Jeho jméno drtivé většině fotbalových fanoušků na světě mnoho neřekne. V Ekvádoru ovšem 83letého bývalého trenéra i nyní poznávají lidé na ulici, fotí se s ním a žádají jej o autogramy.
Ekvádor dlouhá desetiletí patřil fotbalově mezi outsidery nejen v celosvětovém měřítku, ale i v rámci Latinské Ameriky. Historicky poprvé se "La Tri", jak se národnímu týmu přezdívá, kvalifikoval na mistrovství světa teprve v roce 2002.
Za úspěchem tamního fotbalu stojí nečekaná postava. Jugoslávec Dušan Draskovič.
Poprvé vstoupil na ekvádorskou pevninu v roce 1988. Do země přicestoval jako odborník z Jugoslávie a měl za úkol pozvednout ekvádorský fotbal. V té době měl přitom za sebou jen štace v menších srbských klubech. Španělsky uměl sotva pár slov a o zemi mezi Kolumbií a Peru toho mnoho nevěděl.
Neuměl ani španělsky
"Společně se ženou, která vedle mě seděla v letadle, jsem dal dohromady řeč, kterou jsem si připravil pro novináře. Říkal jsem si, že by nějací mohli být na letišti. Když jsem přistál, viděl jsem ale spoustu žurnalistů i fotbalových fanoušků. To ve mně vyvolalo úzkost a nemohl jsem ani najít papírek s poznámkami, které jsem si napsal v letadle," vzpomínal nedávno Draskovič, když se Ekvádor počtvrté v historii kvalifikoval na MS.
Když se ujal reprezentace, měl krátce před padesátkou a "La Tri" platil v Copa América za slabého sparingpartnera velkým reprezentacím jako Brazílie, Argentina nebo Uruguay. Na mistrovství světa nikdy nehrál.
Úkolem Draskoviče bylo složit a vést nový národní tým.
Tehdejší jugoslávský fotbal měl ve světě dobré jméno, a právě proto padla při výběru trenéra volba na něj. "Měli jsme tehdy dobrou generaci. Byli to techničtí hráči, o které byl zájem po celém světě," vracel se Draskovič do konce osmdesátých let.
Jako trenér už trénoval různé kluby v severním Srbsku. Vrbas, Vojvodinu Novi Sad nebo sparťanům nechvalně známou Suboticu. Po krátké epizodě ve Spojených arabských emirátech vzal angažmá v Jižní Americe.
Draskovičův původ byl vskutku jugoslávský. Jeho rodiče byli Černohorci, ale narodil se v Banja Luce v severozápadní Bosně. Jako začínající fotbalista působil většinou pro změnu zase v srbských klubech od Subotice po Niš. Brzo jeho kariéru ale ukončila zranění.
"Pomohl mi balkánský původ"
Ekvádorskou reprezentaci vedl pět let od roku 1988 do roku 1993, na začátku před ním ovšem stála obrovská výzva. Dát dohromady tým v zemi s roztříštěnou fotbalovou infrastrukturou a chaotickým vedením.
"Hodně mi pomohlo, že jsem přišel z Balkánu. Nemyslím si, že třeba německý trenér by měl dost odvahy jít do něčeho takového a vidět světlo na konci tunelu," smál se Draskovič v rozhovoru pro server BalkanInsight.com.
Než začal dávat dohromady tým, zemi více než třikrát větší než Česko procestoval křížem krážem. Přestože jeho úkolem bylo trénovat reprezentaci, podílel se na změně celého fotbalového systému v zemi.
Sledoval, jaký fotbal se hraje v malých klubech na vesnicích, jak si hrají děti na předměstích i jak fungují větší kluby. Pak vybral první hráče, především z chudších čtvrtí, kteří podle něj měli talent, ale chyběla jim průprava.
"Změnil jsem od základu metodologii tréninků. Nesoustředil jsem se jen na fyzickou přípravu, ale zajímala mě i ta psychologická. Pracoval jsem s inteligencí hráčů, jejich temperamentem, charakterem a osobností," popsal svůj přístup.
Styl jihoamerických hráčů zosobňuje sebevědomí. Odvaha udělat kličku, hrát jeden na jednoho, klidně i chybovat. To ovšem Draskovič u tehdejší generace Ekvádorců neviděl.
"Přitom nebyli o nic horší než jiní Jihoameričané. Potřebovali jen navést a nabrat sebevědomí," je dodnes přesvědčený Draskovič.
Profesor
"V Ekvádoru se všichni shodnou, že Dušan je fotbalový revolucionář. Postavil reprezentaci, která inspirovala spoustu mladých. Díky němu si zamilovali fotbal a dali se třeba i na profesionální dráhu. To platí především pro ty, kteří pocházejí z chudinských poměrů a neměli dobré vyhlídky na vzdělání nebo práci," řekla pro BIRN sportovní novinářka Maria Belen Arroyová.
Úspěch se dostavil v roce 1993, kdy Ekvádor hostil Copu Américu a skončil čtvrtý před Brazílií i Uruguayí. O devět let později historicky poprvé postoupil na mistrovství světa.
V médiích je tak Draskovič často označován za architekta moderního ekvádorského fotbalu. Říká se mu také "Profesor". Přestože má dávno důchodový věk, stále pracuje s mladými hráči a vyučuje na univerzitě v Santiagu de Guayaquil. Zůstává také fotbalovým komentátorem ekvádorské televize.
U reprezentace Draskovič skončil v roce 1993. Poté vedl největší ekvádorské kluby jako Barcelona SC, Emelek nebo Deportivo Quito. Absolvoval trenérskou štaci v brazilském Bragantinu a později vedl také národní týmy Bolívie nebo Sierry Leone.
