Praha - Bylo pár dnů po 17. listopadu v roce 1989 a vlna všeobecných protestů proti dodýchávajícímu komunistickému režimu zasáhla i do konání sportovních akcí a zápasů.

Jedním z nejpamátnějších momentů bylo sobotní odpoledne 25. listopadu ve slávistickém Edenu. Zde se mělo konat utkání fotbalové ligy mezi domácím týmem a Chebem.

Obě mužstva se však dohodla, že k duelu nenastoupí, pouze na hřišti ústy kapitána "sešívaných" Pavla Řeháka přednesou krátký protestní projev.

To se však funkcionářům Chebu, jehož Rudá hvězda tehdy patřila pod ministerstvo vnitra, vůbec nelíbilo. "Začali lítat po tribuně a běsnit, že nic podporovat nesmíme, že se to musí odehrát, jinak prohrajeme kontumačně, zastrašovali nás," vzpomíná Řehák, dnes 51letý trenér, v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jak se ve Slavii a potažmo v dalších fotbalových klubech Listopad 89 prožíval?
"Byli jsme mladí a odhodlaní, situaci jsme sledovali už před listopadem, hodně jsme se o tom bavili. Po tréninku jsme s klukama chodili na Václavák, vnímali jsme to velmi intezivně a těšili jsme se na to, že ten dlouhodobý marast tady skončí."

Přemýšleli jste o tom delší dobu, že byste jako klub veřejně vyjádřili odpor k režimu?
"To ne, nijak jsme to neplánovali. Spíš to vzešlo spontánně, kdy byl zápas Slavie s Chebem jednou z prvních větších sportovních akcí v Praze po 17. listopadu."

Přišla sobota 25. listopadu a měli jste hrát doma s Chebem. Jak to tehdy probíhalo?
"Jelikož jsme se už týden jezdili dívat na Václavák a těmi událostmi jsme žili, tak jsme se všichni jednoznačně shodli na tom, že zápas neodehrajeme, čímž jsme vyjadřovali podporu demonstrujícím studentům. Shodou okolností k nám v té době přijela Rudá hvězda Cheb, kterou mělo pod patronátem ministerstvo vnitra a kam řada fotbalistů chodila na vojnu."

Tak to bylo vzhledem k okolnostem velmi pikantní, že?!
"Byl to takový bonbonek, který si člověk nejprve neuvědomoval. Došlo nám to však záhy, když chebští funkcionáři začali lítat po tribuně a běsnit, že nic podporovat nesmíme, že se to musí odehrát, jinak prohrajeme kontumačně, zastrašovali nás."

Nenapadlo vás tedy na poslední chvíli od té myšlenky couvnout?
"Dohodli jsme se s trenérem Kopeckým, který říkal, že necouvneme, že to musíme udělat."

Jak na vaše rozhodnutí reagoval tým Chebu? Bylo těžké je přemluvit, aby se přidali?
"No to bylo složitější. Několik hráčů tam v té době bylo ještě na vojně, jiní byli podepsáni nastálo pod ministerstvem vnitra, takže se logicky báli a rozhodně to neměli jednoduché. Když nám jejich funkcionáři hrozili, tak by mě docela zajímalo, jak to vypadalo v kabině u nich. Nakonec však souhlasili a s kapitánem Jardou Šilhavým jsme se domluvili, jak to uděláme."

Co jste tedy udělali?
"Oba týmy nastoupily na trávník, pozdravili jsme se, roztáhli jsme před sebe státní vlajku a já jsem promluvil do mikrofonu. Bylo to něco v tom smyslu: 'Vážení diváci, nezlobte se, dnešní utkání kvůli situaci v republice a zásahu 17. listopadu na Národní třídě neodehrajeme.' Diváci povstali, zatleskali a šlo se zase domů."

Neměli jste přece jen strach, že tímto krokem můžete ohrozit svou kariéru?
"Myslím si, že nás to vůbec nenapadlo. Věřili jsme, že se to zlomí, a vůbec jsme se nedívali dopředu, že by nás mohly stihnout nějaké následky. Naopak jsme se těšili na svobodu a byl to pro nás logický krok."

Problesklo vám hlavou, že se s pádem režimu pro vás zároveň otvírá šance dostat se v daleko větším měřítku do zahraničních klubů?
"Dřív to bylo dáno přísnými pravidly. Hráč musel mít na odchod věk, odehráno určitý počet zápasů za reprezentaci, a pak se možná podívá ven. Samozřejmě že většina kluků měla touhu dostat se někam do ciziny, ale v té chvíli jsme na to nemysleli. Lákala nás hlavně ta svoboda a že budeme součástí toho mezníku, kdy režim padne."