto zněkolikanásobila.

A proč tedy zrovna Tottenham?

Když se zeptáte fanouška na tým jeho srdce, nedá se na to aplikovat žádná logika. Tottenhamu jsem začal fandit na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy tam hráli fotbalisté, kteří mně byli hrozně sympatičtí. Například Paul Gascoigne, Jürgen Klinsmann, Gary Lineker nebo Teddy Sheringham. Pořád mám před očima svůj první zápas na White Hart Lane, kdy Tottenham otočil zápas s Manchesterem City, stadion se doslova houpal energií desítek tisíc nadšených fanoušků a to byl ten okamžik, kdy moje láska se rozhořela úplně v jiné dimenzi.

A vstřebal jste s tím i zavilou rivalitu k ostatním ligovým klubům? Když chytá Petr Čech, přejete mu, aby dostal co nejvíc gólů?

V tomhle jsem velmi atypický fanoušek Tottenhamu. Nesnáším Chelsea, nesnáším West Ham. A neříkám, že je mi Arsenal nějak sympatický. Ale necítím k němu to negativní, to, co k Chelsea nebo West Hamu. Petra Čecha uznávám jak coby hráče, tak jako člověka. A vůbec mu nedávám černé znaménko, že chytal za Chelsea a nyní za Arsenal. V naší rodině je to pak taková podivná ekumena - devítiletý syn, který je také vášnivý fotbalista, kombinuje fanouškovství Arsenalu a Tottenhamu. Což je velmi raritní…

autor: Jiří Škuba | 6. 9. 2017 10:33

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama