Začínal v mládeži Liberce. Poté, co zazářil v dresu Slovanu, přestoupil do Ligue 1, kde nastupoval za Montpellier. Dres francouzského klubu ovšem oblékal jen rok, než se vrátil do Česka. Kariéru ovšem nerestartoval a krátce před 28. narozeninami ji ukončil.
"Dělal jsem všechno, abych nemusel být sám se sebou. Měl jsem od osmnácti svého trenéra, svého kouče. Chtěl jsem, aby mě bavil fotbal víc, ale nebyl jsem dost upřímný sám k sobě ani k lidem, kteří mi chtěli pomoct," řekl pro projekt Bez frází Pokorný.
Ulevilo se mu až ve chvíli, kdy blízkým oznámil, že s kariérou profesionálního hráče končí.
"Ode dne, co jsem manželce napsal, že chci skončit, jsem jiný. Spoustu věcí si tolik neberu. Do té doby jsem se na všechno díval tak, že já a fotbal jsou nejdůležitější věci na světě. Tak to samozřejmě není," vysvětluje někdejší hráč Slavie.
Pro jeho okolí byl konec nečekaný. "Asi jsem to dobře maskoval, nejspíš ani moje žena to netušila. Řešili jsme jiné věci, třeba že se mi na hřišti nedaří, ale k tomu podstatnému jsme se nedostali," navázal na svůj příběh, který nese název Malej Lukášek.
Lukáš Pokorný mluvil také o tom, že v určitý moment mu možná chybělo i odreagování od sportu. "Fotbal mě bavil ve chvíli, kdy jsme chodili třeba dvakrát týdně si někam sednout. To se ale neslučuje s profesionálním životem a od té doby jsem neměl uvolnění, necítil jsem, že žiju. Po zápase jsme si šli vždycky sednout, někdy se to protáhlo až do rána. Tam jsem si užíval pocit, že hraju fotbal. Žil jsem," popsal svůj přechod do A-týmu Liberce.
"Pak jsem to utnul s přesvědčením, že alkohol je špatný a stal jsem se fanatikem. Snažil jsem se být maximálním profesionálem a možná mi chyběl ventil," přemýšlí nad změnou svého přístupu k fotbalu.
Své jediné zahraniční angažmá - v Montpellieru - popisuje ze dvou stran. Na začátku vše vycházelo. "Sedlo nám to. Líbil se nám životní styl, plánovali jsme, jak tam budeme vychovávat děti, vodit je do školy, do školky. Tým byl super, i ženě se tam moc líbilo. První půlrok se dařilo i fotbalově," popisuje.
Pak ovšem přišel zlom a na hřišti už se mu tolik nevedlo. "Tam jsem to prožíval ve vlnách. Prosedím to tady, budu to brát jako dovolenou. Pak jsem si zase říkal, že chci ještě hrát. Mísilo se to ve mně. Zpětně bych tam určitě zůstal, měl jsem si více užít cestu ve Francii a možná bych ještě hrál, možná ne," uvažuje Pokorný.
Teď je majitelem fitness centra, které se zaměřuje jak na fyzickou, tak na duševní připravenost. "Věděl jsem, že chci pomáhat lidem. Dělá mě to extrémně šťastným. Zároveň jsem chtěl, aby na mě nebylo tolik vidět," popisuje, jak se dostal k založení centra s názvem Prisma institut.
Povídání o životě po kariéře i detailech z působení ve Francii si poslechněte v pořadu Bez frází plus.
